Open source pohledem proprietárního software

Zlí konkurenti potenciální nepřátelé snažící se o zničení všeho dobrého, nedůvěryhodní, ale mocní spojenci, jež mohou pomoci i ublížit, paraziti přiživující se na práci ostatních, nebo prostě paralelně existující, zcela jiný a nesrovnatelný svět.

Takové bývají pohledy tvůrců otevřeného softwaru na klasické softwarové společnosti, tedy na firmy, jež žijí především nebo výlučně ze softwaru proprietárního. Tyto názory se nejčastěji utvářejí, někdy více, jindy méně kompetentně buďto v diskuzích, nebo na základě vlastních zkušeností jednotlivých tvůrců či uživatelů. Jak ale vypadá otevřený software z pohledu těch, vůči kterým se jeho komunita vymezuje? Jak vypadá z pohledu klasických softwarových společností? Na tuto otázku se zde pokusíme odpovědět.

Vývoj v čase

Především je potřeba říct, že neexistuje žádný jednotný názor dodavatelů komerčního softwaru na svět otevřeného a svobodného vývoje. Existují stovky konkrétních přístupů a názorů pohybujících se na škále od úplné ignorace po založení obchodního modelu na otevřeném softwaru. Přesto však je možné najít jisté společné znaky a abychom je pochopili, podívejme se na to, jak se vztah klasických softwarových dodavatelů a světa open source vyvíjel od jeho počátků, po současnost.

V časech počátků (a největší samostatné slávy) projektu GNU, tedy v 80. letech minulého století nebyl open source pro komerční dodavatele žádným partnerem. Jednalo se spíše o hračku, která byla soukromým zájmem svých autorů. Autoři si ale na této hračce mohli zkoušet a vylepšovat své znalosti, což bylo pro jejich potenciální zaměstnavatele výhodné. Na druhé straně, pokud profesionální programátor pracoval na otevřeném projektu ve své pracovní době, pro zaměstnavatele to byl neproduktivně strávený čas a většina firem se to pokoušela popírat.

S nástupem Linuxu a také s částečnou profesionalizací GNU se vztah profesionálních dodavatelů k němu změnil. V 90. letech začala celá řada menších i větších firem uvažovat o tom, jak otevřené alternativy využít a ty, pro něž tato alternativa začala představovat reálnou konkurenci přemýšlely, jak se jí zbavit. Ukázalo se, že ani jedno není tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Licence znemožňovaly si cizí otevřený projekt prostě přivlastnit a implementovat jej do svého komerčního softwaru. Přesněji, znemožňovaly prodávat svůj software s otevřenými částmi způsobem, na který byly firmy zvyklý.

Současně nebylo možné nepříjemného otevřeného konkurenta prostě vytlačit z trhu, koupit a zrušit a dokonce ani převzít jeho zákazníky. Některým velkým společnostem obě tyto skutečnosti způsobovaly velké vrásky. Snahy o legální napadení samotné podstaty otevřeného softwaru (něco co nikomu nepatří, nemá nárok na existenci) se ukázaly jako zcela liché, úspěšnější však byly pokusy o diskreditaci otevřeného softwaru před potenciálními uživateli (vaše firma by neměla používat něco, za co se nikdo nemůže zaručit). Daleko spíše se jednalo o formu vyrovnávání se s neznámým fenoménem, na nějž stávající metody rozpoznávání a eliminace konkurence, případně kooperace s partnery, nestačily.

Pozérství a realismus

Tak jak si open source nacházel čím dále tím více příznivců mezi uživateli, v akademické sféře a mezi menšími společnostmi, začal se měnit i vztah velkých hráčů k němu. Byla to změna ve dvou směrech. První by se dal označit jako realistické využití, druhý jako pozérství. Začněme pozérstvím.

Pro některé velké firmy se stalo příznačným, že na počátku a v první polovině současné dekády (a někdy vlastně i dodnes) ve svých produktech využívaly otevřené projekty. Nešlo přitom ani tak o technické využití, jako spíše o prvek hlasité reklamy. Reklama akcentovala, že prvky založené na otevřeném softwaru jsou avantgardní, u zákazníků to mělo implikovat, že technologicky vyspělejší. Postupem času se ovšem póza změnila.

V současnosti některé firmy spíše, než aby prezentovaly své využívání open source, prezentují to, že samy zakládají otevřené projekty, uvolňují své technologie pod víceméně svobodnými licencemi a ukazují, že chtějí světu softwaru naopak přispívat. Je to podobná prezentace, jakou (samozřejmě ve větším měřítku) používají státy u pomoci rozvojovým zemím. Nepomáhá se pro dobro pomáhanému, ale pro vlastní sebeprezentaci. To samozřejmě nic nemění na faktu, že mnoho takto uvolněných technologií může, respektive je užitečných i v dalších projektech.

Mnohem zajímavějším přístupem klasických dodavatelů softwaru k open source je realistické využití. Firmy berou svět otevřeného softwaru na vědomí. Tam, kde je to výhodné používají stávající technologie, ale také vytvářejí a podporují vlastní projekty, případně se podílejí na cizích. Smyslem zde není propagace svého jména, ale například prosazení standardu, dopracování slibné technologie, nebo zlepšení interoperability vlastních a cizích produktů. To vše je z hlediska softwarových dodavatelů užitečné a zde všude může open source pomoci. Svět otevřeného softwaru tak není pustým nástrojem, konkurentem, ale spíše partnerem, s nímž je možné spolupracovat, ale který si také žije svým vlastním životem.

Poté, co na otevřeném softwaru mnoho společností kdysi zcela založilo své živobytí, a mnoho z nich pak zjistilo, že se zde kýžený úspěch nenachází se v poslední době konsolidoval svět firem, pro které jsou otevřené projekty, respektive jejich využívání stěžejním bodem předmětu činnosti. Příznačné je, že spíše než samotný vývoj je pro tyto organizace podstatné ladění a adaptace softwaru, tvorba jeho distribucí a prodej následných služeb. Open source se tak stává zbožím, předmětem podnikání ovšem ne ve smyslu intelektuálního vlastnictví tak, jak je to typické pro konvenční softwarové společnosti.

Spoluhráč

Ze zde uvedeného přehledu je snad dobře zřejmé, že vztah klasických dodavatelů softwaru a světa otevřeného softwaru se vyvíjí a mění. Současná podoba není ani zdaleka konečnou, stejně jako jí nebyla žádná předchozí.Pozitivní je, že otevřený software je vnímán jako varianta (záměrně se vyhýbám slovu alternativa) vývoje, jako ne samostatný vesmír, ale jako integrální součást světa počítačového softwaru a jako něco, co může fungovat jako kvalitní spoluhráč v procesu tvorby, vývoje a prodeje vlastních produktů. Za předpokladu, že se k tomuto spoluhráči klasičtí dodavatelé umí chovat.