První počítač, který jsem viděl, bylo sice IQ 151, ale to bylo při návštěvě střední ekonomky a prakticky jsem ho jen viděl. A pak dorazila zpráva, že na naši základku, díky tomu, že jsme měli matematickou třídu, dorazí tři PéeMDéčka, úplně první ve městě. To bylo koncem roku 1986, já byl v osmé třídě. Byl jsem lapen. PMD-85 je pro mě kus mé počítačové historie, na něm jsem se učil Basic, stroják, assembler, grafiku, hrál své první hry, tiskl své první dokumenty (BT-100). Bylo nás 7 nadšených kamarádů, získali jsme klíče od počítačové učebny a věděli jsme, která okna ve škole nelze zavřít – a vloupávali jsme se o víkendech do školy, abychom mohli na počítače. Chápete? Jiní spolužáci se snažili škole vyhnout, chodili během vyučování za školu, my naopak ve svém volném čase nelegálně do školy. Z dnešních školou povinných dítek to už nikdo nikdy nepochopí… Jo to byly časy. Svět byl tehdy růžovější, tráva zelenější, znáte to… :-D
Bohužel čas kvapí, má paměť již tolik neslouží a tak na první čtenářskou otázku už odpověď neznám. U té druhé je to jednoduché – těch 16 bajtů odpovídá době, za kterou se zatemnělý paprsek na televizi horizontálně vrátil na začátek dalšího řádku, aby na něm zase mohl začít kreslit. Jinými slovy z „video-ramky“ se čte kontinuálně bez přestávky a ono to krásně vychází, že když se čtou grafická data, tak se zobrazují, ostatní data připadnou na čas, kdy se nic nevykresluje. Jednoduchý trik za účelem snížení nákladů.
