Hlavní navigace

Komunitní sítě (2)

V minulém dílu jsme si řekli, co jsou komunitní sítě, proč vznikly a co nabízejí. Dnes se podíváme trochu "dovnitř", jaký se používá hardware a jak vypadá organisační struktura.

V praxi při stavění sítě velmi záhy narazíme na problém, jak „účastníky“ vlastně fysicky propojit. Pokud nechceme být na nikom závislí, ani nechceme platit horentní sumy, musíme si veškerou infrastrukturu vystavět sami. Na krátkou vzdálenost (k sousedům v domě, do sousední budovy, případně v ulici) lze použít metalické vedení. Je sice drahé, ale zase rychlé a spolehlivé. Na delší vzdálenost ovšem metalická vedení nepřipadají v úvahu, krom ceny, která se vdáleností rychle stoupá do tisíců, jsou nevhodná hlavně svou fysickou podstatou – kabel někde musí být uložen. Asi nemusím vysvětlovat, že nejde jen tak rozkopat ulici, položit kabel a zase ho zahrnout, neboť hrozí nemalé nebezpečí, že se úřady začnou zajímat, proč na té ulici kopeme, kdo nám to povolil atd. A dohadovat se s úřady o každý centimetr kabelu, o každou přípojku by bylo velmi náročné (časově, finančně i právně) a navíc bez jistého výsledku. Nehledě na fakt, že zakopávat kabely nebo pronajmout si kolektor či již položené kabely by stálo nemalé peníze.

Proto na velkou vzdálenost nezbyde než přenášet data vzduchem, jiný způsob (krom kabelů) zatím nikdo nevymyslel. K tomu můžeme použít buď optického, nebo radiového přenosu. Optický přenos umožňují optická point-to-point pojítka, která přenáší data rychlostmi od 115kbps až do 2.5Gbps a vyznačují se velmi nízkou chybovostí (srovnatelnou s metalickými spoji). Jedinou nevýhodou optických pojítek je nutnost přímé viditelnosti mezi spojenými body. Pokud nastane velmi špatné počasí, kdy není vidět z jednoho bodu na druhý, pojítka mají vysokou chybovost nebo přestávají fungovat. V tomto má radiový přenos výhodu, že je odolnější vůči počasí. Vezmeme-li ale v úvahu, že takto špatné počasí (například velmi hustá mlha) nastává jen několikrát za rok, ztráta není zas tak velká.

K radiovému přenosu se používají mikrovlnné karty a pojítka podle standardu 802.11b a 802.11a, známé též pod označením Wi-Fi. Oba typy komunikují ve volném mikrovlnném pásmu, první v pásmu 2.4GHz, druhý na 5GHz. Komunikační rychlost je u „béčka“ 11Mbps, u „áčka“ 55Mbps. Výhodou radiového přenosu je všesměrové vysílání, není tedy potřeba spoje zaměřovat jako u optiky a k připojení stačí vzít notebook s PCMCIA Wi-Fi kartou a přijít do dosahu AP. Mikrovlnné linky by měly mít též přímou viditelnost mezi koncovými body, ale v nouzi lze komunikovat i odrazem například od nějaké budovy, samozřejmě na úkor síly signálu. Nevýhodou je možnost zarušení, neboť na těchto frekvencích pracuje mnoho bezdrátových zařízení, jako jsou například různé kamery, bezdrátové telefony a další. Dále je při nasazování Wi-Fi spojů potřeba dodržovat výkonové limity dané generální licencí Českého Telekomunikačního Úřadu (ČTÚ). To v praxi znamená omezení maximální délky spojů.

Optické spoje jsou tedy vhodné k propojení dvou bodů (převážně páteřní spoje), mikrovlnná zařízení se zase hodí na plošné pokrytí.

Pro „normálního člověka“ je z optických pojítek (pozn. red.: už jsem čekala, kdy ten spam zas přijde ;) –Johanka) dostupná RONJA, kterou si každý může doma za cca 2000 Kč (jedna strana) postavit z roury od kamen, železných profilů, lupy a hromady běžně dostupných elektronických součástek. Ronja komunikuje rychlostí 10Mbps, dosud maximální testovaný dosah je 1km a díky jednoduchému a robustnímu návrhu funguje spolehlivě i při extrémním počasí, což ne všechna komerční pojítka zaručují.

Mikrovlnné technologie se takto doma „na koleně“ stavět nedají, neboť vysokofrekvenční elektronika vyžaduje náročné propočty a precisní vyhotovení, navíc zařízení jsou to složitá a náklady na domácí výrobu by předčily cenu v obchodě. Nicméně ne vše je nutné kupovat. Karty a „ápéčka“ se musí koupit profesionální, ale mikrovlnné antény (podobně jako antény na příjem GPS) si kutilové staví doma z plechovek od Pringles, párků či ananasu, návody jsou k nalezení na Internetu. Výroba je vcelku jednoduchá, výsledky vůbec ne špatné a za postavenou anténu ušetříte řádově několik tisíc korun.

Přenosovými technologiemi výčet hardware nekončí, jsou potřeba i další, aktivní zařízení, mezi která patří routery, switche a různé servery. V praxi se zejména z finančních důvodů nasazují jako routery a servery stará PC s Linuxem nebo BSD. „Starými PC“ se myslí 486 či Pentia na frekvencích kolem 100MHz, tyto stroje jsou k mání za hubičku či za velmi lidovou cenu v každém počítačovém bazaru, nikdo je dneska už nechce, a přesto dokáží ještě posloužit. Výkonově na takové aplikace stačí, naopak nízký výkon je žádoucí hlavně kvůli nižší spotřebě a nižší potřebě chlazení, dokonce se v praxi hojně setkáme i s podtaktovanými rychlejšími procesory (například 200MHz). S profesionálními routery (jako například Cisco) se v komunitních sítích prakticky nesetkáme, a pokud ano, majitel je naň patřičně hrdý :-)

Organisační struktura

Dosud jsme probrali technické principy, jak komunitní sítě fungují, ale ještě jsme se nepodívali na neméně podstatný problém, kterým je celková organisace síťě – kdo zajišťuje provoz, kdo za co zodpovídá a podobně.

Jak již bylo v úvodu řečeno, síť je založena na tom, že se sejdou nadšenci, kteří chtějí postavit síť. Odpadá tedy veškerá byrokracie, žádné vedení, management či plánování neexistuje, síť se staví víceméně živelně. Když se někdo chce připojit a je v dosahu, tak se připojí.

Ovšem zas úplně vše živelné být nemůže a bylo by dobré, aby někdo byl zodpovědný za chod, aby se bylo na koho obrátit v případě poruchy a podobně. V praxi je tedy potřeba jedna či několik schopných osob, které se o chod sítě jakýmsi způsobem starají – komunikují s připojovatelem do Internetu, zajišťují nameservery, přidělování adres a další. Mezi tyto osoby většinou patří zakládající členové sítě. Někdy je odpovědnost rozdělena tak, že každý majitel si zodpovídá za funkčnost svého přípojného bodu. Protože komunikační zařízení jsou majetkem členů sítě, každý se stará o své. O páteřní point-to-point linky se stará jedna nebo obě strany na koncích linky, podle toho, jak se dohodnou.

Zajišťování spolehlivosti a opravování závad je čistě dobrovolná a neplacená služba, takže pokud zrovna nikdo nemá čas a například vypadne nějaká linka, ostatní uživatelé závadu musí opravit sami (pokud to je v jejich silách), nebo musí počkat, až si někdo najde čas a poruchu opraví. V malých sousedských sítích se lidé navzájem znají, dohodnou se, kdo se o síť bude starat, že v případě poruchy pustí „opraváře“ například k sobě domů k routeru či na střechu k anténě, kabelům a podobně. U sítí velikosti města se všichni navzájem neznají, nebo jen vzdáleně, a už je problém například dotyčného sehnat, aby nás pustil k anténě, routeru, nebo třeba vůbec se dostat na druhý konec města je časově náročné, proto je lepší, když se ve velkých sítích majitel zařízení (nebo ten, u koho je umístěné) stará i o jeho provoz. To ovšem vyžaduje odbornou znalost, aby zařízení chodilo spolehlivě, a pokud možno bez poruch, což však bohužel ne vždy je zajištěno. Mnoho lidí si postaví AP a mají v podstatě jen „uživatelské“ a ne „administrátorské“ znalosti, udržují zařízení, „aby nějak chodilo“, a spolehlivost, která se pak přenáší na celou síť, nebo alespoň její část, není valná. Pro vyvarování se této situace je dobré zaplatit několik málo kvalifikovaných lidí z komunity, aby se nepřetržitě starali o chod sítě (tzv. NOC – network operation center). U sítě s velkým množstvím uživatelů není takový problém připlatit si pár desítek korun měsíčně navíc za cenu spolehlivé sítě namísto opakovaných každodenních výpadků.

usvit_hackeru

       

Připojení do Internetu může být zajištěno buďto smlouvou poskytovatele s každým z účastníků (což je spíše typické pro sousedské sítě), nebo smlouvou s několika lidmi, kteří vlastní bránu do Internetu. Poplatky za připojení v prvním případě platí každý sám, v druhém případě uživatelé platí vlastníkům brány a ti pak vybrané peníze předají providerovi. Někdy uživatelé sítě vytvoří právnickou osobu (například občanské sdružení), která pak jako celek komunikuje s providerem. Sdružení ale vyžaduje pro svůj chod byrokracii – účetnictví, schůze členů, vybírání peněz, co s neplatiči atd. V případě velké sítě je právnická osoba asi nutností. U menších sítí bývá nejlepší, když poskytovatel uzavře smlouvu s každým z účastníků, tím se všechny starosti převedou na poskytovatele.

V posledním dílu se dozvíte o adresaci a routování v těchto sítích, co je potřeba udělat pro připojení, jaké jsou při stavbě a provozu sítě problémy a jaká je budoucnost těchto sítí.

Ohodnoťte jako ve škole:
Průměrná známka 3,18

Školení: Úvod do PHP

 
  • Základní syntaxe, vkládání do HTML, komentáře, operátory.
  • Vestavěné a vlastní funkce, třídy a objekty, řídící struktury.
  • Práce s databází MySQL, knihovny PECL a PEAR.

Zjistěte více informací o školení>>

       
29 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 28. 2. 2003 21:53

Tento text je již více než dva měsíce starý. Chcete-li na něj reagovat v diskusi, pravděpodobně vám již nikdo neodpoví. Pro řešení aktuálních problémů doporučujeme využít naše diskusní fórum.

Zasílat nově přidané příspěvky e-mailem