Příchod hackerů: příběh profesora Svobody (závěr)

Lukáš Erben 7. 4. 2015

Antonín Svoboda se svým týmem nejprve musel tajit, že vlastně na počítačích vůbec pracuje. Když se potřeba počítačů se stala zřejmou, čelil opozici prosazující počítače dovážené (z východu i západu). Svoboda, který znal poměry a možnosti za železnou oponou, se již v polovině padesátých let rozhodl emigrovat.

Vyvíjet a stavět počítače za železnou oponou nebylo snadné. Antonín Svoboda se svým týmem nejprve musel tajit, že vlastně na počítačích vůbec pracuje. Když se poměry uvolnily a potřeba počítačů se stala zřejmou, čelil opozici, která chtěla prosadit počítače dovážené (z východu i západu) a když se jeho týmu podařilo překonat i tento odpor, byl tu stále nedostatek kvalitních dílů a bezpočet nejabsurdnějších situací. Není divu, že se Svoboda, který dobře znal poměry a možnosti za železnou oponou a měl tam i četné kontakty v akademické a vojenské sféře, rozhodl již v polovině padesátých let k emigraci. Po deseti letech se mu to nakonec podařilo způsobem téměř tak dobrodružným, jako v letech 1939–40. Závěrečný díl příběhu profesora Svobody je tedy o jeho definitivním odchodu z Československa.

V komunismu logika neplatí. Systému by mělo jít o to, aby nám práci co nejvíce usnadnil. Důkazy, že jsme dělali věci správně, byly fungující děrnoštítkové počítače, SAPO také fungovalo dobře. Děrnoštítkových strojů jsme vyvinuli kompletní sortiment a řešili jsme na nich dokonce i vědecké úlohy – včetně aplikací jako bylo počasí. Byl to úspěch za úspěchem. Každý rok jsme pořádali mezinárodní konferenci, kde nám lidé z řady zemí vyslovovali obdiv a pochvalu. Ani to ale nestačilo. Jak říkám, logika je něco, co od komunistického režimu nemůžete očekávat. Třídní boj v něm slouží jako základní forma lidské interakce a jakmile se někdo dozvěděl, že jsem se vrátil z Ameriky, byl jsem automaticky podezřelý. Například Dr. Slavíček, který patřil mezi mé doktorandské poradce v Praze, jednou napsal udání na státní prokuraturu, v němž prohlašoval, že záměrně navrhuji počítač složitější, abych utratil více peněz dělnické třídy.

Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)

Útoky a blamáže

Jen v případě EPOSu se podle Svobodových vzpomínek objevilo na 25 přímých útoků na jeho osobu, členy týmu nebo projekt. Některé přišly dokonce i poté, co počítač úspěšně prošel testy a několik dnů bez přestání počítal – a to spolehlivěji než kterýkoliv z importovaných počítačů, jež byly v té době v Československu instalovány (jednalo se například o modely URAL 1 a Ural 2, které neměly jednotku pro výpočty v plovoucí desetinné čárce, a tak týmy, které je využívaly, některé části výpočtů prováděly na SAPO).

Představení SAPO v Československé televizi v roce 1958 patřilo mezi výrazná „vítězství“ Svobodova týmu. Celý pořad ze série Retro naleznete v archivu iVysílání ČT.

Svoboda s Oblonským tak strávili často až třetinu pracovní doby odpovídáním na nejrůznější útoky a obvinění. Jedním z důvodů lobování za importované počítače byla podle Svobody nejspíš i snaha konkrétních osob, dostat se v souvislosti s jejich nákupem na služební cesty na západ. Problémem byl pochopitelně i centralizovaný způsob řízení – mezi těmi, kdo rozhodovali o výzkumných zadáních či nových projektech, nebyl nikdo, kdo by počítačům rozuměl a jasně definoval požadavky a potřeby.

Centrálně řízený stát funguje tak trochu naruby. Všechny nápady na aplikovaná řešení musí přicházet “z centra”. Jenže v zemi, kde prakticky nikdo počítače nezná, takové požadavky nemohou být vysloveny. Vzpomínám si na jistého Dr. Linka z Fyzikálního ústavu akademie věd, který se o počítače zajímal a zkusil amatérský návrh stroje pro třídimenzionální Fouriérovu syntézu. Byl to skvělý matematik, ale o počítačích nevěděl skoro nic. Pospojoval nějaké telefonní součástky a pár relé, ale udělal to naprosto amatérsky. Tak jsem za ním zašel a říkám: “Alane, proč ses na nás neobrátil. Abych ti pomohl, řeknu, že je tvůj návrh skvělý. Ale radši to navrhneme a postavíme sami.” Když jsme pak syntetizér pro Linka stavěli, objevila se další typicky socialistická situace. Z Aritmy jsme objednávali relé pro SAPO a stejná relé byla určena i pro syntetizér. Jenže když některá relé pro SAPO byla špatná, dali je technici do stroje pro Akademii věd. Báli se totiž, že kdyby vraceli příliš mnoho vadných součástek, nebudou plnit plán u SAPO, který měl vyšší prioritu. Takže všechna vadná relé byla v syntetizéru a když jsme ho poprvé zapnuli, tak nedělal vůbec nic. Museli jsme jich vyměnit stovky, než se rozběhl. Pochopitelně první, co se stalo, že pár lidí prohlásilo: Syntetizér nefunguje, protože je špatně navržen. A takové věci se děly znovu a znovu.

Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)

Když za Svobodův tým hovořily fungující počítače, přišla nová taktika – rozdělení výzkumu do dvou týmů. To se ale nakonec ukázalo jako chybný krok, když počítač vyvíjený částí týmu pod vedením Dr. Mirtese nefungoval – podle Svobody místo padesáti tisíc operací za vteřinu nezvládal ani tři a po tisícovce operací se obvykle zasekl na neopravitelné chybě.

Chovali se jako amatéři. Abyste takový systém zprovoznili, museli jste být skutečný fyzik. Oni na to ale šli metodou pokusů a omylů. Den za dnem pracovali na malých blocích a ty odděleně testovali. Jenže používali feritová jádra pro logické obvody namísto paměti. A abyste změnili magnetizaci jádra, je třeba několik wattů. Když to vynásobíte pracovní frekvencí 50 kHz tak se dostanete k napájecím impulzům 50 kW a víc. A tak vlastně místo počítače postavili vysílač. Jindy to zas zapojili celé špatně, a tak stroj namísto na 50 kHz “tikal” na frekvenci 30 MHz. Komise chtěla nejdřív celý projekt stopnout, protože bylo jasné že nikdy nebude fungovat. Když se mne ptali na názor, řekl jsem: “Podívejte, jsou to většinou soudruzi. Když ten projekt zastavíte, poznamená je to. Budou nešťastní, že selhali, a to není dobrá politika. Jen je to nechte dokončit.” A když byl projekt dokončen, rozhodla se komise, že počítač není prakticky využitelný a bude darován vysoké škole, aby se na něm mohli cvičit studenti. Na výrobu toho stroje byla připravena malá továrna a teď nebylo co vyrábět. A tak jsem navrhl aby tam vyráběli EPOS. Tak se stalo, že se EPOS vůbec dostal do výroby.

Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)

Emigrant nemůže znovu emigrovat

To, že Svoboda uměl hrát hru podle pravidel plánovaného hospodářství ale neznamená, že v tom hodlal pokračovat donekonečna. Že uteče, se rozhodl již v polovině padesátých let a krátce poté to během zahraniční cesty (jak jsme zmínili v jednom z předchozích dílů) sdělil Howardu Aikenovi. Nešlo přitom jen o útoky na jeho osobu či projekty, nebo nedostatek prostředků a omezenou výměnu informací. Klíčovou roli hrály, podle jeho vlastních slov, zejména poměry na vysokých školách, kde například v padesátých letech nemohl hodnotit studenty podle toho jak dobří byli: “Jednoho dne jsem dostal stranický dopis kde stálo: pokud student, který je členem strany, nepodává dobré výsledky a chcete mu dát špatnou známku, informujte nás předem písemně, co jste udělal, abyste takové situaci předešel,” vzpomínal po letech Svoboda. Jednou z kauz na nichž ilustroval zrůdnost socialistického školství, byl případ doktoranda Černého. Ten podle Svobody zpracoval perfektní a silnou práci, kterou úspěšně obhájil, nicméně v tajném hlasování nakonec “neprošel” deseti proti dvěma hlasům nejspíš proto, že jeho tchán emigroval do Rakouska.

Je na místě poznamenat, že technicky vzato vlastně Svoboda nemohl emigrovat. Do Československa se vrátil s rodinou coby válečný emigrant v roce 1946, nikdy ale nebyl úřady oficiálně repatriován (přestože o to žádal). Nemohl tak vlastně opustit zemi, která jej po dvě desetiletí nepřijala plně zpět. To ale neznamenalo, že by mohl bez problémů překročit hranice na západ. Pokusů o útěk provedl od poloviny padesátých let několik (například v NDR), úspěšný byl ale až ten z roku 1964. Svobodovi se sice počátkem roku 1964 podařilo vycestovat se synem do Švýcarska, nicméně jeho ženě nebylo vycestování povoleno, a tak museli naplánovat útěk přes Jugoslávii.

Společně se Svobodou tehdy odešli na západ další tři členové jeho týmu (každý ovšem utíkal přes jinou zemi): Dr. Valach, Šrámek a Dr. Vyšín. Zatímco Dr. Valach prchal společně se Svobodou, Šrámek utekl z ruské lodě plující na Sicílii a Vyšín emigroval přes Rakousko, kde mu Svoboda zařídil přivítání na americkém konzulátu včetně snídaně (doslova).

V té době mělo ministerstvo vnitra dvě oddělené sekce. Jedna vyřizovala cestovní povolení do východního bloku a druhá povolení k výjezdům na západ. Neměli tehdy ještě počítače, a tak nedokázali navzájem kontrolovat data. Dr. Valach na mne čekal, nechtěl odejít sám, i když měl připraveny doklady pro vycestování do Rakouska. Navrhl, abychom si všichni zažádali o povolení do Jugoslávie – pro mou rodinu a jeho rodinu.

Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)


Samotný útěk ale nebyl jednoduchou záležitostí. Svoboda měl pro sebe a svého syna platné švýcarské pasy, se kterými stačilo zajít na americký konzulát a zařídit si odcestování do Německa přes Švýcarsko. Jeho žena Milada ale musela sehrát menší divadlo, když coby “teta chlapce zraněného při nehodě” (toho patrně sehrál Valachův syn) překročila s Valachovou rodinou hranice do Rakouska – pod záminkou zkrátit si cestu do Československa. Auto pochopitelně zamířilo z Rakouska rovnou do Německa.

Zpátky v USA

A tak se stalo, že po několika týdnech se v USA sešly čtyři rodiny bývalých členů VÚMS: Svobodovi, Valachovi, Vyšínovi a Šrámkovi. Díky tomu, že Svoboda svůj útěk plánoval, objevily se záhy pracovní nabídky. První přišla od jednoho z leteckých koncernů, byla ale určena pouze Svobodovi, jehož bezpečnostní prověrky byly stále platné (že tomu tak bylo, podporuje spekulace na téma, nakolik se “západem” komunikoval a spolupracoval po celá padesátá a šedesátá léta). Celý tým nakonec našel práci u General Electric ve Phoenixu, přestože nabídka přišla i od IBM (konečným argumentem pro GE bylo údajně teplé arizonské podnebí). Krátce na to dostal Svoboda nabídku z kalifornské UCLA, aby zde přednášel, a po krátkém čase následovala nabídka profesury.

General Electric vyvíjelo a vyrábělo v 60. letech například počítače řady 600. Svou počítačovou divizi prodala společnost počátkem 70. let firmě Bull. (Foto: Historieinform.com)

A tak se z doktora Svobody stal po více než dvaceti letech konečně profesor Svoboda, přednášející na UCLA a posléze v 70. letech také na Sorbonně logický design. Jeho cestu na západ během 60. let následovalo na 40 dalších rodin bývalých kolegů a podřízených z Akademie Věd a VÚMS – asi polovina z nich zůstala v západní Evropě a ostatní odešli, podobně jako Svoboda se svými nejbližšími spolupracovníky, do USA. Někteří u počítačů či v akademické sféře zůstali a jiní ne. Například Dr. Valach se v 70. letech úspěšně pustil do vývoje a výroby golfových holí.

Já tady (v USA) už žádné počítače nestavěl – tedy krom nějakých modelů se svými studenty. Měl jsem toho plné zuby. Stavět počítače je práce pro vrahy, je to těžké a dohání vás to k šílenství, zejména pokud je celý návrh jen na vás. Musíte si pamatovat každý detail. Víte, například z projektu na kterém jsem pracoval 18 měsíců sám, si dodnes pamatuji všechny detaily. Mohl bych vám tu znovu nakreslit každý počítač, který jsem v životě postavil. Všechno se vám to zažere do paměti..

Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)

widgety

V roce 1975 se Svoboda vydal na krátkou cestu do “sovětské kolonie”, jak o své někdejší vlasti po roce 1968 často hovořil. Navštívil i tehdejší VÚMS, který se za dvacet let jeho nepřítomnosti rozrostl. Ani odchod jeho týmu a desítek spolupracovníků pochopitelně vývoj počítačů v Československu nezastavil, byť se nezřídka kopírovalo ze západu – ale to už jsou jiné příběhy.

Ten profesora Svobody skončil 18. května 1980 v oregonském Portlandu – jen pár minut po výbuchu sopky St. Helen.

Odkazy

Našli jste v článku chybu?
Měšec.cz: TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

Podnikatel.cz: Insolvence LevneElektro.cz? Začíná boj o peníze

Insolvence LevneElektro.cz? Začíná boj o peníze

Lupa.cz: Další Češi si nechali vložit do těla čip

Další Češi si nechali vložit do těla čip

Lupa.cz: Jak se prodává firma za miliardu?

Jak se prodává firma za miliardu?

Vitalia.cz: Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Vitalia.cz: 5 důvodů, proč jet na výlov rybníka

5 důvodů, proč jet na výlov rybníka

Vitalia.cz: dTest odhalil ten nejlepší kečup

dTest odhalil ten nejlepší kečup

DigiZone.cz: Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

Podnikatel.cz: Takhle se prodávají mražené potraviny

Takhle se prodávají mražené potraviny

Podnikatel.cz: Chystá se smršť legislativních novinek

Chystá se smršť legislativních novinek

Podnikatel.cz: Babišovi se nedá věřit, stěžovali si hospodští

Babišovi se nedá věřit, stěžovali si hospodští

Podnikatel.cz: Kalousek chce odklad EET. Předvolební tah?

Kalousek chce odklad EET. Předvolební tah?

120na80.cz: Co je padesátkrát sladší než cukr?

Co je padesátkrát sladší než cukr?

Lupa.cz: Aukro.cz mění majitele. Vrací se do českých rukou

Aukro.cz mění majitele. Vrací se do českých rukou

DigiZone.cz: Test: brýle pro virtuální realitu Exos Urban

Test: brýle pro virtuální realitu Exos Urban

DigiZone.cz: Rapl: seriál, který vás smíří s ČT

Rapl: seriál, který vás smíří s ČT

DigiZone.cz: Wimbledon na Nova Sport až do 2019

Wimbledon na Nova Sport až do 2019

Vitalia.cz: Tahák, jak vyzrát nad zápachem z úst

Tahák, jak vyzrát nad zápachem z úst

DigiZone.cz: Nova opět stahuje „milionáře“

Nova opět stahuje „milionáře“

Podnikatel.cz: Dva měsíce na EET. Budou stačit?

Dva měsíce na EET. Budou stačit?