Jak jsem se pokoušel vrátit MS Windows (první část)

Prolog

Dlouhá léta jsem byl spokojeným vlastníkem notebooku ACER TM4652 – nejen proto, ale také z finančních důvodů, jsem byl poměrně nešťastný, když na jaře roku 2011 nadešel čas jeho odchodu do věčných čipovišť, a vyvstala tedy – zdánlivě triviální – otázka, čím že to chybějící stroj nahradit.

Měl jsem několik požadavků – menší notebook dobrého výkonu s matným displayem, nadstandardní výdrží baterie, bez operačního systému (dále jen OS), a za dobrou cenu – které se však ukázaly dohromady nereálné. S faktem, že nelze všechny tyto parametry sloučit, jsem se smířil poměrně rychle a rozhodl jsem se pro zachování „dobré ceny“ obětovat požadavek „matný displej“.

Z nabídky 13" notebooků na českém trhu mi v květnu 2011, kdy jsem záležitost začal řešit, vypadl jediný (!) notebook bez OS (konkrétně ASUS U36JC-RX269), který byl navíc paradoxně dražší, než jeho výkonnější konkurenti – avšak s licencí na MS Windows. Všechny ostatní 13" modely byly prodávány výhradně s nějakou verzí OS od Microsoftu (Windows), který jsem ovšem nechtěl, neboť jsem chtěl instalovat Linux. V tuto chvíli jsem tušil, že mě za notebookem bez OS Windows čeká ještě dlouhá cesta. Netušil jsem ale, jak moc bude dlouhá… a náročná.

Kapitola I. – Zrození problému

Tedy, protože notebook bez OS vyhovující mým požadavkům na trhu nebyl, rozhodl jsem se koupit notebook s OS Windows, a Windows poté – na základě licenčního ujednání (EULA) – vrátit, což byla možnost, o které jsem se dozvěděl od kolegy z práce. Alternativu „kup si notebook s OS Windows (i přesto, že ho nechceš) a neřeš to“, jsem zamítl pro její implicitní a zřejmou nesmyslnost – přestože je několikanásobně rychlejší a jednodušší.

Zamítl jsem a zamítám ji nejen proto, že je nesmyslná (proč bych měl platit za něco, co je pro mě nepotřebné a nechci to?), ale také proto, že zvolením této varianty bych přímo podpořil nezdravost trhu vyznačující se společnými monopolizujícími snahami Microsoftu a výrobců/prodejců počítačů, či jejich ignorací – viz grafy porovnání nabídky notebooků s OS Windows a bez něho z konce října 2011.

Hardware a software jsou dvě zcela samostatné, na sobě nijak nezávislé věci. Pravdou sice je, že pro plnohodnotnou práci na PC potřebuji operační systém, nicméně, v dnešní době je na trhu řada OS, které lze pro práci na PC využít – většina z nich je dokonce zdarma (Ubuntu, Fedora, Gentoo, Mint…) Neexistuje tedy podle mě důvod, proč by se notebooky měly prodávat téměř výhradně (viz přiložené grafy) právě s jedním – navíc komerčním (!) – operačním systémem. A i kdybych nepoužíval OS Linux, klidně mohu již z dřívějška vlastnit plnohodnotnou přenositelnou (tedy provozovatelnou na libovolném jednom počítači) ne-OEM licenci MS Windows, která je mi ale v tuto chvíli k ničemu, když mi tržní situace vnucuje ke každému novému notebooku novou licenci od společnosti Microsoft.

Tato nová licence jistě něco stojí, protože ji někdo někde musel s nějakými náklady „vyrobit“. Kdybych měl parafrázovat známý text od dvojice Svěrák/Uhlíř, tržní situace nám podbízí toto: „Opouštějte staré věci pro nové! Zvláště když jste momentálně v nouzi…“ Situace v zahradnictví: proč jsem nucen ke každé konvi si zaplatit i pracovní rukavice? Co když mi nevyhovují? Co když už mám jedny doma? Proč mám platit za něco, co nechci a nevyužiji?!

Chápu, že většina lidí chce počítač s předinstalovaným OS… Nechť se tedy prodávají počítače s předinstalovaným OS – proč ale nemám mít možnost nechtěný OS vrátit a získat zpět část peněz? Já chci přece koupit hardware, nikoli hardware PLUS software.

Takovou situaci na trhu, kdy jsem nucen si koupit obojí, považuji za nesprávnou, nezdravou a neefektivní, snahy Microsoftu a výrobců/prodejců počítačů za monopolizující.

Kapitola II. – První kontakt

Protože jsem tušil, že s vrácením OS Windows budou problémy (kdo někdy jako jednotlivec čelil velké firmě jistě ví proč – já si tím kdysi prošel už ve sporu s TELECOMem), rozhodl jsem se řádně vyzbrojit znalostmi, odkazy a zprostředkovanými zkušenostmi lidí z různých koutů světa (sláva – zatím ještě – svobodnému Internetu!), a teprve poté vyrazit ke koupi. Po pročtení řady článků, diskusních fór, webových stránek a delším vybírání jsem si opět vybral notebook od ACERu, neboť jednak nejlépe splňoval mé požadavky, a jednak jsem byl se svým předchozím ACERem opravdu spokojen – do okamžiku smrti cca 5 let intenzívního používání považuji za nadstandard.

E‑mailem jsem se u jednoho z největších prodejců počítačů v ČR (Czech Computer) ujistil, že opravdu není možné notebooky v nabídce upravovat (tedy nikoli z hlediska ne/instalovaného OS), takže není jiné možnosti, než si notebook od ACERu zakoupit se zbytečnou licencí MS Windows 7 Home Premium.

Na konci června 2011 si tedy odnáším domů krabici s nápisem „NB ACER Aspire 3750G…“

Po zapnutí počítače se objevil očekávaný text licenčního ujednání (EULA) mezi mnou a společností Microsoft, ve kterém dle zkušeností lidí na internetových fórech, ze kterých jsem čerpal informace, měl hned z kraje stát pro náš případ zcela zásadní odstavec:

„By using the software, you accept these terms. If you do not accept them, do not use the software. Instead, contact the manufacturer or installer to determine their return policy for a refund or credit.“

Česky:

„Použitím softwaru přijímáte tyto podmínky. Pokud je nepřijímáte, software nepoužívejte. Místo toho se obraťte na prodejce nebo instalátora a zjistěte jeho zásady náhrad ve formě peněz či zboží.“

Tak se také stalo, ale ne docela. Očekávaný text sice byl hned na začátku celé EULA, nicméně doba pokročila, a odstavec se lehce změnil:

„By using the software, you accept these terms. If you do not accept them, do not use the software. Instead, contact the manufacturer or installer to determine its return policy. You must comply with that policy, which might limit your rights or require you to return the entire system on which the software is installed.“

Česky:

„Použitím softwaru přijímáte tyto podmínky. Pokud je nepřijímáte, software nepoužívejte. Místo toho se obraťte na prodejce nebo instalátora a zjistěte jeho zásady poskytování náhrady. Tyto zásady musíte dodržet, což může znamenat omezení vašich práv či nutnost vrátit celý systém, v němž je software instalován.“

Kompletní znění licencí naleznete na webu Microsoftu.

„Nutnost vrátit celý systém (?!)“ Tedy, stále ještě mohu v případě nesouhlasu s EULA kontaktovat výrobce počítače s žádostí o vrácení MS Windows, ten ale nyní může ode mne požadovat vrácení celého počítače, což byla první věc, která mě znervóznila. Aha, takže Microsoft společně s výrobci počítačů zřejmě usoudili, že narůstající počet pokusů o vrácení MS Windows je nebezpečný fenomén, a rozhodli se – v zájmu zachování monopolu – nastavit politiku vrácení tak, že v případě, že nesouhlasíte s tím, aby na vašem počítači byl MS Windows, holt musíte vrátit celý počítač (nebo se smířit s faktem, že jste zaplatili za něco, co nechcete).

Ihned vzápětí mě naštvala druhá věc – a to chybějící tlačítko „nesouhlasím“, nebo jiná možnost, jak projevit nesouhlas s EULA a instalaci MS Windows přerušit. Ani po kliknutí na šipku zpět v levém horním rohu jsem se nedoklikal k možnosti vyjádření nesouhlasu s licencí a vypnutí počítače. Překvapeně koukám, jak je Microsoft dobře vyzbrojen, pronesu pár vět o drzosti okořeněných sprostými slovy, a vypínám počítač „natvrdo“ delším podržením tlačítka pro za/vypnutí počítače, neboť nic jiného mi nezbývá. Představte si, že jsem nezkušený uživatel, co neví, že počítač lze takto natvrdo vypnout (to je většina běžných uživatelů) – co udělám pak? Počkám, až se vybije baterka? Zavolám IT kamaráda, nebo odkliknu „souhlasím“, ať mám klid?

Příště…

Příště už o tom, jak jsem se snažil komunikovat se společností ACER a vrátit nechtěnou licenci.