Je pravda, že se sebou nechci nic dělat. Když jsem se sebou něco dělat chtěl a chodil jsem k psychologovi, můj stav se čím dál víc zhoršoval, až jsem šel s úzkostí do blázince. Když se sebou nic nedělám, můj stav zůstává konstantní a aspoň můžu i přes to uvažování o poruše programovat.
Taky je pravda, že se rochním v beznaději. Když jsem si postupně začal uvědomovat moji poruchu a bezvýchodnost své situace, úzkost odešla. Beznaděj je pro mě lepší než úzkost.
Je to jednoduchý říct "něco se sebou dělej, snaž se". Jenomže, když jsem se snažil, byl jsem na tom mnohem hůř než teď (leda vy jste to neviděly, protože jsem to neventiloval na internet). Jsem rád, že můj stav není momentálně tak hrozný, že aspoň u toho počítače můžu sedět, a rozhodně nechci se svou psychikou nějak experimentovat, aby ze mě nebyl trvalý chovanec ústavu.
Názor k článku
Komiks: Odvrácená strana řádu
