Odvrácená tvář živých šifrovacích "strojů"

Jak v námořnictvu, tak i v pozemním vojsku je minimálně od 1. světové války důsledně uplatňována zásada, že i když nepřítel (v boji pozemních vojsk) vítězí nebo když se kapitán válečné lodi rozhodne vzdát se nepříteli, žádné šifrovací pomůcky se do rukou nepřítele nesmějí dostat. V případě Enigmy a podobných mechanických šifrovaček ztráta samotného šifrovacího stroje tolik bolestivá není. Bez podrobných předpisů pro denní nastavení šifrovacích kotoučů je Enigma vlastně totéž jako šifrovací algoritmus bez klíče. Enigma přece byla elektromechanickým šifrovacím strojem, který lze přesně simulovat programem napsaným například v Pascalu nebo v Céčku (jednu takovou soft-enigmu mám staženou z Internetu). Takže když se velitel rozhodne vzdát se, musí ještě předtím zejména zničit všechny písemné šifrovací pomůcky. Kapitán lodi to má jednodušší (pokud není loď zajata nebo obklíčena na mělčině): všechny šifrovací pomůcky je možno dát do pytle a přidat nějaké železo jako bezpečnostní závaží, aby se všechno zaručeně potopilo. Pak námořníci hodí pytel do moře.
Nepříjemná situace však nastane, když jsou „šifrovacími stroji“ živí lidé (Navajové). Ti se nesmějí dostat do rukou nepřítele v žádném případě živí, jinak by při výslechu celý komunikační systém prozradili.

Jelikož byly domorodé indiánské jazyky jakožto velice efektivní šifrovací systémy používány i po 2. světové válce (Korea, Vietnam), plyne z toho zjištění, že princip „živých šifrovacích strojů“ nepříteli nikdy prozrazen nebyl. Ergo, pokud se v nějaké bitvě dostali Američané do situace, kdy byli nuceni se vzdát (ve Vietnamu padlo hodně Američanů do zajetí), pak se nepříteli v žádném případě nesměli dostat do rukou živí Navajové, kteří pomáhali svým rodným jazykem americkým vojákům při předávání tajných zpráv. V případě akutně hrozícího zajetí buď Američané před odevzdáním se nepříteli museli Indiány postřílet, anebo sami Navajové-šifranti měli v té době již obvyklé sebevražedné pomůcky – kyanid draselný v dutém zubu nebo nějakým jiným způsobem ukrytý prudký jed (například v odklopném prstenu.)

Nutnost likvidovat „živé šifrovací stroje“ z kmene Navajů před zajetím nepřítelem je zcela neoddiskutovatelnou odvrácenou tváří tohoto velice vtipného šifrovacího systému. Zvláště v prudkých pozemních bojích na ostrovech v Pacifiku (Guadalcanal, Filipíny, Guam, Saipan) hrozilo nebezpečí, že Navajové-šifranti do japonského zajetí padnou. Museli tedy být před zajetím chráněni minimálně stejně důkladně jako členové vojenských štábů. Pokud by bylo zajetí neodvratné, potom… jedině smrt! Faktem zůstává, že Navajové-šifranti byli nasazeni i ve Vietnamu jak proti Rusům, tak i proti vietnamským komunistům. Utajení domorodých indiánských šifrantů však Američané udrželi. Za jakou cenu, to je nejspíš ještě dnes přísně tajné.

Kde a jak žili nebo žijí Navajové?

V informacích o životě Navajů se objevuje ještě jedna podezřelá informace: Navajové byli údajně násilím přesídleni ze svých rodišť 300 mil na západ, do okolí Fort Sumneru. Pokud se jedná o městečko Fort Sumner ve státě Nové Mexico, je to kraj dobrý spíše na smrt žízní – anebo je nutné pít vodu z bahnité řeky Pecosu, která v tomto úseku nemá žádné přítoky z hor. I dnes tam lidé získávají pitnou vodu všelijak, protože přímo na řece Pecos (200 mil po proudu od Fort Sumneru) leží město jménem Artesia. Svým jménem toto město dost nápadně připomíná artézské studny, známé jako zdroj vody v extrémně suchých oblastech. Pokud je spodní voda kvalitní, nemám nic proti jejímu využití… až na velké pochybnosti, zda by samotní Navajové byli schopni artézskou studnu vykopat. Válečnou sekyru snad vykopat dokážou, ale artézské studny jim v novém působišti museli za pomoci techniky vykopat běloši. Tím Navajům samozřejmě značně omezili pohyb, protože celé Nové Mexico (s výjimkou horských oblastí) je velice chudé na vodu. I na užitkovou vodu, používanou k zavlažování.

Vraťme se ještě k popisovanému strastiplnému pochodu Navajů „300 mil na západ“. Pokud se vydáme z Fort Sumneru zpátky na východ (přesněji na jihovýchod), dorazíme přímo do extrémně suchého Llana Estacada! Teprve pokud Llano Estacado (s pomocí místních Duchů) překonáme, octneme se v části Texasu, poměrně bohaté na vodu. Odtud tedy mohli být Navajové vyhnáni. Omyl samozřejmě může nastat, pokud v USA existuje ještě nějaký jiný Fort Sumner a celá tato úvaha je tudíž scestná.

Mám pocit, že Odvrácená tvář Code Talkers by mohla být klíčem k dalším, dosud neodhaleným tajemstvím. Nemám na mysli strastiplné putování Navajů po Llanu Estacadu a okolí. To byl jen myšlenkový výlet do světa mládí a kovbojek. Mám na mysli princip, který nedovoloval, aby se Navajové-šifranti mohli dostat do nepřátelského zajetí živí. Všechno se zdá být logické a způsoby zacházení s přísně tajným kryptografickým materiálem v případě nemožnosti ubránit se nepříteli dobře známe – z knížek našich nejlepších dokumentaristů, Miloše Hubáčka a V. P. Borovičky. Zkusil jsem tento princip uplatnit na živé lidi… a výsledek jste si právě přečetli. Nejasné ještě zůstává, co mohli Navajové-šifranti nepříteli prozradit. Asi hodně. Mohli být Japonci donuceni překládat zprávy, vysílané navajským jazykem. V Japonsku přece málem došlo k proražení celého systému. Málem… Od konce 2. světové války uplynulo půl století. Od překvapivého útoku Japonců na Pearl Harbour uplynulo přesně 60 let… a přitom již tehdy Američané dokázali rozluštit japonské diplomatické šifry. Léta běží, přímo zúčastnění lidé umírají nebo již skoro všichni zemřeli. Zůstávají jen neobjasněná tajemství. Jak dlouho ještě budou válečné události utajovány? Vždyť už vůbec nemá smysl po tolika letech něco tajit!