Reaguji i na váš předchozí příspěvek.
1. „Vycházím z mikroekonomie, teorie spotřebitele, žádoucího a nežádoucího statku. Podle mého názoru se na emočně rozhodované otázky lze dívat tímto způsobem. Pokud mi něco uniká, co to podle vás je?“ Uniká vám, že ekonomické teorie předpokládají, že účastníci trhu/hry činí vždy racionální rozhodnutí vedoucí k vlastnímu maximálnímu užitku. Přičemž toerie účastníkům zároveň předepisuje co je užitkem a co ne (samozřejmě odkoukáno od „normativního“ člověka). Ona racionalita a předepsání toho co je (či zvyšuje) užitek je nutným zjednodušením, aby se nějaký ekonomický systém vůbec dal formálně popsat. A problém je v tom, že rozhodnutí někomu pomoci není racionální (resp. vědomé), ale iracionální (resp. podvědomé či nevědomé). A když na to naroubujete ekonomickou teorii, tak vám z toho budou padat přinejmenším zavádějící výsledky. Navíc dalším příkladem může být, že otec/matka je schopen pro své dítě i zemřít. Tady nejen že to není racionální rozhodnutí, ale zcela mimo pochybnost nevede k vlastnímu užitku (naopak k užitku dítěte a potažmo společnosti). Zkrátka veškerá rozhodnutí vyvěrající z emocí, nejsou ekonomickými rozhodnutími.
2. „On je ten můj pohled dobře opodstatněný. Ekonomie se totiž musí zabývat i iracionálním chováním účastníků trhu. Tvrzení „pro spotřebitele je optimální udělat A“ je pěkné, ale nás spíš zajímá, co opravdu udělá. Ono to bude s vysokou pravděpodobností B…“ Ekonomie se právě zabývá jen racionálním chováním (viz bod 1). Tohle co popisujete patří do marketingu.
3. „Obdobně lidé například problém obchodního cestujícího typicky řeší suboptimálně“ Tady jste to teda přepískl. Problém obchodního cestujícího se (obecně) jinak než suboptimálně řešit nedá. A člověk to i pro malé N dělá suboptimálně, protože nemá v hlavě počítač (a ne kvůli iracionalitě). Navíc právě tuto úlohu dokáže člověk řešit velmi dobře a rychle (tedy pokud může mít v zorném poli celou „mapu“).
