Světem OS skrz na skrz: Plan 9

Operační systém Plan 9 je mezi námi již bezmála dvacet let. Jeho vývoj totiž začal v druhé polovině roku 1980. V té době jeho autorům chyběl moderní operační systém, který by byl spravován centrálně a běžel by na relativně levných mikropočítačích stejně dobře, jako na pouhých částech neúplných počítačů. Základní myšlenkou byla snaha vytvořit operační systém, který by dokázal fungovat jako samostatný, ale který by po připojení na lokální síť dokázal velmi jednoduše (a automaticky) spolupracovat s ostatními připojenými počítači, na kterých bude běžet stejný operační systém. Tato spolupráce jde tak daleko, že všechny propojené systémy se dokáží navzájem dělit nejen o místo na svých pevných discích, ale také o výkon procesoru, operační paměť a další systémové zdroje.

Při návrhu se počítalo se skutečností, že v každé takové síti měl být původně jeden velký server, který by sloužil jako centrální úložiště souborů i dat a současně poskytoval svůj vysoký výpočetní výkon procesorově slabším klientským stanicím – tedy běžná filosofie Unixových operačních systémů a sálových počítačů. Plan 9 však disponuje (ve srovnání s těmito Unixovými systémy) jednou nespornou výhodou – celý systém je plně funkční i v případě výpadku nebo poruchy centrálního „mozku“ sítě. Klientské stanice si v takovém případě prostě a jednoduše rozdělí úkoly chybějícího článku sítě.

Pro přístup k souborům a výpočetním zdrojům vzdáleného počítače bylo nutno navrhnout a vytvořit zcela novou architekturu a nový síťový protokol, který by toto sdílení umožňoval. Tímto spojovacím článkem se stal 9P protokol, který všechny jmenované funkce umožňuje a velmi brzy se stal nativním protokolem ve všech derivacích původního Plan 9 operačního systému. Aplikační nadstavba nad tímto protokolem umožňuje uživatelům libovolně (a hlavně lidsky) pojmenovávat jednotlivé zdroje svého počítače, aby tak usnadnili sdílení těchto zdrojů ostatním uživatelům stejné sítě.

       

A právě zde se Plan 9 odlišuje od ostaních známých operačních systémů – přestože jsou veškeré zdroje vašeho počítače sdílené, nepřicházíte o soukromí. Pokud váš systém již nemá dostatek úložného prostoru na svých discích, a proto uloží data na jiný počítač v síti, uživatel tohoto počítače zjistí pouze, že mu ubylo volné místo. Skutečnost, kdo (a jaká data) si do jeho počítače uložil, mu zůstane dokonale utajena. Stejné je to i v případě „vypůjčení“ si části operační paměti nebo procesorového výkonu.

Trvalo však dlouhých devět let, než se Plan 9 stal opravdu běžně použitelným operačním systémem. Teprve roku 1989 byl systém natolik vyspělý, že vývojový tým přenesl veškerý vývoj aplikací i samotného operačního systému na počítače s Plan 9. Až doposud totiž používal k vývoji Unixové pracovní stanice. A co se od těch dob změnilo? Nic a všechno. Základní architektura systému zůstává stále stejná, jen se doplňuje o nové protokoly, služby a aplikace. Systém byl úspěšně portován na několikero hardwarových platforem, které neběží pouze na bázi procesorů firmy Intel, ale také například na procesorech MIPS. Svým způsobem by byl systém použitelný i v přenosných nebo kapesních počítačích. Na závěr mne napadla myšlenka skvělého využití – díky systému Plan 9 dokáže i stará třiosmšestka disponovat výkonem několika Pentií III, která budou zapojena do stejné sítě.