Příchod hackerů: cesta k WikiLeaks

Lukáš Erben 9. 12. 2014

Svou kariéru začal jako skutečný hacker – pod přezdívkou „Mendax“ se mimo jiné naboural do počítačů v Pentagonu, americkém Ministerstvu obrany, MILNETU, U.S. Navy, NASA, Citibank, Motorole, Panasonicu či Xeroxu. Juliana Assange ale skutečně proslavil až projekt WikiLeaks.

S Julianem Assangem se v našem seriálu nesetkáváme poprvé. Podstatnou roli hrál již dílu věnovaném australským hackerům, mezi něž ve druhé polovině 80. let patřil a o nichž pomáhal sbírat podklady pro knihu Underground, kterou napsala Suelette Dreyfusová v roce 1997. To ale bylo více než deset let před tím, než se Assange stal skutečně slavným a známým.

[Není to] absolutní svoboda, nicméně svoboda slova je to, co reguluje vládu a zákony. I proto americká ústava a listina práv říká, že kongres nesmí schválit zákon, který by omezoval svobodu tisku. Vyjímá svobodu médií nad zákonný rámec proto, že tato práva jsou zákonům nadřazena, neboť v podstatě slouží k utváření zákonů. Každá ústava, každý jednotlivý zákon vychází z toku informací. Podobně je i každá vláda zvolena jako výsledek toho, jak lidé rozumí věcem.“

Jullian Assange v pořadu The Colbert Report, 2010

Nomád a hacker

Julian se narodil se 3. července 1971 v městě Townsville na tropickém severovýchodě Austrálie. Jeho matka nebyla vzorem spořádané ženy a hospodyňky – s Julianovým biologickým otcem se rozešla, ještě před narozením syna (jméno Assange získal po svém nevlastním otci Richardu Brettovi Assangovi). Rodinná divadelní společnost, kterou spolu manželé Assangovi provozovali až do rozvodu v roce 1979 a následné vztahy jeho matky způsobily, že do svých šestnácti let se s ní Julian postupně stěhoval do více než třiceti australských měst.

Ke konci oné nomádské pouti, tedy v roce 1987, začala Assangova hackerská kariéra. Skupina International Subversives, kterou založil se dvěma přáteli (přezdívky Trax a Prime Suspect), se věnovala především „etickému hackingu“. Při svých „výletech“ na server americké armády, námořnictva a významných korporacích tak neměli v plánu páchat škody – zajímaly je jen informace, čím tajnější, tím lépe, pochopitelně.

Touha po odhalování (a zveřejňování) tajemství se Assangovi stala osudnou poprvé již v roce 1991. Byl tehdy přistižen při nabourání se do hlavního terminálu společnosti Nortel, kanadského nadnárodního telekomunikačního operátora. V roce 1994 byl na základě sebraných důkazů obžalován z jednatřiceti případů hackování a souvisejících trestných činů – o dva roky později se ke dvaceti pěti přiznal, ale vzhledem k svému pohnutému dětství a faktu že při hackování nezpůsobil žádné faktické škody nakonec vyvázl jen s nevelkou pokutou 2100 australských dolarů.

Programátor a novinář

U soudu mu jistě pomohlo i to, že v roce 1993 začal pomáhat jako technický konzultant policejního oddělení pro odhalování zneužívání dětí ve státě Victoria a o rok později se začal živit jako programátor – specializoval se zejména na síťové technologie a šifrování (byl například spoluautorem NNTPCache, šifrovacího systému Rubberhorse nebo vyhledávacího rozhraní Surfraw). Na konci devadesátých let si dokonce zaregistroval doménu leaks.org, ale nakonec ji nechal nevyužitou. Přesto se ale ještě před WikiLeaks věnoval otázkám ochrany soukromí. V srpnu 1999 zveřejnil a popsal patent, který získala NSA v oblasti sběru a zpracování hlasu.

Julian Assange v roce 2006, ještě před startem WikiLeaks

Myšlenka založit WikiLeaks se zrodila poté, co Assange skončil svá studia na Univerzitě v Melbourne – registrace domény se datuje k 4. říjnu 2006 a první dokumenty byly zveřejněny v prosinci téhož roku. Není jasné, nakolik se v konceptu a vzniku projektu angažovali další lidé (současní „oficiální spolupracovníci“ jako Sarah Harrisonová nebo mluvčí Kristinn Hrafnsson se k projektu přidali až později) – nicméně Assange sám se označuje (nebo je označován) za šéfredaktora, zakladatele a ředitele (WikiLeaks mají nicméně devítičlenou radu). Je otázkou zda je to, jak o své roli Assange hovoří, důkaz velikosti jeho ega, nebo snaha o ochranu některých spolupracovníků – nejspíš to bude trochu od obojího. Samotný projekt má patrně méně než desítku „stálých“ zaměstnanců, nicméně pomáhají mu řádově tisíce dobrovolníků (v roce 2009 jich bylo 1200).

První úniky

Během prvního roku fungování zveřejnovaly WikiLeaks informace týkající se především zemí třetího světa a korporací. Jako vůbec první byl příkaz k zavraždění členů somálského vládního kabinetu vydaný šejkem Hassanem Dahirem Aweysem – nicméně původnost onoho dokumentu byla sporná, což přiznávali i sami provozovatelé WikiLeaks. Další v pořadí byla rodina bývalého keňského politika Daniela arap Moie, o jehož korupci vyšel na základě informací zveřejněných WikiLeaks článek v The Guardian v létě 2007.

První významnější publicita přišla na konci roku 2007, když byly zveřejněny provozní příručky zajateckých táborů na Guantanamo bay, nejednalo se ale o zásadní průlom – některé z textů byly navíc k dispozici online také na stránkách The Guardian. Velké pozdvižení by nejspíš nezpůsobilo ani zveřejnění nelegálních aktivit, kterých se podle dokumentů z WikiLeaks dopouštěla švýcarská banka Julius Baer na své pobočce na Kajmanských ostrovech (ostatně už jen označení pobočka švýcarské banky na Kajmanských ostrovech leccos napovídá). Banka ale udělala tu chybu, že se pustila s WikiLeaks do soudního sporu a záhy dosáhla předběžného opatření v podobě soudního příkazu pro odstranění jejích DNS záznamů.

To co mohlo být bouří ve sklenici vody se proměnilo ve smršť – materiály byly okamžitě zpřístupněny na desítkách dalších serverů a protesty proti cenzuře vznesly organizace jako ACLU, EFF, RCFP a řada médií a novinářských asociací. Soudkyně Whitová nakonec s ohledem na první dodatek ústavy a nejasnost jurisdikce své rozhodnutí zrušila.

Rok 2008 přinesl pár dalších více či méně zásadních odhalení – necenzurovaná videa z protestních akcí v Tibetu oficiální čínská místa víceméně ignorovala, zato scientologové se ukázali být o poznání méně osvícení. Poté co WikiLeaks zveřejnily několik tajných dokumentů ze scientologických „biblí“, určených pouze pro církevní smetánku, pohrozili WikiLeaks američtí právníci, či přesněji právní odnož církve, společnost „Moxon & Kobrin“, žalobou za porušení copyrightu a požadovali informace o zdroji úniku. Na to zástupci WikiLeaks reagovali lakonickým zveřejněním jejich dopisu a oznámením, že v následujícím týdnu jako odplatu za snahu omezit šíření informací zveřejnění několik tisíc dalších stránek materiálů Scientologické církve. A tak se také stalo.

Mezi ty, kdo z existence WikiLeaks neměli v roce 2008 radost, patřila také Sarah Palinová – na veřejnost se dostal obsah jejího e-mailového účtu na Yahoo, a policie v Keni, jejíž nezákonné popravy popsané mimo jiné také ve zprávě KNHCR se dostaly díky WikiLeaks na veřejnost (autorům zprávy se ale kauza stala osudnou, když byli o několik měsíců později v Keni zavražděni). Zveřejněn byl také seznam členů British National Party, což bylo nepříjemné zejména pro policisty, kteří na něm byli (v Británii nesmí policisté vstupovat do politických stran nebo je podporovat).

Cesta ke „slávě“

Rok 2009 naznačil, že WikiLeaks mohou být nepříjemné nejen pro pochybné církve, bankovní pobočky v daňových rájích, nepříliš bystré političky, nebo diktátory třetího světa, ale také pro vlády řady „západních“ zemí, tajné spolky nebo švindlující klimatology. Světlo světa tak spatřily například seznamy webových stránek, jejichž cenzura byla plánována nebo již prováděna v Austrálii a dalších zemích, byla zveřejněna aféra climategate ilustrující, jak členové CRU švindlovali s daty, aby „dokázali“ globální oteplování a zápisy ze setkání bájného Bildebergu z let 1955–63 a 1980. Dostalo se také na incident se skládkou toxického odpadu na Pobřeží slonoviny, nebo islandskou banku Kaupthing (ta hrála významnou roli při vypuknutí islandské finanční krize o rok dříve).

WikiLeaks se již v roce 2008 dostaly do hledáčku amerického Ministerstva obrany, které si nechalo vypracovat 32stránkovou „kontrašpionážní“ zprávu, jež analyzovala možná rizika a navrhovala postupy, jak web a jeho provozovatele diskreditovat. WikiLeaks ji publikovaly (a analyzovaly nepřesnosti a chyby v ní obsažené) počátkem roku 2010.

Bylo to tak trochu příznačné – rok 2010 měl v podání WikiLeaks nejen naplnit, ale také překonat i ty nejhorší noční můry americké armády, diplomacie a tajných služeb. 5. Ledna 2010 totiž vojín Bradley Manning stáhnul 400 000 dokumentů o irácké válečné kampani (tzv. Iraq War logs), o tři dny později stáhnul dalších 91 000 dokumentů z „afghánské“ databáze (tzv. Afghan War logs), uložil je na přepisovatelné CD a označil nápisem „Lady Gaga“.

Bradley Manning v roce 2009

Následující den Manning zkopíroval data do svého počítače a napsal k nim doprovodný dopis.

Informace historického významu o dvou válkách v Iráku a Afghánistánu – Significant Activity, tedy Sigacts, mezi 1. lednem 2004 a 31. prosincem 2009, extrakty z CSV dokumentů Ministerstva obrany a databáze CDNE.

Tyto položky již byly očistěny od jakýchkoliv dat označujících zdroj informací. Bude patrně třeba pozdržet publikaci těchto informací po dobu 90 až 180 dnů, následně data rozeslat co nejširšímu publiku a chránit zdroj.

Jedná se o jeden z nejdůležitějších dokumentů naší doby, který pomůže rozvát válečnou kouřovou clonu a odhalit skutečnou povahu asymetrického válčení ve 21. století.

Přeji vám hezký den.

widgety

Vojenské dokumenty nebyly původně určeny WikiLeaks. Manning je chtěl předat médiím – vybral si Washington Post a New York Times. Koncem ledna 2010 Manning letěl na krátkou dovolenou do států – veškeré dokumenty propašoval na SD kartě ve svém fototoaparátu. Novináři z Postu a Timesů ale o materiály neprojevili zájem, a tak 3. února poslal všechny dokumenty pomocí sítě Tor WikiLeaks.

Byl to okamžik, který měl změnit budoucnost WikiLeaks a životy jejich zakladatele Juliana Assange i vojína Bradley Manninga (dnes Chelsea Manningové) – a tak trochu vlastně nás všech. Ale to už je další příběh.

Odkazy

Našli jste v článku chybu?
Podnikatel.cz: Udělali jsme velkou chybu, napsal Čupr

Udělali jsme velkou chybu, napsal Čupr

Podnikatel.cz: Letáky? Lidi zuří, ale ony stále fungují

Letáky? Lidi zuří, ale ony stále fungují

Root.cz: Hořící telefon Samsung Note 7 zapálil auto

Hořící telefon Samsung Note 7 zapálil auto

DigiZone.cz: Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

Vitalia.cz: V Kauflandu už začaly Vánoce

V Kauflandu už začaly Vánoce

Lupa.cz: Další Češi si nechali vložit do těla čip

Další Češi si nechali vložit do těla čip

DigiZone.cz: Digi Slovakia zařazuje stanice SPI

Digi Slovakia zařazuje stanice SPI

DigiZone.cz: Funbox 4K v DVB-T2 má ostrý provoz

Funbox 4K v DVB-T2 má ostrý provoz

Vitalia.cz: Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Vitalia.cz: Tohle jsou nejlepší česká piva podle odborníků

Tohle jsou nejlepší česká piva podle odborníků

DigiZone.cz: Wimbledon na Nova Sport až do 2019

Wimbledon na Nova Sport až do 2019

DigiZone.cz: Ginx TV: pořad o počítačových hráčích

Ginx TV: pořad o počítačových hráčích

Podnikatel.cz: Tyto pojmy k #EET byste měli znát

Tyto pojmy k #EET byste měli znát

DigiZone.cz: DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

Lupa.cz: Jak levné procesory změnily svět?

Jak levné procesory změnily svět?

DigiZone.cz: Nova opět stahuje „milionáře“

Nova opět stahuje „milionáře“

DigiZone.cz: Technisat připravuje trojici DAB

Technisat připravuje trojici DAB

Lupa.cz: Jak se prodává firma za miliardu?

Jak se prodává firma za miliardu?

Měšec.cz: TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

DigiZone.cz: Numan Two: rozhlasový přijímač s CD

Numan Two: rozhlasový přijímač s CD