Hlavní navigace

Jono Bacon: Vyrovnat se s neúctou

10. 6. 2014
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Recenze knihy bývalého komunitního manažera Ubuntu. O tom, jak zvládnout kritiku, bez ohledu na to, jak je nepříjemná. Máte vlastní blog, svůj projekt? Objevují se pod ním nepříjemné komentáře? Umíte se s nimi vyrovnat? Ubuntu čelí kritice soustavně, jak se s ní dokáže vyrovnávat? Umíte to taky?

S rostoucím rozšířením internetu a snadností zveřejnit obsah přichází online stále více a více kreativních lidí, aby sdíleli video, hudbu, software, produkty, služby, názory a mnoho dalšího. Přestože technologie dávají možnost získat publikum a sdílet zajímavé věci, objevil se neblahý vedlejší efekt – zvláštní kultura, kdy někteří konzumenti tohoto obsahu poskytují zpětnou vazbu v osobní, protivné, neuctivé a někdy až zlovolné formě.

Všichni to známe… trolíci, hateři, jedovaté komentáře obvykle mířené na lidi, kteří se pouze snaží udělat něco dobrého nebo zajímavého.

Bohužel toto chování může být pro mnoho lidí nepříjemné a někteří raději zanechají své kreativní činnosti, aby se nemuseli potýkat s „hněvem internetu“.

Jak někteří z vás ví, dělal jsem si s tím starosti už nějakou dobu. Přestože neznám žádné dost velké kladivo na řešení těchto problémů, za ta léta jsem se naučil jednu věc. Jak se dívat na negativní, nespolečenské a nekonstruktivní komentáře nebo zpětnou vazbu.

Abych pomohl ostatním, napsal jsem knihu Vyrovnat se s neúctou…

Takto Jono Bacon představuje své dílo.

Kniha je psaná anglicky, má 84 stran a je vydaná s licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike – uvést autora, šířit, ale neprodávat a zachovat licenci. Je možné ji stáhnout ve formátu .pdf nebo .html nebo koupit do Kindle za 2,99 dolaru a ocenit finančně autora.

Autorem je bývalý komunitní manažer Jono Bacon, který donedávna pracoval pro firmu Canonical vydavatele linuxové distribuce Ubuntu, která delší dobu čelí hněvu kritiků a musí se s ním umět vyrovnat. Náplní jeho práce je řídit vztahy v otevřené komunitě tak, aby byli všichni spokojení a komunita fungovala.

Cílem publikace je předat čtenářům zkušenosti, jak se vyrovnat s kritikou jiných. Autor se staví na stranu vývojáře, stavitele, modeláře, malíře, spisovatele – toho, kdo něco vytvoří, chce to ukázat ostatním, podělit se s nimi o to a tím nese svou kůži na trh. Na trh, na kterém se pohybuje konkurence nebo náhodní kolemjdoucí, kteří nešetří někdy velmi nepříjemnými slovy. A jak programátoři dobře vědí, každý program obsahuje nějakou chybu. Autor říká, že se setkává se situacemi, kdy takováto slova mohou odradit od další tvorby a myslí si, že to je škoda. Taková, že stojí za to napsat knihu, která má lidem pomáhat tyto problémy řešit.

V první kapitole se autor nejdříve – jak sám říká „trochu sebestředně“ – představí, řekne čím se živí a jak nabral zkušenosti, z kterých při psaní textu těžil. Přejde k popisu účelu knihy, co v ní lze najít a co ne. Doporučí vám, jak knihu číst – přečíst ji jedním dechem a po roce znova. V mezidobí pozorovat, jestli informace získané z publikace odpovídají tomu, co vidíte v okolí a při druhém čtení konsolidovat zkušenosti a informace do vlastního chování.

Druhá kapitola se jmenuje „Rozbor projevu“ a zabývá se pitváním komunikace, především psané na internetu, ale zároveň i té živé. Než odpovíte na hrubý komentář, ještě hrubější nadávkou, vezměte do ruky skalpel a zapněte mozek – rozřízněte písmenka na dvě půlky a přemýšlejte nad tím, co ten druhý říká a proč to zřejmě říká. Autor popisuje čtyři kritéria a podle nich škatulkuje projev na:

  • příjemný – pozitivní nebo kritický, ale slušný, zdvořilý a konstruktivní
  • nepříjemný – neslušný, nezdvořilý, často se snižující k nadávkám, malicherným půtkám a nepodloženým obviněním
  • nepřijatelný – hrubé urážky nebo vyhrožování

U každé kategorie je uveden příklad a několik odstavců popisujících, jak poznat, kam daný komentář patří. Takto nějak, posuďte sami, co patří do které škatule:

  1. Dobrá práce, zvlášť povedené jsou ty fotky.
  2. No… nic moc jako. Myslím, že holky na těch fotkách by měly být méně oblečené. Mnohem méně oblečené.
  3. Tak tohle se fakt nepovedlo, nejlepší bude, když se vrátíš zpět na základku a odkroutíš si tam znova devět let…
  4. Ještě jednou pošleš takový článek a najdu si tě! A pak se těš, hošánku. Mám doma jednu ostrou, kovovou hračku, se kterou se opravdu nechceš seznámit.

Ok, kdo to neuhodl, tak trojka je ta nepříjemná – co získáme reakcí na ni? Má smysl si ji brát k srdci a kvůli ní už nikdy nic neprodat na trhu a umřít hlady? No a čtyřka už je vyhrožování, které je nebezpečné a (třeba to někdo dohledá, podle jakého zákona a napíše do komentářů, nebo mě vyvede z omylu) je možné to řešit s úřady.

Třetí kapitola rozebírá možné vlastnosti jednotlivých osob ovlivňující komunikaci. Autor říká, že není psycholog a že pokud máte o sobě nebo o někom ve svém okolí vážné pochyby, doporučuje poradit se s psychologem profesionálním. V publikaci jsou uvedeny následující lidské vlastnosti:

  • Věk,
  • pohlaví,
  • kulturní vlivy,
  • sociální dovednosti,
  • zkušenosti.

Tohle všechno se skrývá někde v té druhé osobě, tam na druhé straně obrazovky, rychlostí světla skrz stovky kilometrů tenkého optického vlákna. Ale i na té vaší straně klávesnice. Tak vezměte rozum do hrsti (a skalpel do druhé ruky) – chcete se raději s někým na něčem domluvit nebo se pěkně pohádat? „Ach jo. Když to hádání je tak krásná věc. A já tak rád vyhrávám.“

V další části kapitoly se autor zabývá stresem a vyhořením, popisuje je a dává návod, jak se s nimi vyrovnat – vezměte si dovolenou. Pak přijdou lidské potřeby – uznání, informovanost a přístup k lidem s mocí rozhodovat. Autor opět pojmenované lidské vlastnosti, problémy a potřeby popíše, řekne, proč jsou pro nás důležité a uvede příklad.

Čtvrtá kapitola rozebírá použité komunikační médium a jeho vliv. Nepopisuje postupně jednotlivá média a rozdíly v komunikaci jejich prostřednictvím, raději se zabývá přímo jednotlivými vlivy, které se vztahují k vícero médiím. Nejdříve vypráví o anonymitě a jejím intimním vztahu s důvěrou. Potom jak může rozdílnost kulturních nebo sociálních zvyklostí způsobit nepříjemné nedorozumění. A naposledy k čemu že to jsou na silnicích značky omezení rychlosti, respektive že rychlost živého rozhovoru a otázek a odpovědí na internetovém chatu se poněkud liší. Jaké to může mít důsledky? Kdo to ví?

Pátá kapitola „Vztahy s jinými“ nepojednává o autorových milenkách (naopak Jono Bůček tvrdí, že je šťastně vdaný a že má nejlepšího syna na světě), ale o tom, jak působíte na své okolí. Když budu citovat (abych do věci vnesl trochu světla):

Ne, nepůjdu ještě spát, lidi na internetu jsou mimo, ještě to musím napravit!

Autor píše, že je velký rozdíl mezi vnímáním situace a realitou – vnímáte tento článek tak, jak jsem chtěl, abyste ho vnímali, nebo ho vnímáte jinak? Jak jsem chtěl, abyste ho vnímali? A jak ho tedy vnímáte?

Dalšími podstatnými hráči ve vztazích jsou „Strach a paranoia“, které se poznají prý nejlépe v politice a jejich úhlavním nepřítelem jsou fakta. „Vzory chování a pověst“ vám umožní poznat, komu dát svou důvěru. Spolu s vaší pověstí (a pověstmi kolujícími o vaší maličkosti po internetu), roste i vaše sebevědomí nebo jak autor říká Ego – a to je prý pro komunity opravdu špatné. Co přesně Jono se svým nezkrotným egem provedl, to neprozradím. A co jsem provedl já, o tom taky pomlčím.

Šestá kapitola je o tom, na co jste se celou dobu těšili, o psaní kódu. Ovšem je to spíše váš osobní kodex, respektive autorův. Prozradí vám svůj recept, jak si za každých okolností zachovat chladnou hlavu (ano, autor je původem z Velké Británie, tedy zřejmě bude pravým anglickým džentlmenem) a stát se profesionálním diskutérem s dobrou pověstí, jehož názory stojí za to číst a který pomáhá něco tvořit. Zavrhuje osobní útoky a nekonstruktivní kritiku. Jedním dechem dodává, že se jedná o cestu. Že se počítá s tím, že někdy klopýtnete, sem tam se to nepodaří a upadnete přímo na ústa. Čím déle ale po cestě jdete, tím lépe ji znáte a lépe se vám jde.

Sedmá a poslední kapitola je shrnutím toho, co jste se dozvěděli v knížce. Zopakuje vám, jak pitvat, co všechno si uvědomovat při čtení komentáře – jak kráčet cestou anglického džentlmena. Autor říká: Většina lidí jsou dobří lidé – jinými slovy i ti, co vám pod vaším blogem nadávají a říkají, jak je to strašné, to co jste stvořili, a že jste se nikdy ani neměli narodit. Tak přesně tihle jsou ti dobří lidé. Jenom se nedíváte ve správné perspektivě. Třeba vám tahle knížka pomůže s jejím hledáním.

Hodnocení

Kniha není dlouhá a je relativně čtivá, autor mluví k věci. Zabývá se mezilidskou komunikací, která v politických kruzích naší země není příliš vyzrálá, stejně jako na rozkvetlých loukách internetu. Obsahuje množství příkladů a návodů, jak se k sobě chovat lépe a věřím, že spousta z vás může v knize najít určitou inspiraci, stejně jako já.

UX DAy - tip 2

Na druhou stranu některým může přijít zbytečně dlouhá – těm doporučím zkusit si uvědomit, že právě píší nepříjemný text, a rozmyslet si, jaký je cíl toho, co píší. Jestli to neposlat raději až zítra a jestli tam není možné udělat nějaké změny, aby se to lépe četlo. Koneckonců, zítra je taky den, ne?

Podobné a další informace lze získat i jinde. Například Montessori nás může naučit lépe komunikovat nejen s dětmi, ale i s dospělými. Jiná pravidla, pro někoho možná zajímavější nebo přitažlivější, nabízí kodex rytířů Jedi. Kdo to má rád česky, může zkusit Ladislava Špačka.

Byl pro vás článek přínosný?