1) Ta motivace je i o zvyku – např. mám nabídku dělat práci za 50 Kč/hod. Každý asi ví (minimálně proto, že takové je obecné povědomí), že pracovat za 50 korun není nijak mnoho, a je to práce o ničem, opruz. Takže pro mě je každá taková práce empiricky předurčena k nenávidění.
I kdybych dělal něco, co by mě bavilo, ba co víc, třeba bych to i dělal jen tak, za 50 korun budu mít pocit, že to není nic extra. Tohle pozoruju u školy. Když se něco učím dobrovolně, z wikipedie dejme tomu, tak je to v pohodě. Ale v případě školy je vlastně předurčena nuda, nezájem. U školy se vlastně předpokládá, že je to nuda a opruz. Že někoho škola baví, je vlastně zvláštnější než že někoho škola nebaví.
2)V případě prosby se nesmí zapomínat na to, že pro většinu lidí je vlastně vyčíslitelná. Když jdu pomoct sousedovi, počítám (ať už (si) to přiznám nebo ne) i s tím, že příště nezištně pomůže i on mne. Když si za to nechám zaplatit, je to jako bych právě odsouhlasil vznik tržního prostředí mezi námi. A to není příjemné, jak z hlediska sociálního kreditu, tak i – pokud bychom to opravdu převedli do ekonomického hlediska – potenciálně finančně nevýhodné. Když teď přijmu 50, – za pomoc s gaučem, nemůžu se tvářit blbě až po mně zítra bude soused za to samé vyžadovat kilo – to je tržní prostředí.
Takže tak. Ještě jsem chtěl napsat nějaký třetí bod, který se mi zdál opomíjen, ale už si nevzpomenu.
