Distribuce Arch Linux: grafické prostředí, konfigurace a spuštění WM

Jaromír Vojtaj 7. 4. 2016

Minulý článek byl věnován správci balíčků a aktualizaci repozitářových zrcadel. Dnes se budeme věnovat instalaci grafického prostředí, základní sady aplikací a konfiguraci systému pro spuštění WM.

V dnešním dílu našeho seriálu se opět vrátíme k instalaci systému. Už jsme to sice několikrát dělali, ale blíže nekomentovali: při přihlášení jako běžný uživatel na nás systém vyhodí něco, co je vidět na prvním obrázku první galerie. Jedná se o to, že jsme uživateli nastavili defaultní shell na zsh a je nutné tuto aplikaci nějak nastavit. Jak je z obrázku patrné, máme k dispozici tři možnosti:

  1. q – konfiguraci ukončit a nic nedělat. Po ní se uživatel přihlásí a bude možné pracovat, ale zsh nebude moc dobře fungovat
  2. 0 – uživatel bude opět přihlášen, ale vytvoří se konfigurační soubor pouze s komentářem. Funkčnost zsh bez ručního zásahu do konfigurace bude opět omezená
  3. 1 – pokračovat do hlavního menu a nastavit konfiguraci

My samozřejmě pro ukázkové účely volíme poslední možnost a objeví se množství dalších voleb. Nebudeme je podrobněji rozebírat, ale řekneme si, že provedeme první tři nabízené volby, které jsou označené jako doporučené. To nám ukazuje druhý obrázek v první galerii. Jako první tedy použijeme volbu 1 a dostaneme se do dalšího kroku – viz třetí obrázek první galerie. Tato položka nastavuje parametry pro uchování historie zadaných příkazů shellu. Je možné je upravit, ale my ponecháme nastavené hodnoty a toto nastavení uložíme do příslušného souboru pomocí volby 0. Čtvrtý obrázek v první galerii nás vrátí opět do hlavního menu s tím, že u první položky zmizelo hlášení o doporučení a objevila se hláška o tom, že nastavení nejsou uložená.

Následně vybereme volbu 2 a na pátém obrázku první galerie vidíme, že se zde nastavuje systém kompletace zadaných příkazů. My si nebudeme komplikovat situaci a pomocí volby 1 nastavíme standardní způsob autokompletace. Opět se vracíme do hlavního menu, jak je to patrné ze šestého obrázku v první galerii. Použijeme naší poslední volbu 3 a sedmý obrázek první galerie nám ukazuje, že jsme se dostali do nastavení funkčních kláves řádkového editoru. Je možné volit mezi klávesami odpovídajícími editorům Emacs nebo Vi, případně nevolit žádný s tím, že zsh použije aktuální editor z uživatelského prostředí. Každopádně je doporučené raději volit nějaký konkrétní editor a my proto ponecháme nabízenou možnost a použijeme její uložení volbou 0.

Osmý obrázek v první galerii nám ukazuje, že máme všechny doporučené parametry nastavené a tak nezbývá, než je uložit pomocí volby 0. Devátý obrázek první galerie obsahuje nápovědu o tom, jak případně znovu spustit konfigurační dialog. Ten se totiž při dalším přihlášení již nespustí a v případě potřeby je možné ho vyvolat pomocí nabízených příkazů nebo ručně upravit konfigurační soubor. Pro ověření můžeme zkusit uživatele odhlásit pomocí příkazu

exit

a znovu ho přihlásit. Na desátém obrázku v první galerii pak vidíme obsah hlavního konfiguračního souboru $HOME/.zshrc. Pro porovnání přidáváme další obrázek s nastavením, které využívám já osobně – viz předposlední obrázek první galerie. Můžeme tedy toto nastavení použít a přidat do konfiguračního souboru nastavení pro změnu vzhledu promptu. Výsledek po odhlášení a opětovném přihlášení uživatele nám ukazuje poslední obrázek v první galerii.

Po nastavení zsh se můžeme vrátit k úpravám našeho systému. Již dříve jsme si řekli, že tento systém bude systémem desktopovým. Aby se mohlo toto předsevzetí naplnit, bude nutné do systému přidat nějaké grafické prostředí. A aby bylo možné grafické prostředí provozovat, musíme mít nějaký nástroj pro jeho běh. Tímto nástrojem je něco, co se obecně nazývá zobrazovacím serverem (nebo také displej server). Nebudeme zde zbytečně a dlouho napínat a konstatujeme, že v dnešní době jsou v zásadě dvě možnosti použití displej serveru: známá, vyzkoušená a léta vyvíjená aplikace Xorg a nově vyvíjená, neustále diskutovaná a chválená/zatracovaná aplikace Wayland.

Serverem Wayland se v tuto chvíli vůbec nebudeme zabývat (pokud to bude jenom trochu možné, budeme mu věnovat potřebný čas i prostor po ukončení základní části našeho hlavního seriálu) a zaměříme se na Xorg. Více asi není třeba rozebírat a my uděláme první krok k funkčnímu grafickému prostředí – instalujeme si balíček, resp. skupinu balíčků xorg:

sudo pacman -S xorg

Po spuštění příkazu se objeví nabídka pro instalaci celkem 80 členů dané skupiny balíčků, jak to ukazuje první obrázek druhé galerie. Můžeme samozřejmě použít kompletní sestavu, ale bylo by to zbytečné. Na prvních 30 pozicích jsou totiž ovladače pro různé grafické karty. Samy o sobě toho sice moc nezaberou, ale my si zvolíme instalaci pouze těch potřebných a omezíme instalované členy skupiny do rozsahu 28–80. Daný rozsah tedy zadáme a spustíme příkaz. Jak je vidět na druhém obrázku ve druhé galerii, systém opět vyžaduje naší volbu pro verzi knihovny libgl. My samozřejmě v systému nemáme žádnou nVidia grafickou kartu, takže ponecháme výchozí nastavení a opět příkaz spustíme. Následuje volba ovladače pro vstupní zařízení – viz třetí obrázek druhé galerie. I zde necháme výchozí volbu a pokračujeme dále. Konečně se tak dostáváme k samotné instalaci skupiny balíčků, jak je to zřejmé ze čtvrtého obrázku ve druhé galerii. Instalaci spustíme a počkáme, až doběhne (instaluje se celkem 138 balíčků).

Zobrazovací server máme nainstalovaný a nezbývá, než ho vyzkoušet. To se provede velmi jednoduše příkazem

startx

Jak ale vyplývá z pátého obrázku druhé galerie, nebyl náš pokus vůbec úspěšný. Problém je v tom, že náš potřebný příkaz není v systému k dispozici. Je to sice trochu záhada, ale v rámci skupiny xorg není zařazen potřebný balíček, který tento příkaz (mimo jiné) obsahuje. Proto nám nezbývá, než ho instalovat. Kromě toho si do systému přidáme ještě základní grafický terminál, který se nám bude hodit. Celý příkaz vypadá následovně:

sudo pacman S xorg-xinit xterm

Šestý obrázek ve druhé galerii ukazuje, že se budou instalovat 4 balíčky se zanedbatelnou velikostí. Po rychlém průběhu zkusíme znovu spustit zobrazovací server a ze sedmého obrázku druhé galerie jasně vidíme, že jsme byli mnohem úspěšnější. Výsledek sice není nic moc vzhledově, ale grafický systém je funkční! My z něj vybruslíme pomocí příkazu

exit

a podíváme se, co se pod grafickou vrstvou vlastně dělo. Výsledek vidíme na osmém obrázku ve druhé galerii. Z něj vyplývá, že i když se něco zobrazilo, nebylo to úplně bez problémů. Z hlášení si můžeme vybrat asi tři důležité informace:

  • grafický systém používá konfigurační soubor /etc/X11/xinit/xinitrc
  • nebyla nalezena v konfiguraci požadovaná aplikace twm – okenní manažer pro Xorg
  • nebyla nalezena v konfiguraci požadovaná aplikace xclock

Zkusíme napravit chybějící aplikace (konfigurační soubor zatím necháme bez povšimnutí) pomocí příkazu

sudo pacman -S xorg-twm xorg-xclock

Devátý obrázek ve druhé galerii napovídá, že se instalují pouze tyto dva balíčky bez závislostí a velikost je opět mizivá. Po úspěšné instalaci můžeme znovu spustit zobrazení grafického prostředí. Předposlední obrázek druhé galerie dokazuje, že se vzhled prostředí změnil,objevila se tři okna místo původních dvou a také analogové hodiny. Opět grafické prostředí opustíme a na posledním obrázku ve druhé galerii se můžeme přesvědčit, že oba problémy zmizely. Systém sice hlásí problémy s podporou 3D zobrazení a aplikací xterm, ale to nebudeme nijak řešit. Naopak se posuneme dále a provedeme další dva nutné kroky pro lepší výsledky v grafickém prostředí. Jako první si instalujeme nějakou základní sadu aplikací, které se nám budou v další práci hodit. Tuto část je nutné brát jako jeden z mnoha příkladů s tím, že každý už nějaké aplikace používá a je na ně zvyklý. Většinou se dá říct, že je nalezne i v balíčcích Archu. Já osobně jsem narazil pouze na jeden problém – v oficiálních repozitářích není terminálový emulátor termit, který na svém Slacku spokojeně využívám. Je sice možné ho instalovat z AUR (nezkoušel jsem), ale pro začátek se bez něj obejdeme. Sestava základních aplikací bude následující:

  • lilyterm – lehký, nastavitelný a funkcemi nabitý terminálový emulátor – LilyTerm
  • xfe – jednoduchý, ale funkční správce souborů, který obsahuje i jednoduchý textový editor a prohlížeč obrázků – X File Explorer
  • xarchiver – jednoduchý, lehký, ale pro naše účely bohatě dostačující správce archivů – Xarchiver
  • podpůrné balíčky pro správce archivů – p7zip, zip, unzip, unrar
  • clipit – správce schránky – ClipIt
  • podpůrný balíček pro správce schránky, který umožní simulovat vstup z klávesnice, myší aktivitu, přesunovat a měnit velikost oken atd. – xdotool
  • numlockx – aplikace, která zajistí aktivaci numerické klávesnice při startu systému nebo přihlášení uživatele – NumlockX

Sestava aplikací je jasná, a proto můžeme zadat příslušný příkaz na jejich instalaci:

sudo pacman -S lilyterm xfe xarchiver p7zip zip unzip unrar clipit xdotool numlockx

Jak je vidět z prvního obrázku ve třetí galerii, spolu se zadanou sadou balíčků se instalují i další závislosti, jako jsou témata ikon, GTK2, GTK3 a další. I tak je celková velikost balíku po instalaci (vzhledem k jeho možnostem) velmi přijatelných cca 210 MB (celkem 50 balíčků). Ještě než pokročíme dále, tak by bylo vhodné upozornit na jeden balíček, který se instaloval jako závislost pro správce souborů XFE. Jedná se o FOX Toolkit a konkrétně balíček fox. Tento balíček do systému přidává další jednoduchý textový editor (Adie), kalkukačku (Calculator) a správce souborů (PathFinder). Jejich vzhled je viditelný na druhém, třetím a čtvrtém obrázku třetí galerie v našem neumělém grafickém prostředí.

Na první pohled by se mohlo zdát, že máme skoro všechno připravené k tomu, aby náš systém byl vyhlášen za provozně způsobilý. Posledních pár obrázků ale říká jenom trochu vnímavému čtenáři pravý opak. Grafické prostředí sice máme nainstalované, je funkční, jsou v něm spustit aplikace, ale… Přece jenom tomu ještě něco málo chybí! A to málo je nějaké vzhledově i funkčně zajímavější prostředí. Jak už jsme zmínili v úvodu, Arch je distribucí velmi flexibilní a dává potenciálnímu uživateli k dispozici velké množství různých aplikací a mezi ně samozřejmě a neodmyslitelně patří i různá grafická prostředí. Arch jich oficiálně i neoficiálně podporuje celkem slušný počet. To je sice na jednu stranu výhoda, ale na druhou nám to ztěžuje případnou volbu. Proto si zde na tomto místě dovolíme pár obecných úvah a postřehů.

Bylo by asi vhodné si obecný pojem grafické prostředí rozdělit do dvou odlišných kategorií:

Desktopové prostředí

Dále bude uváděno pouze pod zkratkou DE. Jedná se většinou o poměrně rozsáhlé soustavy balíčků a aplikací, které zajišťují velmi komplexní grafické uživatelské rozhraní, mají unifikovaný vzhled, vlastní sadu nástrojů (včetně zajištění spolupráce mezi těmito aplikacemi a nástroji), využívají společné knihovny a nástroje pro tvorbu grafického rozhraní atd.

Zástupci

Nemá smysl zde vyjmenovávat celou řadu DE, které mají uživatelé Arch Linuxu (a samozřejmě linuxu jako takového) k dispozici. Proto uvedeme jenom pár příkladů, kdy jsou k dispozici velmi známá DE jako je Gnome a KDE (jenom na okraj obě se postupem času staly velmi slušnými molochy…), lehčí i když pořád komplexní XFCE a taky třeba trochu „exotické“ varianty jako je Budgie nebo Deepin. Pokud by měl někdo zájem, může nahlédnout do přehledu pro Arch – Arch DE

Výhody

Hlavní výhody DE jsou asi jednotný vzhled, centrální ovládání a nastavení, komplexní nabídka organických součástí a nástrojů, zajištění návazností a spolupráce jednotlivých aplikací a grafický správce balíčků přizpůsobený prostředí.

Nevýhody

Nevýhody DE jsou asi hlavně v tom, že díky své komplexnosti uzobnou docela slušnou porci systémových prostředků stroje a je tak dobré si rozmyslet, kdy a kam je nasadit či nikoliv. Jistě, může zaznít argument, že při dnešních cenách pamětí, výkonech procesorů a kapacitách pevných disků to není problém. Ale.. Pro uživatele by měly být zásadní hlavně aplikace a to, co jim je dovolí spustit by nemělo okupovat velkou část systémových prostředků, které mohou být využity hlavně aplikacemi! Další nevýhodou může být složitější zařazení aplikací z jiných DE, které mohou vzhledově „neladit“ a nemusí s prostředím vždy bezproblémově spolupracovat. Díky své komplexnosti může DE obsahovat také rozsáhlé a následně pak méně přehledné konfigurační nástroje.

Cílová skupina uživatelů

Hlavní cílovou skupinou mohou být běžní uživatelů včetně těch, kteří se rozhodli přejít od jiných OS. Pro ně je DE samozřejmě zajímavé, protože většinou volí podle „celkového uměleckého dojmu“, ze zkušenosti ví, že se jinde taky nedá nic moc nastavit a tak to neřeší ani na DE. Je samozřejmě nutné brát v úvahu i vyšší systémové požadavky, aby pak koncové prostředí nebylo moc líné. Pro uživatele s osobním správcem je DE taky vhodnou volbou, protože nastavení a další věci jim řeší on. Ne že by DE nebylo vhodnou volbou i pro zkušenější uživatele, ale ti spíš chtějí systém podle svého výběru a přílišná komplexnost může být na překážku.

Správce oken

Dále bude uváděn pod zkratkou WM. Správce oken zajišťuje pouze rozmístění, vzhled a manipulace s jednotlivými okny v uživatelském grafickém rozhraní. Může být nedílnou součástí DE nebo fungovat úplně samostatně a nezávisle. Na rozdíl od DE většina WM neobsahuje žádnou komplexní sadu nástrojů a aplikací a omezují se pouze na základní věci, jako jsou panely, správce plochy apod.

Zástupci

Aby bylo možné nějak charakterizovat WM, je nutné uvést jejich základní dělení:

  • „stohovací“ nebo plovoucí (stacking, floating) – nejpoužívanější a nejznámější typ WM, kde se okna na ploše různě překrývají přes sebe jako listy papíru na stole. Tento typ WM používá drtivá většina DE a také Windows i OSX. Sem můžeme řadit např. Fluxbox, JWM, Openbox, PekWM, Sawfish a další
  • dlaždicové (tiling) – tento typ WM rozmisťuje okna na ploše tak, aby se nepřekrývala a prakticky vždy zabírala celou plochu. Rozmístění oken může být manuální, do předem připravených vzorů nebo oboje. Většina dlaždicových WM se vyznačuje důrazem na ovládání klávesnicí, v extrémním případě dokonce bez použití myši. Do čistě dlaždicových WM může patřit např. Ion3, Ratpoison, Subtle atd.
  • dynamické (dynamic) – tento typ WM může dynamicky přepínat mezi oběma výše uvedenými typy. Sem můžeme zahrnout třeba Awesome, DWM, I3, Qtile, Xmonad atd.
  • více se zájemci mohou dozvědět třeba zde Arch WM

Výhody

Výhodou WM je oproti DE samozřejmě nižší nárok na systémové prostředky (ale mezi jednotlivými zástupci mohou být velmi propastné rozdíly…), možnost velmi specifického a individuálního uživatelského nastavení, různý přístup k manipulaci s okny, možnost instalace prakticky libovolné sady základních aplikací a programů, jednoduchý přenos kompletní konfigurace na jiný stroj či systém

Nevýhody

Zásadní nevýhodou WM oproti DE může být komplikovanější konfigurace, nutnost výběru a instalace základní sady aplikací a třeba u dlaždicových WM i zcela odlišný (a pro většinu uživatelů také absolutně nezvyklý a nepochopitelný…) způsob umisťování oken na plochu. Také může být na škodu někdy dost archaický vzhled WM, i když nemá žádný vliv na funkčnost.

Cílová skupina uživatelů

Jak už asi z předchozího popisu vyplývá, je WM určený spíše pro zkušené či pokročilejší uživatele. Je samozřejmě možné některé WM nasadit i u běžných uživatelů (hlavně ty stohovací typy), ale spíš u těch s nějakým správcem. S výhodou je pak mohou využít některé profesní skupiny z IT oboru, kteří by asi s úspěchem využili možnosti dlaždicových WM.

Obecný popis DE a WM máme tedy za sebou a nyní se podíváme konkrétně na naši situaci a požadavky. Jako základní omezení jsme si stanovili, že se zaměříme na starší a méně výkonné stroje. Z tohoto důvodu nám prakticky odpadají náročné DE jako je Gnome či KDE. V úvahu by snad mohly připadat třeba LXDE nebo MATE. Vzhledem k tomu, že dalším požadavkem je něco málo se také naučit, tak DE necháme úplně stranou a zaměříme se primárně na WM. Zase to nebudeme nijak dramatizovat vzhledem k možným zájemcům z řad běžných uživatelů a do výběru zařadíme pouze stohovací typy WM. Způsob a průběh výběru nebudeme nijak popisovat ani komentovat a zařadíme pouze výsledek. Jako vzorový WM pro naše účely byl vybrán JWM.

JWM (Joe's Window Manager) je lehkotonážní WM pro linuxové grafické prostředí. Je napsaný v jazyce C s použitím minimálního počtu nutně potřebných knihoven. Vzhledem k malým nárokům na systémové zdroje je velmi vhodný pro použití na starších a slabších strojích. I z tohoto důvodu se používá v malých distribucích jako je např. Puppy Linux.

Stručný úvod do JWM byl zde uveřejněn před cca 4 roky – viz JWM – další lehký okenní manažer. Pak přišla doba, kdy se zdálo, že jeho vývoj ustal, ale nyní jsou vývojáři opět aktivní a je tak možné JWM bez problémů využít. O aktivním vývoji svědčí stránka hlavního vývojáře JWM GitHub. Pokud se vrátíme na stránku projektu, tak zde najdeme informaci o tom, že aktuální je verze 2.3.4. Na pátém obrázku ve třetí galerii je zřejmé, že stejně aktuální verzi nám nabízí Arch v rámci oficiálních repozitářů. Šestý obrázek nám pak ukazuje, že na AUR je ještě novější verze přímo z GitHub. Za dobu od minulého článku se docela dost změnilo v konfiguraci JWM a tak budeme muset následující kroky hodně vážit a hlavně se obracet na aktuální dokumentaci Konfigurace JWM.

To by na stručný úvod stačilo a pojďme se pustit rovnou do instalace JWM v našem rozpracovaném systému. Příkaz bude asi zřejmý:

sudo pacman -S jwm

Jak je vidět na sedmém obrázku ve třetí galerii, je stažení a instalace blesková vzhledem k absolutně zanedbatelné velikosti balíčku a instalace. Na základě úspěšné instalace JWM se zkusíme dostat do grafického prostředí a spustit ho. Osmý obrázek ve třetí galerii nám ale jasně dokazuje, že to není jednoduché a vlastně ani možné. Budeme tedy muset zvolit jiný postup. Možnosti jsou prakticky dvě a my si jako první ukážeme tu, která nebude používat tzv. Display manager (správce displeje nebo přihlášení). Proto použijeme druhou variantu XinitRC. Jedná se o uživatelsky specifický skript, který slouží pro spouštění aplikací včetně DE nebo WM při startu grafického prostředí. Pomocí tohoto skriptu máme možnost hlavně na strojích s více uživateli velmi snadno, rychle a precizně nastavit jejich prostředí po spuštění grafického rozhraní.

Z předchozího popisu vyplývá, že je nejen možné, ale prakticky nutné systém startu grafického prostředí nějak konfigurovat k obrazu svému a spokojené funkčnosti. Naštěstí ani v tomhle směru nás Arch nenechá na holičkách! Jednak se můžeme obrátit na výše uvedenou stránku s dokumentací a také můžeme využít toho, co se spolu s balíčkem xorg-xinit instalovalo. Proto použijeme jednoduché kopírování (nebo mc, podle chuti…) uživatelského konfiguračního souboru:

cp /etc/X11/xinit/xinitrc ~/.xinitrc

Nově vytvořený uživatelský soubor si pomocí mc otevřeme pro úpravy a provedeme tři základní:

  1. smažeme spoustu volných řádků v rámci jednotlivých příkazů, aby byl soubor kompaktní a přehledný
  2. zakomentujeme posledních 5 řádků souboru (po vyzkoušení funkčnosti je můžeme následně smazat, ale není to nezbytné)
  3. na konec souboru přidáme příkaz pro spuštění JWM při startu grafického prostředí

Konečný výsledek vidíme na devátém obrázku ve třetí galerii. Změny uložíme, zavřeme mc a zkusíme znovu spustit grafické prostředí. Jak ukazuje obrázek č. 10 třetí galerie, je výsledek mnohem lepší, než v minulém pokusu a my můžeme vítězoslavně oznámit, že máme k dispozici systém s funkčním WM! O funkčnosti se můžeme přesvědčit nejen tím, že vidíme nějaké ovládací prvky či hodiny, ale třeba otevřením hlavního menu (volba JWM) nebo levým klikem kdekoliv na ploše. V zobrazeném menu – viz obrázek č. 11 ve třetí galerii nás v tuto chvíli bude zajímat pouze poslední položka (Exit), která slouží pro ukončení WM a celého grafického prostředí. Tuto položku použijeme a JWM se nás ještě zeptá, jestli to myslíme vážně – viz obrázek č. 12 třetí galerie. Zpět se vracíme z jednoho prostého důvodu – JWM nám sice naběhlo a funguje, ale doposud jsme neprovedli žádnou uživatelskou konfiguraci. I zde nás Arch podrží a my si můžeme jednoduchým příkazem připravit půdo pro následnou konfiguraci JWM:

cp /etc/system.jwmrc ~/.jwmrc

Základ konfigurace JWM máme sice připravený, ale je otázka, jestli s ní začít teď hned a nebo ji nechat na později. Můžeme si totiž vybrat vlastně ze čtyř kroků, které by bylo vhodné provést, ale není jasně deklarováno, v jakém pořadí:

  • konfigurace JWM
  • nastavení parametrů uživatelského prostředí
  • nastavení systémových parametrů
  • další nastavení jako je DM, vzhled, spouštění aplikací atd.

Pro naše účely začneme nastavením uživatelského prostředí při spuštění, pak si ukážeme některá systémová nastavení, následně se vrátíme ke konfiguraci JWM a vše ukončíme ukázkami z nastavení dalších parametrů, aplikací a vzhledu. V uživatelském prostředí si nastavíme několik parametrů, které se nám budou hodit a také vycházejí z předpokladů, které jsme si zadali pro náš ukázkový systém.

Rozlišení virtuálního monitoru – ve výchozím stavu má náš virtuální monitor rozlišení 800×600 bodů, což na většině reálných monitorů není zrovna velká hitparáda… Proto se pokusíme to nějak napravit. Můžeme na to použít více nástrojů, ale my si ukážeme jenom jeden, velmi jednoduchý a také standardně přítomný v základní instalaci Arch Linuxu – Xrandr. Jako první si spustíme JWM, otevřeme pomocí menu terminál a zadáme do něj příslušný příkaz. Jeho výsledek je viditelný na obrázku č. 13 ve třetí galerii. Z něj si vyčteme název našeho virtuálního monitoru, což je v našem případě (a také většinou vždy) Virtual1. Pak můžeme grafické prostředí opustit a v mc si otevřít soubor $HOME/.xinitrc a jako předposlední řádek do něj přidat velmi jednoduchý příkaz dle uvedeného odkazu:

xrandr --output Virtual1 --mode 1440x900

Nastavení české lokalizace – základní nastavení jsme provedli při instalaci, ale pro uživatele jí ještě upřesníme do souboru $HOME/.xinitrc přidáme za nastavení displeje další dva příkazy

export LC_ALL=cs_CZ.UTF-8
export LANGUAGE=cs_CZ.UTF-8

K lokalizaci určitě patří i příslušná jazyková verze klávesnice. Pro její nastavení použijeme dostupnou aplikaci setxkbmap a podle příkladu přidáme další příkaz

setxkbmap cz &

Zapnutí numerické klávesnice – toto nastavení se docela dobře hodí a my k tomu použijeme balíček, který jsme si v tomto dílu instalovali. Příkaz bude velmi jednoduchý:

numlockx on &

Poslední úpravu uživatelského prostředí bude spuštění správce schránky, který byl v tomto dílu také instalován. Příkaz vypadá následovně:

widgety

clipit &

Změny uložíme a na předposledním obrázku třetí galerie si můžeme ověřit, jak vypadá konec souboru $HOME/.xinitrc. Znovu spustíme grafické prostředí a na posledním obrázku ve třetí galerii můžeme vidět změny ve velikosti virtuálního monitoru, ikonu správce schránky v panelu (při prvním spuštění je nutné odsouhlasit nastavení správce schránky), funkčnost diakritiky a české klávesnice v terminálu a českého prostředí v otevřené aplikaci a funkcích správce schránky. Na závěr tohoto dílu uvedeme ke konfiguraci uživatelského prostředí pouze dvě krátké poznámky:

  • příkaz pro spuštění DE nebo WM musí být v konfiguračním souboru VŽDY na posledním místě
  • použití znaku & za příkazem znamená spuštění tohoto příkazu tzv. na pozadí. Příkaz je tedy spuštěn trvale, pokud není uživatelsky ukončen

Dnešní díl jsme věnovali nastavení zsh shellu pro běžného uživatele a následně instalaci základního grafického prostředí. Pro další potřebu a ukázku jsme také instalovali základní sadu aplikací a podrobněji si rozebrali rozdíly mezi DE a WM. Nakonec jsme si instalovali JWM a upravili parametry pro jeho spuštění v grafickém prostředí. V příštím dílu se budeme věnovat nastavení některých systémových parametrů a hlavně zahájíme práci na komplexní konfiguraci JWM.

Našli jste v článku chybu?
DigiZone.cz: Jaká je Swisscom TV Air Free

Jaká je Swisscom TV Air Free

Lupa.cz: Co všechno je Facebook schopný cenzurovat?

Co všechno je Facebook schopný cenzurovat?

Vitalia.cz: 5 důvodů, proč jet na výlov rybníka

5 důvodů, proč jet na výlov rybníka

DigiZone.cz: Světový pohár v přímém přenosu na ČT

Světový pohár v přímém přenosu na ČT

DigiZone.cz: Další programatické formáty

Další programatické formáty

Podnikatel.cz: Udělali jsme velkou chybu, napsal Čupr

Udělali jsme velkou chybu, napsal Čupr

Vitalia.cz: Jak Ondra o astma přišel

Jak Ondra o astma přišel

Vitalia.cz: Nová vakcína proti chřipce se aplikuje nosem

Nová vakcína proti chřipce se aplikuje nosem

120na80.cz: Co je padesátkrát sladší než cukr?

Co je padesátkrát sladší než cukr?

Podnikatel.cz: Nemá dluhy? Zjistíte to na poště

Nemá dluhy? Zjistíte to na poště

Lupa.cz: Cimrman má hry na YouTube i vlastní doodle

Cimrman má hry na YouTube i vlastní doodle

Root.cz: Hořící telefon Samsung Note 7 zapálil auto

Hořící telefon Samsung Note 7 zapálil auto

Vitalia.cz: Antibakteriální mýdla nepomáhají, spíš škodí

Antibakteriální mýdla nepomáhají, spíš škodí

DigiZone.cz: DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

Podnikatel.cz: Letáky? Lidi zuří, ale ony stále fungují

Letáky? Lidi zuří, ale ony stále fungují

Root.cz: Podívejte se na shořelé Samsung Note 7

Podívejte se na shořelé Samsung Note 7

Vitalia.cz: Tesco nabízí desítky tun jídla zdarma

Tesco nabízí desítky tun jídla zdarma

Vitalia.cz: Tradiční čínská medicína a rakovina

Tradiční čínská medicína a rakovina

Vitalia.cz: dTest odhalil ten nejlepší kečup

dTest odhalil ten nejlepší kečup

DigiZone.cz: Regionální tele­vize CZ vysílá "Mapu úspěchu"

Regionální tele­vize CZ vysílá "Mapu úspěchu"