Paměťová zařízení používaná u osmibitových mikropočítačů v současnosti

Pavel Tišnovský 18. 5. 2010

Dnes si popíšeme některá paměťová zařízení, která jsou v současnosti používána pro ukládání aplikací i uživatelských dat na osmibitových mikropočítačích. Zatímco dříve se používaly především kotoučové i kazetové datarekordéry a disketové jednotky, dnes se jedná o pevné disky a dokonce i o paměťové karty.

Obsah

1. Paměťová zařízení používaná u osmibitových mikropočítačů v současnosti

2. Emulace funkcí datarekordéru jiným typem zařízení

3. SIO2PC

4. Přenos dat po sběrnici SIO

5. SIO2USB

6. Zařízení SDrive

7. Obsah následující části seriálu

8. Odkazy na Internetu

1. Paměťová zařízení používaná u osmibitových mikropočítačů v současnosti

V předchozí části seriálu o architekturách počítačů jsme si popsali některá paměťová periferní zařízení, která se používala u osmibitových domácích mikropočítačů převážně v osmdesátých a na začátku devadesátých let minulého století, tj. v době největšího rozmachu těchto strojů. Jednalo se především o datarekordéry s magnetickou páskou umístěnou buď na kotoučích nebo v kompaktních kazetách a také o různé typy disketových jednotek (mechanik). Co se týče disketových jednotek, tak první verze disket používaných v praxi měly velikost osm palců, což mj. znamenalo, že byly velmi neskladné a také citlivé na ohyb nebo dokonce zlom. Pro přenosy těchto disket se používaly speciální boxy a zakládání diskety do disketové mechaniky vyžadovalo určitou zručnost, neboť u některých mechanik se silnou vratnou pružinou mohlo dojít k ohybu diskety, který mnohdy znamenal její nefunkčnost (kvůli velkému tření při otáčení), popř. ztrátu zaznamenaných dat.

Obrázek 1: Osmibitový domácí mikropočítač Sinclair ZX Spectrum +2 se zabudovaným datarekordérem.

S disketami této velikosti jsme se mohli mj. setkat i u českosloven­ských osmibitových počítačů, konkrétně u mikropočítače IQ-151, ke kterému se dala připojit dvojitá disketová mechanika, z níž bylo možné nahrávat aplikace buď do jednoho počítače nebo dokonce do více počítačů spojených pomocí lokální počítačové sítě. Velká část učeben s mikropočítači IQ-151 byla vybavena právě touto disketovou mechanikou, „učitelským“ počítačem (který mohl vykonávat některé privilegované funkce) a potom běžnými „studentskými“ IQ-čky; vše bylo propojeno lokální sítí s centrálním uzlem. Ovšem osmipalcové disketové mechaniky byly v době největší slávy osmibitových mikropočítačů již zastaralé, takže jejich použití u IQ-151 bylo spíše výjimkou (i když zajisté zajímavou) nežli pravidlem.

Obrázek 2: Osmipalcová disketa nebyla, na rozdíl od mladší a z historického hlediska mnohem úspěšnější diskety 3 1/2 palcové, příliš skladná.

V dobách osmibitových počítačů byly mnohem rozšířenější disketové mechaniky používající diskety o velikosti 5 1/4 palce, diskety o velikosti 3 1/2 palce firmy Sony (která je vyráběla po dobu třiceti let až do minulého týdne, což se prozatím nepoštěstilo snad žádnému jinému paměťovému médiu) a taktéž disketové mechaniky používající různé proprietární diskety (2,8 palcové diskety u počítačů Sharp MZ 800, třípalcové diskety firmy Amstrad atd.). Z různých formátů disket se nakonec prosadily především již zmíněné diskety o velikosti 3 1/2 palce, a to zejména z toho důvodu, že je v roce 1984 začala používat firma Apple ve svých počítačích Apple Macintosh a posléze též další výrobci osobních počítačů, především firma Atari se svou řadou Atari ST (1985), Commodore ve svých počítačích Amiga (taktéž 1985) a nakonec i samotná IBM v počítačích IBM PS/2 (1987).

Obrázek 3: Porovnání tří typů disketových mechanik. Zcela vlevo se nachází osmipalcová disketová mechanika, uprostřed mechanika pro diskety o velikosti 5 1/4 palce a vpravo pak mechanika, v níž lze používat diskety o velikosti 3 1/2 palce.

Ovšem poměrně rychlý pokrok ve vývoji záznamových technologií se nevyhnul ani uživatelům osmibitových domácích mikropočítačů. V současnosti se již pro tyto počítače datarekordéry ani disketové jednotky příliš často nepoužívají (mají ovšem samozřejmě svůj nezastupitelný historický význam). Namísto toho se i pro tyto počítače používají moderní zařízení typu pevný disk, SSD, různé paměťové karty, například typu Compact Flash či xD, nebo, i když méně často, některé typy optických médií (CD-ROM, DVD). V následujících kapitolách si stručně popíšeme některá známá nebo zajímavá řešení, která se ujala u některých typů domácích osmibitových počítačů. Zaměříme se především na počítače Atari a v následující části tohoto seriálu si též ukážeme řešení pro počítače Apple I a Apple ][, které byly velmi rozšířeny především na školách i firmách v USA (na některých školách se prý dokonce používají dodnes) a samozřejmě i pro ZX Spectrum a jeho mnohé klony včetně československých počítačů Didaktik.

Obrázek 4: Pohled na kazetový datarekordér XC 12 používaný u osmibitových počítačů Atari.

2. Emulace funkcí datarekordéru jiným typem zařízení

Pravděpodobně nejsnazším způsobem, jakým bylo možné rozšířit repertoár paměťových zařízení připojitelných k osmibitovým domácím počítačům, byla úprava nějakého existujícího audio (zvukového) přehrávače takovým způsobem, aby ho bylo možné připojit k počítači do stejného konektoru, jaký byl určen pro standardní datarekordér. Toto řešení s sebou přinášelo několik výhod, ale samozřejmě i nevýhod. Mezi hlavní výhodu patří to, že pokud audio zařízení skutečně emulovalo původní datarekordér, tak jeho funkce byla z hlediska počítače (resp. ovladače popř. operačního systému) zcela transparentní a v mnoha případech nerozeznatelná od funkce původního datarekordéru. Jinými slovy to znamená, že počítač vůbec nemusel „poznat“, že komunikuje se zcela odlišným zařízením, takže se již hotové aplikace nemusely žádným způsobem upravovat (je dokonce možné emulovat i různé ochrany proti kopírování a další techniky).

Obrázek 5: Datarekordér XC 12 bez vrchního krytu.

Právě tato výhoda je jedním z důvodů, proč lze i dnes (kdy máme k dispozici mnohem sofistikovanější způsoby záznamu dat) získávat například aplikace pro ZX Spectrum ve formátech TAP a TZX, což jsou vlastně digitalizované „obrazy“ původního záznamu na magnetické pásce (se všemi hlavičkami, neviditelnými Basicovými zavaděči a dalšími triky, které tvůrci aplikací pro tyto počítače používali). Nevýhoda emulace původních datarekordérů je zřejmá – je jím dlouhá doba čtení a zápisu dat. Pokud načtení aplikace z původního datarekordéru trvalo například čtyři minuty, je při použití emulace tato doba stejně dlouhá, bez ohledu na to, že použité zařízení (například CD-ROM, pevný disk, paměťová karta atd.) umožňuje o několik řádů rychlejší přenosy dat.

Obrázek 6: Datarekordér XC 12 – pohled zespodu na samostatnou mechaniku.

V předchozím odstavci jsme se již letmo zmínili o tom, která zařízení bylo možné použít pro emulaci datarekordéru. Po rozšíření běžných zvukových kompaktních disků po roce 1990 vznikly pro některé typy počítačů audio CD obsahující velké množství různých aplikací zaznamenaných ve zvukové podobě, stejným způsobem jako na původních kazetách. Nahrávání těchto aplikací bylo jednoduché – většinou postačilo přímo propojit zesílený výstup z CD přehrávače s konektorem pro připojení datarekordéru na osmibitovém počítači a o samotné nahrávání se již postaraly systémové rutiny (popřípadě různá „turba“). Předností použití CD byla (kromě trvanlivosti záznamu) i eliminace nutnosti přetáčení – každá aplikace mohla být představena jednou skladbou, kterých lze na jedno audio CD uložit až 99.

Obrázek 7: Datarekordér XC 12 (resp. samostatná mechanika) s vloženou kazetou.

Vznikaly dokonce i různé modifikace tohoto zapojení, jejichž cílem bylo zvýšení kapacity audio CD – typicky se používal stereofonní záznam, přičemž pravý kanál obsahoval jiná data než kanál levý. Jednoduchým přepínačem na vstupu do počítače se tedy volilo, která „polovina“ disku CD se bude v danou chvíli používat. Někteří majitelé osmibitových počítačů nahrazovali běžnou kompaktní kazetu konvertorem zapojeným na video přehrávač, i když v tomto případě bylo mnohem vhodnější (především z hlediska využitelné kapacity datového média) použití video kazety pro záznam dat přímo do obrazové stopy, nikoli do stopy zvukové. Tato úprava videa se využívala například na počítačích Atari ST či Amiga.

Obrázek 8: Detail přetáčecího mechanismu, stabilizátoru rychlosti, mazací hlavy a kombinované čtecí/zápisové hla­vy.

S podobným řešením se můžeme setkat i v současnosti, kdy je původní datarekordér emulován buď zvukovou kartou osobního počítače (PC) nebo se k osmibitovému počítači připojují různé kapesní přehrávače MP3, mnohdy doplněné o další zesilovač (viz devátý obrázek). Ztrátová komprimace MP3 je sice určena především pro práci s audio signálem (některá kmitočtová pásma jsou při komprimaci potlačena), ale kupodivu nijak zásadně neovlivňuje ani binární signál používaný osmibitovými mikropočítači. Závěrem je možné říci, že tyto techniky jsou vhodné především pro trvalou úschovu aplikací a dat v původní podobě (tj. tak, jak vznikly před dvaceti a více lety), což má význam zejména z historického hlediska (navíc se, na rozdíl od původních datarekordérů, uživatel zpravidla nedočká dříve se pravidelně vyskytujících „oblíbených“ hlášení typu TAPE ERROR či LOAD ERROR).

Obrázek 9: Jednoduchý zesilovač, který umožňuje nahrávat programy z běžného notebooku (nebo i iPodu či dalšího MP3 přehrávače) do počítačů ZX Spectrum či jeho klonů. Většinou je sice možné propojit notebook se ZX Spectrem přímo, ale v některých případech není výstupní hlasitost dostatečná, aby ZX Spectrum správně dekódovalo přenášený signál.

3. SIO2PC

Jedním z často používaných řešení uložení aplikací i dat pro osmibitové počítače Atari představuje poměrně jednoduchý konvertor nazvaný příznačně SIO2PC, jenž slouží pro propojení domácího mikropočítače Atari s jakýmkoli jiným počítačem vybaveným sériovým portem RS-232C (většinou se jedná o osobní počítače kompatibilní s PC). Všechny osmibitové počítače Atari jsou vybaveny rozhraním nazvaným SIO (Serial Input/Output) doplněným o několik signálových vodičů používaných především datarekordérem (ten byl prakticky jediným „neinteligentním“ zařízením připojovaným na konektor SIO). Přes SIO bylo možné k počítačům Atari připojit velké množství různých periferních zařízení, včetně disketových jednotek, tiskáren ale například i modemů.

Obrázek 10: Třináctipinový konektor rozhraní SIO.

Právě tato zařízení (a nejenom je) lze s využitím konvertoru SIO2PC emulovat, takže se disk osobního počítače PC může stát virtuální disketovou jednotkou osmibitového Atari, počítač Atari může přes tento konvertor tisknout buď do souboru nebo na libovolnou tiskárnu připojenou k PCčku atd. Samotné zapojení konvertoru SIO2PC existuje ve více verzích, z nichž jedna (využívající obvod SN75189N, MC1489N, 14C89, 75LS189 či 75C189) je zobrazena na jedenáctém obrázku (samotné zapojení není příliš složité, převážně se jedná o úpravu napěťových úrovní z TTL použitých u SIO na úrovně používané sériovým portem).

Obrázek 11: Jedno z možných zapojení SIO2PC.

Ze schématu zobrazeného na jedenáctém obrázku je patrné, že se pro komunikaci použilo pouze několik signálů třináctipinového konektoru SIO. Konkrétně se jedná o piny s napájením (+5V a GND), vstupní a výstupní datové signály a signál indikující přenos příkazu. Tato pětice vodičů tvoří plnohodnotný duplexní asynchronní sériový kanál, který navíc díky použitému přenosovému protokolu (adresování zařízení) dokáže obsloužit větší množství periferních zařízení, například čtyři disketové jednotky a tiskárnu. V následující tabulce jsou pro zajímavost vypsány funkce všech pinů konektoru SIO:

Pin Označení Význam
1 Clock Input Hodiny vstup
2 Clock Output Hodiny výstup
3 Data Input Data vstup
4 Ground Zem
5 Data Output Data výstup
6 Ground Zem
7 Command Povel (aktivní v logické nule)
8 Motor Control Řízení motoru (datarekordér)
9 Proceed Potvrzení (aktivní v logické nule)
10 +5V / Ready +5V / Připraven
11 Audio Input Vstup audio (datarekordér)
12 +12V +12V
13 Interrupt Přerušení (aktivní v logické nule)

Obrázek 12: Vylepšená varianta konvertoru SIO2PC. Na levé straně konvertoru je připojený kabel RS-232C, na straně pravé kabel SIO.

4. Přenos dat po sběrnici SIO

Standardní rychlost přenosu dat po sběrnici SIO odpovídá přenosové rychlosti původních disketových jednotek, tj. 19200 baudům (tuto rychlost je možné na straně sériového portu osobního počítače nastavit přes řídicí registr obvodu 8251, mimochodem se jedná o cca 8,5× větší přenosovou rychlost než v případě Turba 2000). Existuje i možnost zrychleného přenosu, který byl v minulosti použit například ve SpartaDOSu; konkrétně se jedná o přenosové rychlosti cca 38000 baudů. Data jsou přenášena po jednotlivých bajtech, přičemž se před každým bajtem nejprve přenáší start bit a po bajtu následuje stop bit (délka start i stop bitu odpovídá délce datových bitů). Vzhledem k tomu, že přes SIO může s počítačem komunikovat větší počet periferních zařízení (zapojených za sebou), je každá operace na této sběrnici zahájena takzvaným příkazovým rámcem, jehož délka je pět bajtů. To, že se zahajuje přenos příkazového rámce a nikoli dat, je diagnostikováno pomocí signálu Command (pin číslo 7). Struktura tohoto rámce je velmi jednoduchá, jak je to ostatně patrné při pohledu do následující tabulky:

Pořadí bajtu Název Význam
1 Device ID Disketa D1: odpovídá 0×31, D2: 0×32 atd.
2 Command R – read, W – write, P – put, S – status request
3 Aux1 při práci s disketou číslo sektoru
4 Aux2 dtto
5 Checksum kontrolní součet předchozí čtveřice bajtů

Obrázek 13: Další fotografie vylepšené varianty konvertoru SIO2PC.

Vlastní přenos dat podle standardního protokolu vypadá následovně (popis je poněkud zjednodušen, neboť jsem vynechal informace o čekacích dobách mezi jednotlivými příkazy; ty totiž nejsou pro pochopení činnosti protokolu nezbytné):

  1. Počítač signalizuje přenos příkazového rámce přechodem signálu Command na úroveň logické nuly.
  2. Počítač pošle pětici bajtů příkazového rámce (viz předchozí tabulka se strukturou tohoto rámce).
  3. Počítač signalizuje ukončení přenosu příkazového rámce přechodem signálu Command na úroveň logické jedničky.
  4. Vybrané periferní zařízení pošle zpět bajt s potvrzením přijetí příkazu.
  5. Následuje přenos dat vybraným směrem – typicky se jedná o 128 bajtů (jeden sektor) následovaný kontrolním součtem.
  6. V závislosti na směru přenosu dat zařízení pošle bajt s informací o potvrzení přijatých dat (acknowledge) nebo o ukončení přenosu (complete) s jejich následným přijetím (acknowledge).

Obrázek 14: Použití SIO2PC v praxi. Osobní počítač emuluje pomocí aplikace APE for Windows disketovou jednotku (monitor napravo), přes níž je do osmibitového mikropočítače Atari nahrána hra (zobrazená na televizoru nalevo). Samotný konvertor je umístěn zhruba ve středu fotografie – před stolní lampou.

5. SIO2USB

Na výše popsaný konvertor SIO2PC ideově navazuje modernější konvertor nazvaný příhodně SIO2USB, který je sice z hlediska samotného elektrického zapojení poněkud složitější (což vychází především z poměrně značných rozdílností mezi sériovým portem RS-232C a sběrnicí USB), ale základní vlastnosti původního SIO2PC, zejména to, že osmibitový počítač Atari se ke konvertoru chová jako k další disketové jednotce (či jednotkám), zůstaly zachovány. SIO2USB se, podobně jako SIO2PC, k počítačům Atari zapojuje jako poslední zařízení na sběrnici SIO. Naopak na straně osobního počítače se tento konvertor tváří jako virtuální sériový port (COM), což mj. umožňuje, aby bylo možné využít většinu stávajících aplikací, které s počítači Atari původně komunikovaly pomocí RS-232C. Emulace sériového portu musí být téměř dokonalá, především proto, že SIO signál Command je přiváděn na signál RI sériového portu RS-232C.

Obrázek 15: Základ konvertoru SIO2USB – plošný spoj osazený čipem FT232R, který na sběrnici USB vytvoří ovladače virtuálního sériového portu (COM).

Uživatelům jsou nabízeny dvě základní verze konvertoru SIO2USB. První verze obsahuje přímo třináctipinový SIO konektor (obrázek 17). Alternativně je k dispozici i verze se svorkovnicí popř. pouze s pěti pájecími místy pro ty uživatele, kteří nemají k dispozici originální SIO kabel s dvojicí konektorů, ale například pouze kabel získaný z datarekordéru (který byl na druhém konci jednoduše uříznut). V obou případech se po připojení SIO2USB k osobnímu počítači nejprve musí nainstalovat ovladač virtuálního sériového portu (COM), který je následně možné využívat prakticky libovolnou aplikací pracující původně se sériovými porty. Ze zapojení konvertoru SIO2USB je totiž zřejmé, že se jedná pouze o upravený SIO2PC – datové linky ze SIO, tj. signály Data Output a Data Input jsou převedeny na signály TXD a RXD odpovídající specifikaci RS-232C (až na odlišné napěťové úrovně) a signál Command je převeden na signál RI.

Obrázek 16: Zapojení výstupu z konektoru SIO na SIO2USB.

V současnosti jsou nabízena i další zařízení pojmenovaná SIO2USB. Jedno z těchto zařízení pracuje poněkud odlišným způsobem, než zařízení popsané v předchozích odstavcích, protože umožňuje přímé připojení flash disku do konektoru USB. Počítač Atari k tomuto flash disku přistupuje stejným způsobem jako k disketové jednotce (souborový systém systému DOS na Atari je emulován přímo v SIO2USB), tj. z celého řetězce je odstraněna nutnost připojení osobního počítače.

Obrázek 17: Komerčně prodávaný konvertor SIO2USB (odlišný od předchozího konvertoru).

6. Zařízení SDrive

Posledním zařízením určeným pro použití spolu s osmibitovými domácími počítači Atari, které si v dnešním článku popíšeme, je zařízení pojmenované SDrive. Jedná se o zařízení vyvinuté poměrně nedávno (2008, 2009) v tuzemsku, které je určeno pro emulaci funkcí disketové jednotky či několika disketových jednotek připojených na sběrnici SIO. Ovšem – na rozdíl od výše popsaných konvertorů SIO2PC a SIO2USB – se v případě SDrive jedná o samostatně pracující zařízení (není nutný osobní počítač), do nějž je možné vkládat paměťové karty typu SD (Secure Digital). Tyto paměťové karty musí obsahovat souborový systém FAT16, z čehož vyplývá i omezení na maximální velikost souborového systému 2 GB (ale popravdě řečeno je tato kapacita z pohledu majitelů osmibitových počítačů s 64 kB RAM obrovská a takřka nezaplnitelná). Předností použití souborového systému FAT16 je jeho kompatibilita snad se všemi v současnosti existujícími operačními systémy, samozřejmě včetně MS Windows a Linuxu.

Obrázek 18: Zařízení SDrive v celé své kráse.

Zajímavé je, že ovládací program běží přímo na počítači Atari (takže samotný SDrive například nemusí obsahovat displej ani větší množství ovládacích prvků) a je uložen na paměťové kartě, nikoli v paměti ROM, EPROM či Flash, takže jeho upgrade je velmi snadný – nová verze programu se stáhne z internetu a nahraje do paměťové karty. Způsob spuštění ovládacího programu je taktéž velmi snadný, protože využívá možností samotného operačního systému Atari – pokud paměťová karta vložená do SDrive obsahuje v kořenovém adresáři soubor SDRIVE.ATR (ať již je jeho obsah jakýkoli), je vytvořena virtuální disketová jednotka D1: obsahující tento spustitelný soubor, který je možné při startu počítače Atari automaticky nahrát do operační paměti a následně spustit. Dodávaný ovládací program umožňuje například přiřazovat obrazy disket (uložené v paměťové kartě v souborech typu .ATR a .XFD) virtuálním disketovým jednotkám atd.

Obrázek 19: Součástková základna SDrive je skutečně minimalistická.

Jak se již stalo v tuzemsku dobrým zvykem (viz například minule zmíněné Turbo 2000, plotter Alfi nebo z modernějších projektů Ronja), je celé zařízení SDrive navrženo takovým způsobem, aby jeho stavba byla jednoduchá a taktéž levná. Z toho vyplývá i použití jednostranného plošného spoje, jednočipového mikropočítače (mikrořadiče) Atmel ATmega8 v patici DIL28 (lze ji bez obav pájet i trafopájkou) a několika dalších součástek, například přepínačů, LED atd. Jak firmware nahraný do mikrořadiče, tak i samotný ovládací program pro počítače Atari je zveřejněn včetně zdrojových kódů.

Obrázek 20: Ovládací program zařízení SDrive běžící přímo na osmibitovém Atari.

7. Obsah následující části seriálu

V následující části seriálu o architekturách počítačů si řekneme, jakým způsobem je v současnosti řešen problém ukládání dat na osmibitových mikropočítačích Apple I (najít funkční počítač tohoto typu je již dnes velká rarita), Apple ][, ZX Spectrum a jeho klonech, samozřejmě včetně československých počítačů Didaktik. Popíšeme si například projekt ZXCF a především DivIDE. Posléze si opět na chvíli odpočineme od popisu technického vybavení domácích osmibitových počítačů a jejich periferií. Namísto toho si, alespoň ve stručnosti, představíme nejznámější, nejpoužívanější a někdy též nejzatracovanější programovací jazyk, který se (nejenom) na osmibitových domácích mikropočítačích používal. Čtenáři pravděpodobně již tuší, o jaký jazyk se jedná – jeho název je BASIC.

Obrázek 21: Zásuvná karta pro počítače Apple I, do níž je možné vložit paměťovou kartu Compact Flash.

widgety

Obrázek 22: Podobná zásuvná karta, ovšem určená pro slavné počítače Apple ][.

Obrázek 23: Plně obsazený domácí osmibitový mikropočítač Apple ][, aneb současné použití moderní technologie a technologie staré 33 let.

8. Odkazy na Internetu

  1. APE Home Page
    http://www.ata­rimax.com/
  2. APE Main Screen
    http://www.ata­rimax.com/ape/scre­enshots.html
  3. Project: CFFA for Apple 1, Replica1, and Obtronix Clones
    http://dreher­.net/?s=projec­ts/CFforApple1&c=pro­jects/CFforAp­ple1/main.php
  4. Project: CFFA for Apple II, II+, IIe, IIe enh, IIgs
    http://dreher­.net/?s=projec­ts/CFforApple­II&c=projects/CFfo­rAppleII/main­.php/
  5. SDrive by C.P.U. (česká verze stránek)
    http://raster­.infos.cz/ata­ri/hw/sdrive/sdri­ve.htm
  6. SDrive by C.P.U. (anglická verze stránek)
    http://raster­.infos.cz/ata­ri/hw/sdrive/sdri­veen.htm
  7. DivIDE ZX Spectrum, Didaktik
    http://www.di­vide.cz/
  8. DivIDE manual
    http://www.di­vide.cz/?x=ma­nual
  9. SIO2PC
    http://www.ata­rimax.com/sio2pc/do­cumentation/
  10. SIO2PC (české stránky o tomto rozhraní)
    http://raster­.infos.cz/ata­ri/hw/sio2pc.htm
  11. ATARI 8 bit Serial Input/Output (SIO) Connector Pinout
    http://www.allpi­nouts.org/index­.php/ATARI8_bit_Se­rial_Input/Ou­tput_(SIO)
  12. Atarimax/ABBUC USB Cartridge
    http://www.ata­rimax.com/usbcar­t/documentati­on/
  13. SIO-to-USB
    http://www.allpi­nouts.org/index­.php/ATARI8_bit_Se­rial_Input/Ou­tput_(SIO)
  14. Epitaf pro disketu
    http://pctunin­g.tyden.cz/mul­timedia/16-elektronika/17490-epitaf-pro-disketu
  15. Storage Solutions for the Sinclair ZX Spectrum
    http://www.rwap­software.co.uk/spec­trum/spectrum_sto­rage.html
  16. ZX Spectrum in the 21st Century?
    http://tarjan­.uw.hu/zxclones_en­.htm
  17. Sinclair Serial InterFace
    http://sif.it­herm.cz/
  18. Compact Cassette
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Com­pact_Cassette
  19. World of Spectrum – Hardware Index
    http://www.wor­ldofspectrum.or­g/hardware/hwin­dex.html
  20. ZX Microdrive
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/ZX_Mi­crodrive
  21. Planet Sinclair
    http://www.nvg­.ntnu.no/sincla­ir/
  22. Sinclair Peripherals
    http://www.nvg­.ntnu.no/sincla­ir/computers/pe­ripherals/perip­herals.htm
  23. Microdrive
    http://www.nvg­.ntnu.no/sincla­ir/computers/pe­ripherals/micro­drive.htm
  24. Speccy.cz
    http://www.spec­cy.cz/
  25. ZX Spectrum Microdrive farm
    http://video.go­ogle.com/vide­oplay?docid=20116917­53416908964#
  26. WD279X-02 FLOPPY DISK FORMATTER/CON­TROLLER FAMILY
    http://www.da­tasheetcatalog­.com/datasheet­s_pdf/W/D/2/7/WD2797­.shtml
  27. Formát systému MDOS
    http://cygnus­.speccy.cz/po­pis_mdos-format.php
  28. Loading a ZX Spectrum via an iPod Mini
    http://szeligas­ki.blogspot.com/2005/09­/loading-zx-spectrum-via-ipod-mini.html
  29. ZX Spectrum Hardware Diy Site
    http://user.tni­net.se/~vjz762w/
  30. ZX Interface 1
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/ZX_In­terface1
  31. ZX Interface 2
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/ZX_In­terface2
  32. ZX Interface 1 (1983)
    http://www.nvg­.ntnu.no/sincla­ir/computers/pe­ripherals/inter­face1.htm
  33. ZX Interface 2 (1983)
    http://www.nvg­.ntnu.no/sincla­ir/computers/pe­ripherals/inter­face2.htm
Našli jste v článku chybu?
Vitalia.cz: Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Vitalia.cz: Inspekce našla nelegální sklad v SAPĚ. Zase

Inspekce našla nelegální sklad v SAPĚ. Zase

DigiZone.cz: Nova opět stahuje „milionáře“

Nova opět stahuje „milionáře“

Vitalia.cz: Jaký je rozdíl mezi brambůrky a chipsy?

Jaký je rozdíl mezi brambůrky a chipsy?

DigiZone.cz: Test LG 55UH750V aneb Cena/výkon

Test LG 55UH750V aneb Cena/výkon

120na80.cz: Hrbatá prsa aneb mýty o implantátech

Hrbatá prsa aneb mýty o implantátech

DigiZone.cz: Funbox 4K v DVB-T2 má ostrý provoz

Funbox 4K v DVB-T2 má ostrý provoz

Vitalia.cz: 5 pravidel proti infekci močových cest

5 pravidel proti infekci močových cest

Vitalia.cz: Kterou dýni můžete jíst za syrova?

Kterou dýni můžete jíst za syrova?

Lupa.cz: Hackeři mají data z půlmiliardy účtů Yahoo

Hackeři mají data z půlmiliardy účtů Yahoo

DigiZone.cz: Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

DigiZone.cz: Rapl: seriál, který vás smíří s ČT

Rapl: seriál, který vás smíří s ČT

Podnikatel.cz: Dva měsíce na EET. Budou stačit?

Dva měsíce na EET. Budou stačit?

Vitalia.cz: Tohle jsou nejlepší česká piva podle odborníků

Tohle jsou nejlepší česká piva podle odborníků

Podnikatel.cz: EET pro e-shopy? Postavené na hlavu

EET pro e-shopy? Postavené na hlavu

Lupa.cz: Jak levné procesory změnily svět?

Jak levné procesory změnily svět?

Vitalia.cz: Jsou vegani a vyrábějí nemléko

Jsou vegani a vyrábějí nemléko

Podnikatel.cz: Babišovi se nedá věřit, stěžovali si hospodští

Babišovi se nedá věřit, stěžovali si hospodští

DigiZone.cz: DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

Podnikatel.cz: Znáte už 5 novinek k #EET

Znáte už 5 novinek k #EET