Nevím, jak to původní autor myslel, ale v něčem bych s ním asi souhlasil. Koncept tzv. lidských práv je dost děravý a málo účinný. Největší práva mají v důsledku největší darebáci (viz případ několikanásobného vraha, který chce žalovat český stát za to, že málo pečuje o jeho zdraví), zatímco když vám skupinka „nepřizpůsobivých“ vykrade stavbu, kterou splácíte z tvrdě vydřených peněz, máte de facto akorát právo myslet si svoje, pobrečet si a zapomenout.
Vzpomínám si na scénu ze 17. listopadu 1989, kde seděly studentky na zemi a skandovaly „Lidský práva, lidský práva“, přičemž je policisté ze zásahového pluku mlátili obušky po hlavě. Měly skandovat aspoň „Do roka a do dne“ jako Kozina, nepomohlo by jim to taky nic, ale aspoň by to byla známka odhodlání. Takže jsme si zvolili „lidský práva“, „nejsme jako oni“, „pravdu a lásku, jež musí zvítězit nad lží a nenávistí“, přičemž komunisti a veksláci potichu rozkradli stát, ve vládě sedí čím dál tím větší darebáci a ta práva máme (v porovnání se začátkem 90. let) čím dál tím menší a Velký bratr nás čím dál tím víc sleduje. Protože k lidským právům by měly být jako druhá strana mince patřit také nějaké jasně vymahatelné povinosti a to nejenom „normálních lidí“, ale taky těch nejvýše postavených a státních institucí.
