Exkurz do historie (a tím i budoucnosti) Linuxu

Jedním z nich je, zda může být open source model vůbec cestou k vytvoření spolehlivého softwarového produktu, který bude použitelný a hlavně používán tam, kde doposud existují pouze proprietární varianty. Dalším, zda totéž je vůbec to, co tvůrci systému chtějí. Aplikováno na Linux, zda by se měl stát něčím „běžným“, nebo naopak přes přístupnost zdrojového kódu uzavřeným pro konkrétní skupinu, komunitu uživatelů.

Když tyto spory přeložíme do praktických ukázek, cesta Linuxu jako „běžného“ systému je cestou mimo jiné administrace převážně pomocí GUI nástrojů, plně automatizovaných konfiguračních postupů, eliminace nutnosti provádění servisních zásahů ze strany uživatele a hlavně eliminace toho, aby uživatel musel svůj systém znát po technické stránce. Příkladem opačného přístupu je spoléhání na textovou konzoli, oba tyto příklady jsou pochopitelně dosti zjednodušeny.

Aniž bychom zde nezabředli do výhod a nedostatků obou uvedených přístupů a jejich srovnávání, můžeme se na vývoj GNU/Linuxu podívat jako na sice roztříštěný, ale v čase koherentní proces. Proces, u nějž existují významné body a milníky, které ve skutečnosti určují další směřování. A z nichž je možné je s jistou spolehlivostí odhadovat do budoucna.

Hračka

Když Richard Stallman volal po vytvoření „ne unixu“ měl namysli plnohodnotnou alternativu komerčních operačních systémů, ve své době základního kamene výpočetních systémů. Stallman byl vizionář, ale ukázalo se, že není manažer. Otevřený systém byl vyvíjen distribuovaně, selhávala základní koordinace jednotlivých projektů a často i komunikace mezi jejich tvůrci. Díky tomu vznikla do konce 80. let řada komponent – některé z nich byly plně srovnatelné s komerčními variantami a některé další v nich ani neexistovaly. Nevznikl ale operační systém, který by byl použitelný jako celek.

Obtíže s dokumentací a koncentrací jednotlivých součástí, jejich chybovost a další nechtěné vlastnosti vedly také k tomu, že GNU bylo prakticky výhradně hračkou akademiků. Z pohledu těch, kterým mělo konkurovat konkurenci nepředstavovalo, naopak bylo vítaným zdrojem erudovaných a zkušených programátorů. Systém se uplatňoval ve sféře akademiků a také nadšenců. Podobal se trochu tomu, když schopný amatér staví doma na dvorku kosmickou loď. Firmy, které již v této době spatřovaly v GNU příležitost, ji neměly jak uchopit.

Server

Příchod linuxového jádra byl pro GNU tímtéž, co šém pro bájného golema. GNU/Linux nemohl ani v první polovině 90. let minulého století po mnoha stránkách konkurovat vyspělým unixům, stal se ale funkčním systémem. Raketový rozvoj internetu a z toho vyplývající potřeba laciných a funkčních serverů pro tento systém vytvořily takřka perfektní prostředí. Linux mohl sloužit jako server na laciných počítačích postavených na architektuře x86.

Na rozdíl od konvenčního Unixu byl zadarmo a přestože náklady na jeho správu a administraci byly z již uvedených důvodů (dokumentace, chybovost, nedostatečné otestování) podstatně vyšší než u nich, rychlost implementace, flexibilita a univerzální dostupnost otevřely systému široké pole serverů. Pole, které následně začal na mnoha místech vyklízet proto, že se na ně vydali další výrobci, najmě Microsoft se sice placenými, ale laicky administrovatelnými systémy. Adaptace GNU/Linuxu do pozice snadno udržovatelného serveru probíhá teprve v posledních několika letech.

Desktop z nouze

Vlivem výše popsané transformace z experimentálního systému na levný server byla v GNU/Linuxu velmi dlouho zanedbávána uživatelská a obecně desktopová část. Grafické aplikace byly využívány – pokud vůbec – jednúčelově. Za jednoznačný začátek cesty Linuxu na pracovní počítač můžeme považovat založení projektu KDE v roce 1997 a následně GNOME jako odpovědi na potenciální licenční problém s knihovnou Qt. Je třeba si zde uvědomit, že oba projekty zažily svůj start a nejrychlejší periodu vývoje v době, kdy byl již Internet chápán nejen jako síť, ale jako komerční prostředí.

Vznikaly tisíce většinou malých firem snažících se uchopit novou komerční příležitost s minimálními náklady. Linux se ukázal být vhodnou a po technické stránce v mnoha ohledech vyspělejší alternativou k systémům Windows a Mac OS starší generace. Kompenzací za to byly již několikrát uvedené negativní vlastnosti špatné pro administrátora a katastrofální pro uživatele – s některými z nich se systém pere dodnes. Přes ně ale bylo výhodné Linux používat a systém se navíc poprvé dostal do hledáčku velkých firem pracujících v IcT prostředí. To urychlovalo jeho vývoj. Byla implementována celá řada technologií známých dříve pouze z Mac OS/Windows, na něž se „laciný“ desktop začal svou úrovní pomalu, ale trvale dotahovat.

Stagnace

Krach dotcomových společností znamenal vážný problém pro Linux. Konvenční firmy totiž využívaly tradiční softwarové platformy, a ty z dotcomů, které splasknutí bubliny přežily, na ně často přecházely. Vývoj uživatelského Linuxu ze v důsledku toho zpomalil a přestože práce na systému jako takovém pokračovaly dále, skončila mimo jiné celá řada firem, které doufaly, že v otevřeném operačním systému je pro ně příležitost. K tomu se připojilo hledání vhodného obchodního modelu spojené s negativními důsledky pro vývoj.

Například programátoři, kteří měli pracovat na některých distribucích, se vývoji věnovali pouze ve volném čase mezi obsluhou zákazníků, kterým dělali technickou podporu. Důsledkem byla stagnace, kterou přerušil až fakt, že si některé velké společnosti uvědomily význam a potenciál Linuxu a rozhodly se do jeho vývoje, jakkoliv vypadal roztříštěně a špatně koordinovaně, investovat své peníze, mezi největšími byla IBM.

V socialistickém vlastnictví

Těžko bychom hledali vhodnější příklad toho, jak může být otevřený software výhodný pro subjekty s jinak zcela protichůdnými zájmy, než je webový prohlížeč Firefox. Na jeho vývoji se podílí subjekty, které jsou jinak konkurenty a to, že Firefox jako takový ve skutečnosti nepatří nikomu = patří všem, je pozitivní pro všechny. Nikdo si jej nemůže uzurpovat, nikdo nemůže vnucovat ostatním své vlastní standardy případně své vlastní pojetí standardů. Výsledkem je aplikace, která funguje na zcela odlišných platformách ve velmi odlišném prostředí.

Obdobný potenciál má v současnosti také Linux, v serverové i v desktopové podobě. Protože jeho nasazení v komerčním prostředí vyžaduje na rozdíl od prvotní vlny dotcomových společností garance, podporu a záruky funkcionality, vznikají firmy, které to vše zajišťují (a které měly reálně vznikat a fungovat před deseti roky). V podnicích jsou nasazovány distribuce od konkrétních dodavatelů, ale vazba na ně některé z kladných vlastností systému poněkud snižuje.

Proto můžeme nacházet náznaky debat o kolektivně podporovaném systému kolem sice centrálního, ale v podstatě nekomerčního organizátora. Jedná se o model, který není nový – v podstatě totiž kopíruje uvedený příklad s Firefoxem. A vzhledem k tomu, že Firefox je v současnosti druhým nejpopulárnějším webovým prohlížečem světa, je potenciál Linuxu přinejmenším stejný.

Výhled

Z předchozího přehledu vyplývá, že GNU/Linux za šestadvacet let svého vývoje prošel velmi rozdílnými fázemi a perspektivami. Poněkud paradoxně se v současnosti zdá, že se daří uskutečnit původní ideu otevřeného a svobodného „ne unixu“, byť reálná podoba této ideje se původním zakladatelům z pochopitelných důvodů nelíbí.

Pokud by se v Linuxu prosadil přístup analogický k Mozille/Firefoxu, mohl by vést k podobným výsledkům, a tedy k podstatně většímu rozšíření systému – neutrálního a tedy výhodného pro všechny. Na druhé straně je ale potřeba právě s odkazem na dosavadní vývoj upozornit na to, že peripetie a zásadní zvraty ve vývoji otevřeného systému dost možná ještě zdaleka neskončily. Což pro něj může být zásadní brzdou, ale stejně tak i příležitostí.