Problém jménem grafické prostředí

V tomto článku se pokusím vysvětlit problémy plynoucí z roztříštěnosti grafických prostředí, která nemají jednotnou podobu ani ovládání. Předem upozorňuji, že se tato problematika týká především běžných uživatelů, jakými jsou například sekretářky. IT profesionál si vhodné grafické prostředí bez problémů zvolí. Chceme-li ale Linux rozšířit mezi běžné uživatele, musíme přemýšlet nad jejich problémy.

Prakticky cokoliv se dá v Unixu dělat z textové konzole. Většina administračních úkonů je z ní dokonce, pokud víte, jak je přesně provést, snazší než pomocí nějaké grafické nástavby, která by stejně spouštěla identický příkaz.

Přesto se dnes prakticky žádná distribuce Linuxu, která má ambice mířit mezi běžné uživatele nebo dokonce na korporátní pracovní stanice, bez kvalitního GUI neobejde. Grafická prostředí prošla během posledních let poměrně značným vývojem a nyní již mohou často bez potíží konkurovat prostředí z Windows nebo z Mac OS X.

Jednou ze zajímavých vlastností GUI v Linuxu (a dalších Unixů) je existence velkého množství různých správců oken, různých komplexních systémů uživatelské interakce a obrovského oceánu grafických vzhledů a jednotlivých detailů v jejich rámci. Tato skutečnost přitom představuje velikou výhodu, kdy máte na výběr mezi mnoha různými možnostmi GUI, aniž byste jeho výměnou či jiným zásahem změnili cokoliv ve funkčním jádru operačního systému, jako je tomu u Windows. Veliký výběr s sebou ale nese také nedostatky. Jedním z nich je samotná nutnost vybrat si. Myslíte si snad, že jde o uměle vytvořený problém? Nikoliv.

Mamuti a trpaslíci

Grafických prostředí pro Linux je mnoho, je jich nepřeberně. Přesto se fakticky na většině kancelářských desktopů používají dva systémy. KDE (K Desktop Enviroment) a Gnome (původně GNU Network Object Model Environment). Oba jsou nyní již velmi složité, pravidelně udržované a vyvíjené komplexy. Kromě samotných správců oken, knihoven pro kreslení grafických prvků a základních systémů jsou tvořeny ohromným množstvím různých aplikací. Tyto aplikace jsou se svými mateřskými prostředími víceméně svázány. Programy pro KDE je samozřejmě možné spouštět i v Gnome a naopak, nicméně to vyžaduje přítomnost dalších knihoven. A nutnost je podporovat.

Problém pro velké

Firma Novell, jeden z nejvýznamnějších hráčů na linuxové scéně, nedávno oznámila, že v příštích verzích svých produktů bude na úrovni uživatelského rozhraní podporovat systém Gnome. Kdyby k tomu skutečně došlo, byl by přechod na Gnome dost velkým zásahem do stávajícího portfolia, které Novell získal převzetím výrobce populární distribuce Linuxu, firmy SUSE. Polekaní uživatelé, a to jak jednotliví, tak firemní, začali Novell bombardovat negativními reakcemi. Výsledkem bylo ustoupení firmy a prohlášení, že i nadále bude podporovat jak Gnome, tak prostředí KDE. Gnome ale bude spouštěn standardně. Uživatelé tak zvítězili nad Novellem a jeho snahou ušetřit.

Pokus Novellu o opuštění systému dvou velkých podporovaných grafických prostředí ale nebyl pouhou snahou o uškudlení pár milionů dolarů za vývoj a podporu dvou open source systémů. Novell se pokusil rozetnout jeden z gordických uzlů svého Linuxu – neúspěšně. Z hlediska komerčního distributora Linuxu a potenciálního implementátora podnikových aplikací na „enterprise“ úrovni je totiž výhodnější používat Gnome.

Důvodem je v tomto případě benevolentnější licence základních knihoven umožňující vytvářet proprietální technologie. To je sice s Qt (KDE) možné také, ale podmínkou je finanční investice. Novell (a další komerční distributoři) tak mají Gnome raději. Na druhou stranu KDE je systém v mnohém podobnější Windows. To umožňuje snazší migraci uživatelů z tohoto systému na open source, což je pro mnoho firem velmi důležité. KDE je také v některých oblastech o něco komplexnější než Gnome a snáze konfigurovatelný, ačkoliv i Gnome je v tomto ohledu na vysoké úrovni.

Pro tvůrce komerční distribuce tak vyvstává obtížně řešitelná otázka. Správa a implementace obou prostředí něco stojí. Také má potenciál vyvolávat mezi uživateli určitou schizofrenii, kdy existují přinejmenším dvě skupiny instalací stejného systému, které jsou v mnoha ohledech odlišné. To je problém pro podporu, odbornou asistenci, řízení a konfiguraci, optimalizaci specifických programů, výběr aplikací pro jednotlivá použití systému.

Problém menších

Linux nemá jednotný obličej. Přechod z jednoho prostředí do druhého je pro laické uživatele stresující. Ve výchozí konfiguraci je (opět pro laika) KDE výhodnější, protože je Microsoftu záměrně podobnější. I když to vývojáři odmítají, Gnome běží rychleji a někteří uživatelé také poukazují na to, že méně často dochází k jeho selháním. Absence jednotného prostředí brání efektu dobře známému z Windows, kdy uživatel zvyklý na jednu verzi systému je vcelku bez obtíží schopen pracovat s jinou verzí – ať už modernější, nebo starší.

Laický uživatel, kterých je mnoho, naučený pracovat s KDE, je po usednutí k počítači s Gnome ve výchozí konfiguraci zmaten. Tento, mnoha odborníky podceňovaný jev, je ve skutečnosti možná jedním z důležitých důvodů proti nasazování Linuxu. I pokud se jednomu implementátorovi, tvůrci jedné distribuce povede vytvořit jednotné prostředí a donutit uživatele pracovat s jedním GUI, stačí, aby se dostali k distribuci jiného výrobce nebo mírně jinak konfigurované stejné distribuci a problém je opět zde. V rámci firem nebo například škol tak chtě nechtě vzniká potřeba učit uživatele de facto od základu dvě prostředí. A to i v případě, že samotná organizace preferuje pouze jedno.

Nejasná budoucnost

KDE a Gnome jsou v oblasti GUI na Linuxu (a nejen na něm) velmi silnými a důležitými hráči, kterým v podstatě jen sekunduje mnoho dalších. Poskytují slušnou stabilitu, bohatou paletu funkcí. Existuje k nim mnoho aplikací a spousta dílčích vylepšení. Obě prostředí jsou komunitně vyvíjena a podporována, ale nelze říct, že by některé z nich mohlo významným způsobem získat dominanci nad tím druhým.

To je sice na jednu stranu dobře, na stranu druhou to pomáhá brzdit cestu Linuxu na pracovní stanice podobně jako nekompatibilita jednotlivých distribucí. Linuxu by v každém případě ovšem prospělo, kdyby na něm existovalo jedno majoritní prostředí. Pro mnohé by tím ztratil svou velkou výhodu, ale mnohem snáze by se standardizoval, a to by také pomohlo vyřešit problém s kompatibilitou. Uživatelé by usedali k počítači s Linuxem nebo jiným systémem unixového typu a prakticky ihned by se v něm orientovali. Podobně, jako to dnes mají s produkty Microsoftu nebo třeba Apple. Jak bude tato budoucnost vypadat doopravdy, je ale samozřejmě otázkou bez odpovědi.