Mandriva: kam směřují kroky draka?

Podle dlouhodobých statistik serveru Distrowatch.com se linuxová distribuce Mandriva pohybuje okolo pátého až šestého místa v žebříčku celosvětové popularity Zda je to dobré nebo špatné umístění, závisí na pohledu konkrétního člověka. Zcela jisté však je, že jedna z distribucí, jež se poměrně zásadním způsobem zapsala do vývoje použitelnosti Linuxu jako pracovního operačního systému, má svým uživatelům stále ještě co říct.

Jedním z potvrzení toho je vydání jedné z pravidelných verzí – Mandrivy 2010. Podrobné informace o tomto systému najdete například na příslušném českém serveru. Na druhou stranu ale Mandriva možná není ani zdaleka tím, čím by být mohla, a systém, jež by si mohl nárokovat prostor v první trojce světově nejpoužívanějších distribucí na popularitě spíše ztrácí. Podívejme se nyní podrobněji ne na funkce nové Mandrivy, ale na to, jakým způsobem se její tvůrci snaží prosazovat Linux u svých uživatelů. Abychom to pochopili, musíme začít na počátku, před jedenácti lety.

Dráček

První verze „Linuxu-Mandrake“ (blíže k peripetiím s názvy např. v příslušném článku na Wikipedii) spatřila světlo světa v roce 1998. Byla založena na systému RedHat 5.1 a KDE 1.0. Cílem tvůrců Mandrake tehdy bylo připravit pro uživatele Linux, který by vycházel z vlastností soudobě asi nejperspektivnější distribuce, to znamená z RedHatu, ale současně tyto vlastnosti přinášel laickým uživatelům. Mandrake byl zacílen tam, kam tvůrci linuxových distribucí ve své době nemířili. Především na laiky a potenciálně na využití v rámci domácností a menších firem.

RedHat, ani jiný systém založený na GNU/Linuxu v počátcích Mandrake ale neobsahoval potřebné nástroje. Některé z nich byly vyvíjeny v rámci společnosti Caldera. Ta ale chtěla Linux především jako konkurenci High-end unixovým systémům, zatímco Mandrake byl určen koncovým uživatelům.

Výsledkem bylo, že i když tvůrci vycházeli z jednoho významného a jednoho perspektivního projektu, velká část práce na tom, aby svůj Linux přizpůsobili zamýšlenému uživateli zůstala na nich samotných. Výsledný systém se tak od svých předloh poměrně zásadně odlišoval. Obsahoval jednak specifické konfigurační nástroje, jednak  – a to se ukázalo jednou ze stěžejních vlastností i pro budoucnost – tvůrci upravili stávající komponenty tak, aby lépe vyhovovaly jejich produktu.

Uživatelé to přivítali, Mandrake se stal poměrně rychle přinejmenším v Evropě velmi dobře používanou a hlavně všeobecně známou distribucí, byť zlé jazyky (nepodařilo se nám najít vhodný odkaz proto prosím spolehněte na paměť autora) tvrdily, že úspěch je tak trochu na úkor RedHatu, z nějž systém čerpal. Tvůrci se rozhodli vydat směrem ke komerčně chápané distribuci (ostatně stejně jako RedHat). Subjektem k dosažení tohoto cíle se stala společnost MandrakeSoft (dnes Mandriva S.A., blíže k její historii a stavu opět na Wikipedii). Její podnikání bylo založeno na prodeji doplňků, rozšiřujících verzí, softwarových balíčků a podpory k základnímu produktu, který zůstal bezplatný.

Dospělá léta

O tom, že se nejedná o dokonalý obchodní model se firma přesvědčila v letech 2003 – 2004, kdy byla na pokraji krachu. Ze špatného stavu se jí ale podařilo dostat, přičemž management dospěl k názoru, že pro dosažení úspěchu je potřeba investovat. Investice byly prováděny formou (možná po vzoru Microsoftu, kdo ví) akvírování potenciálně zajímavých technologických spolčeností, čímž si měl francouzský Linux zajistit prostor na prozatím nových trzích. První „obětí“ byla v roce 2004 společnost EdgeIT poskytující profesionální technickou podporu. Následovala společnost Lycoris.) (2005) a LinBox.

Nejdůležitější akvizicí se však stala Brazilská distribuce Conectiva. Mandrake za ní zaplatil skoro dva miliony dolarů a fúze se podepsala v jeho názvu Mandrake + Conectiva = Mandriva. Smyslem přitom nebylo ani tak získat nové technologie (Conectiva toho Mandraku neměla moc co nabídnout), ale jeho uživatele a přístup na jihoamerický trh. Zda se zamýšlené podařilo, je otázkou, na níž zde nechci odpovídat.

Současně s výše popsanými obchodními manévry se vyvíjel samotný operační systém, i systém podpory jeho zákazníků. Tvůrci se snažili vydávat Linux, který je použitelný „out of the box“ s minimálními nároky na instalaci, na administraci, a na školení uživatelů. To nešlo jinak, než za cenu modifikací komponent, z nichž se Mandriva skládá – a tím jejich vzdálení originální podobě.

Software obsažený v Mandrivě je tak sice perfektně sladěn dohromady, ale na druhou stranu se v některých případech už moc nepodobá svým původním verzím. Mandriva tak vytváří sice snadno použitelný a jednoduchý systém, avšak také systém, který způsobuje závislost svých uživatelů (analogicky jako třeba Mac OS X). To je možná nejvýznamnější, ale zdaleka ne jediný zdroj kritiky.

Ve stínu

Mandriva v současné podobě (a po pravdě řečeno tak, jak je vyvíjena od počátků) směřuje k víceméně laickému uživateli. Je to systém, který má být snadné nainstalovat, snadné provozovat, nejen uživatel, ale i typický správce se v něm s terminálem nesetká. Od počátku obsahuje velké množství softwaru, placená verze přináší to, co puristé v oblasti open source nechtějí vidět – tedy implementaci uzavřených aplikací, protokolů a kodeků. Mandriva je multimediální, jedná se o velký, ale přitom kompaktní balík s jasně definovaným vydavatelem a zodpovědností. Jinak řečeno, jedná se o software směřovaný k domácnostem a k SOHO podnikatelskému sektoru. Jeho vydavatel se shlíží v postupech a v logice fungování dodavatelů komerčních systémů, což mu rozhodně nelze zazlívat.

Mandriva aspirovala – a v představách svých fanoušků zcela jistě stále aspiruje – na na přední pozice v oblasti linuxového desktopu a na reálnou alternativu Microsoft Windows pro některé institucionální (i domácí) uživatele. Jak je tedy možné, že systém, který je uživatelům i administrátorům tak blízko, je v současnosti okolo šestého místa popularity?

Přesná příčina je zcela jistě tématem pro dlouhé diskuze, ale jeden z nejdůležitějších faktorů musíme hledat na vrcholku zmíněného žebříčku a v odstupu mezi prvním a druhým. Mnoho laických uživatelů, na něž se Mandriva zaměřovala a zaměřuje totiž dává přednost distribuci, která je populárnější (a proto otestovanější, s větším množstvím dostupného softwaru) a přitom zcela zadarmo, tedy Ubuntu. Právě Ubuntu nabízí celou řadu výhod, které přinášela Mandriva jako svou konkurenční přednost; například sice ne nativní podporu, ale velmi snadnou instalaci nesvobodných ovladačů a kodeků, pevný vývojový cyklus apod.

Důsledkem je to, že potenciální uživatelé přecházejí ke „konkurenci“, která ve skutečnosti konkurencí není. Mandriva se navíc díky tomu, že mnoho programů je v jejím rámci modifikováno a optimalizováno, stává svým způsobem „světem pro sebe“, zatímco za Ubuntu stojí vesmír aplikací jménem Debian. Ostatní přímí konkurenti jsou pak buďto ještě úzčeji zaměřeni na konkrétní typ uživatele (Mint), nebo podporováni většími korporacemi (SuSe). Mandriva je tak po jedenácti letech vývoje fakticky odsouzena k tomu stát ve stínu svých konkurentů – těsně pod vrcholem, kam mohla dorazit.

Politika

Zde by text o možnostech a perspektivách francouzské – módní je říkat že „Evropské“ – distribuce končit, ale nekončí. Mandriva je systémem, který čas od času stojí v hledáčku evropských politiků, přesněji politiků EU v otázce boje s faktickým monopolem společnosti Microsoft na trhu operačních systémů. Její základní vlastnosti (jednoduchost, kompaktnost, dostupnost, spolehlivost) ji předurčují k OEM instalování na nové počítače. A k tomu je perspektivně z logiky fungování orgánů EU možné stavitele OEM systémů patřičnými nástroji motivovat.

Je tak docela možné, že o Mandrivě ještě v dohledné době uslyšíme ne z Francie (či z Brazílie, kde má společnost vývojové centrum) ale spíše z belgického Bruselu. Zda to tomuto sympatickému a užitnému operačnímu systému přejete nebo ne, je na vás.