Mýty o ekonomické podstatě Open Source

Článek na linuxtoday.com se snaží řadu nejasností uvést na pravou míru a my vám z něj přinášíme to podstatné.

Slabý výkon linuxových akcií znamená, že Linux sám je špatný

Jaký je přesně vztah mezi tržním výkonem a vyhlídkami samotného Linuxu na úspěch? Raketový vzestup akcií firem jako Red Hat a VA Linux Systems po jejich vstupu na burzu znamenal, že Linux opravdu dorazil do obchodní sféry. Mnozí dokonce tento fakt považovali za důkaz, že Linux je třeba brát opravdu vážně. Ovšem nyní se ceny těch samých akcií pohybují nízko pod původními hodnotami. Znamená to tedy, že linuxová hvězda již zapadla? Stačí se přeci podívat na počet stagnujících linuxových firem, které musely snížit stavy zaměstnanců či dokonce přímo zavřít. To jistě musí znamenat konec Linuxu. Jednalo se sice o skvělou myšlenku, ale ta prostě nedostála svým slibům. Takže nyní zpět k software a firmám, které jsou solidně ukotveny v ekonomické realitě.

Pravda?

Za prvé, Linux je zcela nezávislý na linuxových společnostech, a to způsobem, který trh nikdy předtím neviděl. Windows znamená Microsoft, Netware znamená Novell, OS/390 znamená IBM. Štěstí operačního systému a společnosti, jež jej produkuje, jsou vzájemně zcela provázány. To ovšem u Linuxu neplatí. Pokud Novell ukončí činnost, znamená to velmi pravděpodobně i konec Netware, pokud jej tedy jiná firma nekoupí a nebude držet dále při životě (na druhou stranu MS se může rozhodnout Netware koupit a prostě ho zničit). Toto se ovšem nemůže stát v případě Linuxu. Jakožto Open Source produkt má Linux ochranné mechanismy proti komerčním chybám firem, jež se na něm pokouší stavět svůj obchodní model. Linux se bez těchto firem roky obešel a bude dále existovat, i pokud by tyto měly všechny zaniknout.

Ve skutečnosti firmy, které tvrdí, že podporují Linux, nemají pravdu. Linux podporuje je.

Open Source není ekonomicky životaschopný

Fajn, Linux jako takový tedy může dále existovat, ale pokud na něm firmy nemohou vydělat žádné peníze (důkazem se může jevit bída některých dnešních linuxových společností), tak je prostě jen dalším technickým zázrakem, jenž se současně stal komerčním propadákem. Historie přeci zná takové příklady. Linux se zkrátka nikam nedostane, pokud na něm nebude možno nic vydělat.

Toto je myšlenka, se kterou mají problémy i sami zastánci Open Source – předpoklad, že Open Source musí vydělat peníze, aby měl šanci na úspěch. Tento argument ale není zcela kompletní, neboť se soustřeďuje jen na jednu stranu problému, a tou je dodavatel. Je ovšem potřeba vzít v úvahu i stranu opačnou, tedy zákazníka.

Ačkoliv může být docela dobře pravdou, že na Open Source nikdo nevydělá, je to věc, která by měla odradit právě dodavatele software. Ovšem strana druhá (zákazník) na Open Source ve skutečnosti ušetří nesmírné množství peněz. A opět platí, že peníz ušetřený je peníz vydělaný. Což je nakonec silný ekonomický argument pro úspěch Open Source. Někdo si prostě spoří a za udržení svých úspor bude bojovat. ;)

To strana zákazníka je tou, která by měla kopáním a křičením tlačit zbytek trhu do režimu drasticky nízkých cen. Jistě, tento přerod by byl bolestivý (firmy by se musely přizpůsobit, řada z nich by se zřejmě zavřela a jiné – hubenější – by se narodily), ale neexistuje žádný ekonomický zákon, který by říkal, že se to prostě nemůže stát. A stejně tak neexistuje přírodní zákon, podle kterého by firmy musely vydělávat tak, jak jsou dnes zvyklé.

Neplacení za software musí nakonec zničit celé odvětví

Ano, říkají někteří, zákazník v krátkodobém termínu ušetří peníze, ale není to pojídání vlastní sadby? Je přeci potřeba, aby kolem byly bohaté společnosti, které poskytnou odpovídající podporu a budou pokračovat ve zlepšování nabídky. Stádo GNU možná může být rádo, že zmizí místní populace lvů, ale kdo pak vyřadí jeho slabé a nemocné jedince? Je přeci třeba přirozených predátorů k udržení genetického zdraví. Šetření peněz za cenu hladovění dodavatelů není v ničím dlouhodobém zájmu.

To je zajímavá domněnka od lidí, kteří se pravděpodobně sami popisují jako tržní kapitalisté. Když zákazník něco nakupuje, měl by se zajímat o své vlastní úspory, nebo o dodavatele či celou ekonomiku? Je rozumné někoho žádat, aby kupoval dražší produkt prostě proto, že by to nakonec a nepřímo mohlo sloužit jeho zájmu? Trošku to zavání Marxem – Stát nad jednotlivce.

Ostatně, podobně pohodlné argumenty používali v minulosti již dodavatelé koněk, když dorazily první lokomotivy a vlakové společnosti, když se objevila letadla. Není to nic nového. Generace dodavatelů je ohrožena a snaží se zbytek společnosti přesvědčit, že se tato hrozba týká všech. Ale pokud se dá historie chápat tak trochu jako průvodce, zákazníci prostě budou činit rohodnutí, která vyhovují jejich momentálním potřebám. Firmy pak nebudou mít jinou možnost, než se tomuto trendu přizpůsobit. A ačkoli je tato rohodnutí mohou i zničit, civilizace přežije. Tak jako dosud.

Proč by programátoři měli dále pokračovat v dodávání kódu, když na něm nemohou nijak vydělat?

Pravda. Pokud máme dva vzájemně si konkurující produkty, přičemž jeden je zdarma a druhý s pěknou cenovkou, je pochopitelné, když si zákazník zvolí ten zadarmo. Ale proč by v první řadě měl někdo něco vůbec zadarmo psát? Co by tím získal?

Předpoklad za touto otázkou je, že existují tři typy vztahů mezi zainteresovanými. Těmi jsou: vítěz-vítěz, vítěz-poražený a poražený-poražený (k této situaci by nikdy nemělo dojít za okolností racionálního rozhodování se). Vítěz-poražený nastává tehdy, pokud je jedna strana natolik silná, že si dokáže celý obchod (transakci) vynutit (případně jedna ze stran učiní vyloženě špatné rozhodnutí). Ostatní dobrovolné transakce jsou pak typu vítěz-vítěz.

V případě OS je příjemce software samozřejmě vítěz. Ovšem jeví se, že vlastní autor nevyhrává nic, neboť zákazník mu za práci nemusí zaplatit. Tedy, náš předpoklad říká, že se nejedná o vítěz-vítěz situaci a neexistuje tedy ekonomická pohnutka, proč by programátor měl vůbec psát OS software.

Na okamžik tedy řekněme, že jediným důvodem pro psaní software je ekonomická stránka věci (což samozřejmě není pravda). Dokonce i s tímto předpokladem má ovšem tato úvaha jisté trhliny, neboť existují ještě vztahy, které nejsou až tak zřejmé a nebyly dosud zváženy. Těmi jsou situace vítěz-neutrální, poražený-neutrální a neutrální-neutrální. Opět, v případě rozumného rohodování se, by neměla nastat situace poražený-neutrální a neutrální-neutrální. Ovšem stav vítěz-neutrální nastat může a vlastně se tak i děje docela často. Jednoduchým ilustračním příkladem může být třeba dotaz na směr nebo žádost o drobné (ne žebrání, nýbrž rozměnění ;)). Tázaný z této transakce (obchodu) něco získává (je uspokojen jeho požadavek), zatímco strana druhá, ač sama nic nezíská, také nic netratí. Proto se tedy tento vztah může docela dobře udát.

Většina OS programátorů by jistě nepsala a nedávala svůj produkt zadarmo, pokud by je to samotné něco stálo. Ovšem, nechápou také většinou akt vlastního psaní jako výdaj. Řada z nich prostě tvoří software jako řešení konkrétního problému, kterému většinou i sami čelí, případně přímo pro svou osobní potřebu. Vlastní proces vývoje je pak většinou dobrých programátorů chápán jako celkem příjemná a osvěžující záležitost. Případné šíření dalších kopií díla potom nijak nebrání autorovi v jeho dalším používání a stejně tak to neznamená nějaké dodatečně výdaje. Je to tedy jednoznačná vítěz-neutrální situace a neexistuje žádný ekonomický důvod, proč se jí přímo bránit.

Ekonomičtí rýpalové by mohli poznamenat, že prosté šíření díla je samozřejmě prodělečné, a to ve významu promeškání možnosti tento produkt prodat. Ovšem vlastní proces prodeje pro autora leckdy znamená více problémů než kladů, takže efektivní hodnota oné příležitosti je nulová, což nakonec zase znamená vítěz-neutrální stav.

Pokud to až dosud nebyl dostačující důvod, zvažte také fakt, že OS programátoři mají tendenci navazovat spolupráci s těmi, kdo sdílí jejich zájem a přispívají svým dílem k celku. Tato kooperace pak k jejich radosti násobí výsledný efekt. Obrazně řečeno, každý programátor dodá cihlu a zpátky dostane celý dům. V oblasti software (na rozdíl od „reálného“ světa) totiž zisk jednoho neznamená nutně ztrátu jiného, neboť kopie v žádném směru nepoškodí původní originál. Sdílení software tedy není bezvýsledné a podílení se na takové spolupráci přináší obrovskou efektivnost.

Ne, absence peněžní odměny není překážkou pro psaní Open Source software.

Ovšem vývoj OS software představuje jistou námahu, a ta musí být nějak zaplacena

Fajn. OS programátoři tedy nic netratí, když uvolní svůj již napsaný software (a mohou dokonce i něco získat v nepeněžním smyslu slova), ale přesto jistá námaha byla s tímto produktem spojena. Neměl by tento „výdaj“ být kompenzován penězi? I programátoři přeci musí živit rodiny, a ty nemohou žít jen na software a pocitu dobře vykonané práce. ;) Pro zajištění životaschopnosti si musí OS vyvinout nějaké mechanismy pro finanční podporu jeho přispěvovatelů. Bez odměny se prostě časem řada dobrovolných programátorů ztratí někde na cestě za hledáním potravy.

Tato myšlenka zastřešuje jak spravedlnost, tak ekonomický smysl. Všichni bychom přeci rádi viděli, že programátoři jsou odměňování za svou práci. Existuje několik pokusných obchodních modelů. Metoda The SourceForge a Collab.Net kupříkladu navrhuje vybírání příspěvků pro vývojáře od uživatelů, ovšem její význam se zatím neprokázal. Programátoři by také mohli získat peníze podporou svých produktů, případným prodejem kopií díla (třeba i speciální komerční verze), poskytováním konzultací, služeb apod. Ovšem zcela dokonalý systém zatím nebyl nalezen. Možná dokonce ani neexistuje. Pokud se ani žádný brzy neobjeví, mohou ve vývoji OS software pokračovat dobrovolníci, kteří se přes den živí psaním komerčních aplikací. Také by se mohl očekávat podíl ze strany firem (z obasti hardware, služeb atd.) v zájmu jejich vlastního úspěchu.

Dokud tedy programátoři mají alternativní zdroj příjmů (např. denní zaměstnání), netratí nic, když ve svém volném čase přispívají i pro OS (situace vítěz-neutrální). A s rostoucím množstvím lidí vybavených OS se dokonce počet přispěvovatelů každým dnem zvyšuje.

Nezničí OS programátoři své vlastní pracovní příležitosti?

Jak dlouho ještě mohou programátoři tvořit software pro své komerční zaměstnavatele a současně pak po večerech psát jiný software, který ty stejné firmy vytlačuje z trhu? Psaní OS software není tedy jen nelogické, ale je přímo ekonomickou sebevraždou (Na místě je poznámka o -píp- do vlastního hnízda ;))

Tento argument se jeví poměrně silným. Ovšem Eric Raymond přišel na pomoc sestatistikou, kde tvrdí, že ve skutečnosti jen 5 % programátorů píše komerční software pro přímý prodej. Zbývajících 95 % vytváří a spravuje uživatelský software pro vnitřní potřebu firem. Open Source pak není pro uživatelský software žádnou hrozbou. Pokud něčemu konkuruje, pak jen balenému software, který je prodáván jako produkt. Takže v nejhorším možném případě jen 5 % OS programátorů přijde o práci. Což, jak by řekl leckterý generál, jsou ještě přijatelné ztráty. ;)

Ale mít něco zadarmo je prostě proti přírodě. Neexistují přeci takové věci jako oběd zdarma.

Už celá ta myšlenka je viditelně bláznivá. Tvořit něco z ničeho. Jak někdo může seriózně očekávat, že celá ekonomika bude postavena na něčem, co je zdarma? Neporušuje to základní ekonomické zákony? Stejně tak jako tvorba něčeho z ničeho ty fyzikální o zachování hmoty?

Podívejme se tedy blíže, jestli se tak opravdu děje.

Všichni si rozhodně uvědomujeme, že dodavatel si nemůže za produkt účtovat méně, než stojí jeho vlastní výroba. To by logicky znamenalo ztrátu. Ve stejném okamžiku také platí, že existuje-li v daném obchodním sektoru řada produktů podobné funkčnosti, dodavatelé si nemohou účtovat významně více než jejich konkurence. Jinak by se totiž sami vyšachovali z trhu. Takže v závěru by všichni měli mít ceny jen o málo vyšší, než jsou jejich výrobní náklady (tvoříce pouze skromný zisk). Tento předpoklad vychází z myšlenky, že máme „čistou soutěž“.

Takový stav v ekonomice znamená zákaznicky trh. Nakupující tento stav milují, prodávající nenávidí (ačkoliv často tvrdí opak). Soutěživý trh také umožňuje zákazníkovi nalézt pro daný produkt množství alternativních dodavatelů. Také to značí, že produkt je chápán jako spotřební zboží. Termín spotřební zboží nám říká, že existují jen velmi malé rozdíly mezi různými verzemi daného produktu. Jinými slovy, všechny dělají tu stejnou věc, pouze s drobnými a nevýznamnými odlišnostmi. Zákazník se také většinou nezajímá o značky, když kupuje tento typ produktů. Dodavatelé pak tento fakt ze stejného důvodu nenávidí a vytváří tedy u produktů umělé rozdílnosti.
(Příkladem může být Vodka paradox. Vodka je, dle definice, nápojem specifického složení bez barvy, zápachu a chuti. Všechny vodky by tedy měly být stejné. Ovšem známe z trhu příklady značek, které pak, podle definice, vodkou vůbec nejsou.)

Nepiju ;) Vážně je vodka bez chuti, barvy a zápachu? ;)

Podívejme se tedy na softwarový trh z těchto úhlů. Je soutěživý? Je to spotřební trh? Pokud by se totiž opravdu stal soutěživým spotřebním trhem, ceny produktů by se měly přiblížit k výrobním nákladům. Tak alespoň praví ekonomická logika.

Na to, zda je software spotřební zboží, se pokusíme nalézt odpověď v druhé, dokončující, části článku. Mám obavu, že v dnešním horku byste dalších 14 kilo textu nezvládli :)