Samozřejmě color management má smysl i doma. Zkuste si na Linuxu vytisknout z pár aplikací barevnou fotku na tiskárně. Třeba to zkuste z OpenOffice Writeru, KWordu, vyberte si pár dalších, vyberte si pár tiskáren. Fotografie budou vypadat, jako když mají lid na nich nějakou prudce nakažlivou a nejspíš smrtelnou chorobu ;)
Color management není věc, která se dá jednoduše dodělat. Musí se s ním počítat už při návrhu grafického subsystému. Jenže Linux nemá ani grafický subsystém (X11 a CUPS není subsystém).
Samozřejmě pro domácí potřebu 24 bitů dostačuje. Proč mít ale doma odlišnou platformu, než kdekoliv jinde? Proč vůbec mít více platforem, pokud nehovoříme o nějakých opravdu vysoce speciálních požadavcích?
Parametry jsou při výběru HW často o ničem. K čemu mi je, když mám WiFi PC-card se skvělými parametry, která mi ale nejede pod Linuxem, protože toho driver víc neumí, než umí (ad-hoc mode, PWA-PSK)? A k čemu mi je zvuková karta s Dolby Digital Live (jediný rozumný způsob, jak z počítače dostat prostorový zvuk v digitální kvalitě), když jí vyrobila neznámá malá společnost, a driver víc neběhá než běhá? Certifikace mají VELMI dobrý důvod. Nakonec když Novell řekne "SCSI řadič ABC je kompatibilní se SuSE Linux Enterprise Serverem", je to jiná situace, než když si řadič vyberete na slepo či podle parametrů. Lehko se vám totiž může stát, že důležité parametry nebyly uvedeny, produkt vykazuje neočekávané vlastnosti (například můj Linux vždy na cca 15 sekund vytuhnul při startování Atheros WiFi), parametry jsou vázané na nějaký úchylný SW atp. Výrobce takový šmejd může uvést na trh, a běžně se tak děje. Certifikace pak říká, že výrobek splňuje nějaké dané požadavky. Je škoda, že tuhle problematiku řada lidí ignoruje, a pak se hrozně diví, že koupené produkty nefungují jak mají.
Názor k článku
Dell zjednoduší správu ovladačů v Linuxu
