Svobodná kultura: Majetek - část II.

Adam Hazdra 10. 11. 2008

Český překlad knihy Lawrence Lessiga s názvem Free Culture zdárně pokračuje. Dnes vám nabídneme překlad druhé částí rozsáhlé kapitoly, která se zabývá majetkem. Podle práva a americké ústavy jsou majetek a vlastnictví zcela nedotknutelné. Neplatí to ale o tvůrčím vlastnictví. Jak se rozdíly projevují?

Následující text je druhou částí kapitoly knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.

Velký kus práce na textu odvedli zejména BLECH a M. Doucha. Díky!

Přečtěte si první část kapitoly.

Kapitola desátá: Majetek, část II

(Verze z 28. října 2008, překlad Blech, smarma, Adam úpravy M. Doucha, Blech, Adam)

Počátky

Amerika zkopírovala britský autorský zákon. Ve skutečnosti jsme zkopírovali a vylepšili anglický autorský zákon. Naše Ústava je ve vztahu k „tvůrčímu vlastnictví“ jasná a ještě více než anglická omezuje pozici vydavatelů.

Pravomoc k ustavení práv na „kreativní vlastnictví“ je dána Kongresu, a to přinejmenším – alespoň vzhledem k naší Ústavě – zvláštním způsobem. Článek I, bod 8, klauzule 8 naší Ústavy stanoví, že:

Kongres má právo podporovat pokrok vědy a užitečných umění, proto autorům a vynálezcům po omezenou dobu zajišťuje výlučná práva k jejich dílům a objevům.

Tuto pasáž můžeme nazývat „Klauzulí pokroku“, abychom upozornili na to, co tato doložka neříká. Co neříká je, že Kongres má pravomoc udělit práva na „kreativní vlastnictví“. Pouze říká, že Kongres má pravomoc podpořit pokrok. Jejím účelem je udělení pravomoci a je to účel veřejný; účelem tu není obohacování vydavatelů nebo odměňování autorů.

Klauzule pokroku výslovně omezuje dobu platnosti autorských práv. Jak jsme viděli v kapitole 6, Angličané omezili dobu trvání autorských práv, aby zajistili, že by několik jedinců provádělo nepřiměřenou kontrolu kultury prostřednictvím nepřiměřené kontroly vydavatelství. Můžeme se domnívat, že z anglické verze vycházeli také zakladatelé naší ( = americké, pozn.edit.) Ústavy a snažili se dosáhnout podobného účelu. A skutečně, na rozdíl od Angličanů se zakladatelům podařilo posílit tyto cíle tím, že Ústava požaduje vztažení autorských práv pouze na autory.

Formulace „Klauzule pokroku“ odráží něco z návrhu Ústavy obecně. Aby zakladatelé předešli problémům, vytvořili strukturu. Aby zabránili koncentrované moci vydavatelů, vytvořili strukturu, která drží autorská práva mimo vydavatele a průběžně je krátí. Aby předešla koncentraci moci církví, federální vláda například zakazuje vládě zakládat církve. Aby se zabránilo soustředění moci ve federální vládě, je vytvořena struktura na posílení moci jednotlivých států – včetně Senátu, jehož členové byli v té době vybíráni státy, a volební komise, také vybírané státy, aby zvolila prezidenta. V každém případě tato struktura vkládá do rámce Ústavy takové kontroly a vyvažování, aby bylo zabráněno jinak nevyhnutelné koncentraci moci.

Pochybuji, že by zakladatelům Ústavy šlo o dnešní formulaci „autorské ochrany“. Rozsah působnosti tohoto nařízení je daleko za vším, co vůbec mohli vzít v úvahu. Abychom začali chápat, co udělali, potřebujeme formulovat náš „copyright“ v souvislostech. Sledovat, jak se změnil od svého prvního návrhu před 210 lety.

Některé z těchto změn pocházejí ze zákona: některé přišly s přirozenými změnami technologie a některé s ohledem na změny v technologii, které byly způsobené koncentrací tržní síly. Z hlediska našeho modelu jsme začali zde:

FC 14 - 1

A skončíme zde:

FC 14 - 2

A teď mě nechte vysvětlit jak.

Zákon: Doba platnosti

Když Kongres poprvé uzákonil práva na ochranu tvůrčího vlastnictví, potýkal se se stejnou nejistotou ohledně postavení kreativního vlastnictví jako Anglie v roce 1774. Mnoho států předložilo nové zákony chránící kreativní vlastnictví a některé se domnívaly, že tyto zákony prostě jen doplňují již existující obecný zákon o ochraně tvůrčího autorství. To znamenalo, že ve Spojených státech roku 1790 v oblasti autorských práv neexistovalo žádné zaručené veřejné vlastnictví (public domain – pozn. překl.). Pokud byla autorská práva chráněna obecným zákonem, pak neexistoval žádný jednoduchý způsob, jak zjistit, zda dílo zveřejněné ve Spojených státech pod něj spadá či nikoliv. Stejně jako v Anglii přetrvávala nejistota vydavatelů o tom, jak se chovat k veřejnému vlastnictví při dotisku a distribuci děl.

Tato nejistota skončila, když Kongresem prošla sada právních předpisů o udělování autorských práv. A protože je zákon federální nadřazen zákonům jednotlivých států, tak federální ochrana děl, spadajících pod autorské právo, vytlačila ochranu jednotlivých států. Stejně jako v Anglii, kde Nařízení královny Anny (viz Wikipedia: Statute of Anne – pozn. překl.) nakonec znamenalo, že autorská práva na všechna anglická díla vypršela, tak i federální statut znamenal, že autorská práva pro jednotlivé státy skončila úplně stejně.

V roce 1790 kongres ustavil první autorský zákon. Tím bylo vytvořeno federální autorské právo a zajištěna jeho platnost v trvání čtrnácti let. Pokud byl autor na konci těchto čtrnácti let stále živ, pak se mohl ucházet o prodloužení autorských práv o dalších čtrnáct let. Pokud by neobnovil svá autorská práva, tak by jeho dílo bylo postoupeno do fondu veřejného vlastnictví.

Z mnoha děl vytvořených ve Spojených státech v prvních deseti letech Republiky bylo pod federálním autorským právem skutečně registrováno pouze 5 procent. Ze všech prací vytvořených ve Spojených státech před rokem 1790 a mezi lety 1790 a 1800, přešlo ihned 95 procent do veřejného vlastnictví, zbytek je následoval nejdéle do osmadvaceti, ale ve většině případů do čtrnácti let.

Tento systém obnovy byl rozhodující součástí amerického systému autorských práv. Zajišťoval, že maximální délka autorských práv byla poskytnuta pouze pro ty práce, po kterých byla poptávka. Pokud po počátečním období čtrnácti let autorovi nestálo za to obnovit svá práva, nemělo smysl ani pro společnost, aby na těchto právech dále trvala.

Čtrnáct let se nemusí zdát dlouho, ale pro velkou většinu majitelů autorských práv to bylo v té době dlouho dost. Po uplynutí čtrnácti let z nich obnovila svá autorská práva pouze malá menšina; většina předala své práce k dispozici veřejnosti.

Dokonce i dnes by tato struktura dávala smysl. Většina tvůrčí práce má skutečný komerční život jen pár let. Většina knih je vyřazena z tisku už po jednom roce. Pokud se tak stane, použité knihy se obchodují již bez autorských regulací. To znamená, že tyto knihy se ve skutečnosti již neřídí autorským právem. Jediné praktické komerční využití těchto knih v této chvíli je jejich prodej jako knih již použitých; takové užití – protože to už nezahrnuje jejich vydávání – je pak skutečně zadarmo.

V prvním století existence Republiky, byl termín autorského práva změněn pouze jednou. V roce 1831 byla doba platnosti navýšena z 28 let na 42 let a to zvýšením počáteční doby ochrany autorského práva ze 14 na 28 let. V dalších padesáti letech Republiky se doba ochrany ještě jednou prodloužila. V roce 1909 Kongres prodloužil délku období obnovení ochrany ze 14 let na 28, čímž maximální doba dosáhla 56 let.

Teprve počínaje rokem 1962 Kongres začal uplatňovat autorské právo tak, jak ho známe dnes. V posledních 40 letech Kongres jedenáctkrát prodlužoval trvání existujících autorských práv; dvakrát během těchto čtyřiceti let Kongres prodloužil dobu trvání budoucích autorských práv. Zpočátku byla tato prodloužení autorských práv krátká, pouze jeden nebo dva roky. V roce 1976 však Kongres prodloužil všechna existující autorská práva o devatenáct let. A v roce 1998, v zákoně Sonny Bono Copyright Term Extension Act, Kongres prodloužil dobu trvání existujících a budoucích autorských práv dokonce o dvacet let.

Účinkem těchto prodloužení je jednoduše zablokovat nebo odložit přechod těchto děl do veřejného vlastnictví. Toto poslední prodloužení znamená, že veřejné vlastnictví bude blokováno po dobu 39 z celkových 55 let, tedy 70 procent z celého období od roku 1962. Takže během 20 let po zákoně Sonny Bono Act se sice 1 milion patentů se přesune do veřejného vlastnictví, ale nedostanou se tam žádná autorská práva z důvodu (ne)vypršení lhůty autorských práv.

Účinek těchto prodloužení byl zjitřen jinou změnou autorského zákona, jíž byla věnována jen malá pozornost. Možná si vzpomenete, když jsem uvedl, že zakladatelé Ústavy nastavili dvoufázový režim autorských práv, která po vlastníkovi autorských práv vyžadovala jejich obnovení po uplynutí první doby. Požadavek na obnovení znamenal, že díla, která již nepotřebovala ochranu autorských práv, se rychleji dostala do veřejného vlastnictví. Díla zůstávající pod ochranou by byla ta, která by měla nějakou komerční hodnotu.

Spojené státy zavrhly tento rozumný systém v roce 1976. Pro všechna díla vytvořená po roce 1978 zbyla jen jediná lhůta – ta nejdelší. Pro “normální” autory byla tato lhůta do konce jejich života plus 50 let. Pro korporace byla tato lhůta 75 let. Pak v roce 1992 Kongres upustil od požadavku obnovování pro díla vytvořená před rokem 1978. Všechna díla doposud pod ochranou autorského práva tedy nově spadala do tehdejší maximální lhůty. Po zákonu Sonny Bono Act to bylo 59 let.

Tato změna znamenala, že americké právo už nemělo automatický způsob zajišťující, aby se díla, která již nebyla využívána, dostala do veřejného vlastnictví. A opravdu, po těchto změnách je nejasné, zda je vůbec možné uvolnit díla pro veřejné vlastnictví. Veřejné vlastnictví po těchto změnách v autorském zákoně osiřelo. Přes požadavek na “omezenost” lhůt nemáme žádný důkaz, že je něco omezí.

Účinek těchto změn na průměrnou dobu trvání autorských práv je dramatický. V roce 1973 více než 85 procent vlastníků autorských práv svá práva neobnovilo. To znamená, že průměrná doba trvání autorských práv v roce 1973 byla 32,2 roku. Díky zrušení požadavku na jejich obnovu je nyní průměrná délka autorských práv ta maximální. Během třiceti let se tak průměrná délka trvání ztrojnásobila z 32,2 let na 95 let.

Právo: Oblast působnosti

„Oblast působnosti“ autorských práv je rozsah práv udělených zákonem. Oblast působnosti amerických autorských práv se ale dramaticky změnila. Tyto změny nemusí být nutně špatné. Ale měli bychom pochopit jejich rozsah v kontextu této debaty.

V roce 1790 byl jejich rozsah byl velmi úzký. Autorská práva se vztahovala pouze na „mapy, grafy, a knihy,“ což znamenalo, že se netýkala například hudby nebo architektury. Udělení autorského práva dávalo autorovi výhradní právo „zveřejňovat“ autorskými právy chráněná díla. To znamená, že k jejich porušení došlo pouze v případě zveřejnění této práce bez souhlasu majitele autorských práv. Udělené autorské právo bylo právem výhradním k dané konkrétní knize. Právo nepracovalo s tím, co právníci nazývají „odvozená díla“. Proto nezasahovalo do práv někoho jiného, kdo například knihu chráněnou autorskými právy přeložil, nebo převyprávěl příběh jinak (například drama založené na publikované knize).

To se také dramaticky změnilo. Zatímco obrysy autorských práv se dnes těžko popisují, zjednodušeně, obecně řečeno, právo pokrývá prakticky jakékoli tvůrčí dílo, které je vyjádřeno v hmatatelné (tangible – pozn. překl.) podobě. Pokrývá tak hudbu i architekturu, dramatickou tvorbu i počítačové programy. Dává vlastníkovi autorských práv k danému tvůrčímu dílu nejen exkluzivní právo “publikovat” dílo, ale také exkluzivní právo mít kontrolu nad jakýmikoliv “kopiemi” tohoto díla. A co je pro náš účel nejvýznamnější, poskytuje též vlastníkovi autorských práv kontrolu nejen nad svým dílem, ale také nad “odvozeným dílem”, které může vzniknout na základě díla původního. Tímto způsobem práva pokrývají více tvůrčích děl, chrání je šíře a chrání také díla, která jsou významným způsobem založena na původním tvůrčím díle.

Současně s tím, jak se rozšířila autorská práva, uvolnila se procedurální omezení těchto práv. Již jsem popsal úplné odstranění požadavku na obnovení v roce 1992. Navíc k požadavku na obnovení práv po většinu historie amerického autorského zákona zde byl i požadavek, aby bylo dílo registrováno, pokud mělo požívat ochrany autorských práv. Také zde byl požadavek, aby každé dílo chráněné autorským zákonem bylo označeno buď známým ©, nebo slovem Copyright. A po většinu historie amerického autorského zákona zde byl také požadavek, aby předtím, než bude zabezpečena ochrana jeho autorských práv, bylo dílo uloženo u státního úřadu.

Důvodem pro registraci požadavku byl rozumný předpoklad, že většina prací žádná autorská práva nevyžaduje. V prvních deseti letech Republiky opět platilo, že 95 procent děl, majících nárok na autorská práva, jimi nikdy nebylo chráněno. Proto se zákon řídil běžnou normou: většina děl očividně nepotřebuje autorská práva, takže jejich regulace bude mít vliv jen na ty, která je potřebují. Stejná logika ospravedlnila požadavek na označování děl chráněných autorskými právy, takže bylo snadné rozlišit, zda bylo autorské právo aplikováno. Požadavek na ukládání kopií prací zase zajišťoval, že poté, co autorská práva vypršela, bude i nadále k dispozici její kopie a bude možnost jejího množení bez nutnosti kontaktování původního autora.

Všechny tyto „formality“ byly v americkém systému zrušeny, když jsme se rozhodli následovat evropské autorské právo. Neexistuje žádný požadavek, že zaregistrujete dílo k autorským právům, autorské právo je nyní automatické; na autorská práva máte nárok, ať již svou práci označíte © nebo ne; a nárok na autorská práva existuje i pokud vytvoříte kopii, kterou mohou sdílet ostatní.

Vezměme si praktický příklad, abychom pochopili rozsah těchto rozdílů.

V 1790 jste napsali knihu a byli jste jedním z 5 % autorů, kteří skutečně registrovali své dílo k ochraně autorských práv. Kniha byla tedy autorským právem chráněna proti jiným vydavatelům a nesměla být publikována bez vašeho svolení. Cílem tohoto aktu bylo regulovat vydavatele tak, aby se zabránilo nepoctivým obchodním praktikám tohoto druhu. V roce 1790 bylo ve Spojených státech 174 vydavatelů. Autorský zákon tak byl malou regulací jen malé části tvůrčího trhu ve Spojených státech.

Tento zákon nechal další tvůrce zcela neregulované. Pokud bych opisoval ručně vaše básně, znova a znova, jako způsob, jak se je naučit nazpaměť, byla by moje aktivita z pohledu zákona z roku 1790 zcela v pořádku. Pokud jsem vzal váš román a vytvořil podle něj divadelní hru, nebo jsem jej přeložil či zkrátil, žádná z těchto činností původnímu autorskému zákonu nepodléhá. Tyto tvůrčí činnosti zůstaly volné, zatímco činnost vydavatelů byla umírněna.

Současná praxe je však jiná: pokud napíšete knihu, tak je vaše kniha automaticky chráněna. A nejen vaše kniha. Každý e-mail, každá poznámka pro vašeho manžela, každá čmáranice, každý tvůrčí čin mající konkrétní podobu – to vše je automaticky chráněno autorskými právy. Není třeba zaregistrovat ochrannou známku nebo označovat svou práci. Ochrana se navazuje na tvorbu a ne na kroky k její ochraně.

Tato ochrana vám dává právo (kromě úzce vymezených výjimek volného užití [fair use – pozn. překl. Více zde na Wiki Rootu]) kontrolovat všechny kopie díla, ať už jde o novou kopii nebo jen jeho úryvek.

To vše je zřejmé. Každý systém autorských práv by měl kontrolovat konkurenční publikování. Ale současné autorská práva mají i druhou část, která vůbec zřejmá není. Toto je ochrana „odvozených práv“. Pokud jste napsali knihu, tak podle vaší knihy nemůže nikdo bez předchozího souhlasu udělat film. Nikdo ji bez vašeho povolení nemůže přeložit. Pokud není uděleno povolení, tak CliffsNotes nemůže z díla vytvořit výtah. Všechny tyto derivace původní práce jsou řízeny majitelem autorských práv. Autorská práva jsou jinými slovy nejen exkluzivními právy na vaši tvorbu, ale výhradním právem na vaši tvorbu a velkým podílem na tvorbu tímto dílem inspirovanou.

Toto odvozené právo by bylo pro zakladatele velmi bizarní, i když nám se již stalo druhou přirozeností. Původně bylo toto rozšíření vytvořeno pro řešení zjevných nedostatků úzce vymezeného autorského práva. Pokud bych napsal knihu, mohl by někdo změnit jediné slovo a potom požadovat autorská práva k nové, nyní již odlišné knize? To by bylo jasné obcházení autorského práva, takže byl zákon řádně rozšířen o tyto mírné úpravy, jakož i o doslovné opisy původní práce.

Aby se předešlo takovým výstřelkům, zákon vytvořil úžasnou sílu v rámci svobodné kultury – nicméně je s podivem, že zákon se vztahuje nejen na komerční vydavatele, ale i na kohokoliv s počítačem. Chápu, že je špatné kopírovat a prodávat práci někoho jiného. Ale ať je to jakkoliv závažné, transformace práce někoho jiného má váhu jinou. Někteří nevidí transformaci jako něco špatného, tvrdí, že naše právo, tak jak jej vymezili zakladatelé, by nemělo vůbec zahrnovat práce odvozené. Ať s tím souhlasíte nebo ne, zdá se být jasné, že závažnost takového počínání se zásadně liší od závažnosti přímého pirátství.

Přesto autorské právo jedná v obou případech stejným způsobem. Můžu jít k soudu a získat soudní rozhodnutí vinící vás z vykrádání mé knihy. Můžu jít k soudu získat soudní rozhodnutí vinící vás z přepracování mé knihy. Tyto dva různé způsoby využití mé tvůrčí práce jsou souzeny stejně.

Tohle se také může zdát spravedlivé. Jestliže jsem napsal knihu, tak proč byste vy měli podle ní napsat scénář k filmu, na kterém vyděláte peníze a já z toho pak nebudu mít vůbec nic? Nebo když Disney vytvořil postavičku zvanou „Mickey Mouse“, proč byste vy měli vyrábět hračky Mickey Mouse a být tím, kdo těží z této hodnoty původně vytvořené Disneym?

To jsou pádné argumenty a nechci tvrdit, že odvozené právo je zcela neospravedlnitelné. Jde mi jen o to, abych ukázal, že toto rozšíření je významnou změnou původních práv.

Zákon a architektura: Dosah

I když zákon původně reguloval pouze vydavatele, tak změny v jeho působnosti způsobily, že dnes autorskému právu podléhají vydavatelé, uživatelé i autoři. Reguluje je, protože všechny tři skupiny mohou pořizovat kopie – a kopie jsou základním kamenem autorského práva.

“Kopie“. To jistě zní jako zřejmá věc a právo má kopie regulovat. Ale jak Jack Valenti argumentoval na začátku této kapitoly, „tvůrčí majetek“ si zaslouží „stejná práva“ jako všechen majetek ostatní, takže je zřejmé, že tady musíme být asi nejvíce opatrní. Může se zdát, že ve světě před příchodem internetu byla pozice kopie v autorském právu jasná, a pak by tedy mělo být zřejmé, že ve světě „s internetem“ by její definice neměla spadat do autorského zákona. Přesněji řečeno, neměla by pod něj spadat vždy.

Toto je ústřední myšlenou této knihy, tak to vezmeme velmi pomalu, aby nám nic neuteklo. Tvrdím že internet by nás měl přinutit zamyslet se nad podmínkami, za kterých se autorské právo běžně používá, protože je jasné, že současný rozsah autorského práva nebyl původně zamýšlen – a o to méně zvolen – zákonodárci, kteří toto právo původně navrhli.

Ukažme si to na následujícím obrázku. Na začátku byl do značné míry jen prázdný kruh.

FC 14 - 3

Představte si knihu v reálném prostoru, kde by tento kruh pak zastupoval všechna její potenciální použití. Většina z těchto použití je podle autorského zákona neregulovaná, protože nevytváří kopii. Pokud budete knihu číst, pak tato činnost nespadá do autorského zákona. Pokud vám někdo knihu dá, tak tato činnost také nespadá do autorského zákona. Pokud knihu přeprodáte, tak je vše také v pořádku (autorský zákon výslovně uvádí, že po prvním prodeji knihy už vlastník autorských práv nemůže měnit původní dispoziční podmínky). Pokud budete na knize spát, nebo jí podkládat lampu, případně ji necháte rozkousat vaším štěnětem, tak ani tyto úkony nejsou regulovány podle autorského zákona, protože v žádném z těchto případů se nevytváří kopie.

FC 14 - 4

Je zřejmé, že některá použití knihy chráněné copyrightem se řídí autorským zákonem. Například reedice knihy vytvoří kopii, a proto podléhá autorskému zákonu. Toto konkrétní použití je jádrem okruhu možných použití díla – jádrem, které je chráněného autorským právem (viz následující diagram). Jde o řádné použití ošetřené regulací autorského práva.

FC 14 - 5

Nakonec je zde ještě úzká neregulovaná vrstva, tzv. volné užití, které tvoří výjimku v jinak zákonem omezeném použití. Toto použití v sobě zahrnuje kopírování, ale zákon jej nereguluje, protože veřejnost vyžaduje, aby v této formě zůstalo zachováno. Tyto výjimky vám umožňují volně citovat z této knihy, a to i ve zcela negativní recenzi. To vše bez mého svolení a s vědomím, že citátem tvoříte kopii. Tato kopie by pro vlastníka autorských práv běžně znamenala právo říci, zda jde kopii s jeho svolením či nikoli, ale zákon zakazuje uplatnění jakékoliv autorského práva nad tímto „spravedlivým užitím“ prospěšným pro společnost.

FC 14 - 6

V reálném prostoru, pak je možné použití knihy rozděleno do tří kategorií: (1) neregulované využití, (2) regulované použití a (3) regulované použití, které je však považováno za „volné“, bez ohledu na názor vlastníka autorských práv.

FC 14 - 7

Teď vezměme internet – distribuovanou digitální síť, kde každé z užití díla chráněného autorským právem také znamená vytvoření jeho kopie. A kvůli této jediné vlastnosti digitálních sítí se působnost první kategorie dramaticky mění. Kde předtím znamenalo, že užití je pravděpodobně neregulované, patří nyní toto užití pravděpodobně mezi ta regulovaná. Již neexistuje soubor pravděpodobně neregulovaných užití, která požívala svobod spojených s díly chráněnými autorskými právy. Místo toho teď každé použití podléhá autorským právům, neboť každé jeho užití také vytváří kopii, čímž se automaticky dostane z kategorie první do kategorie druhé. A ten, kdo by se chtěl hájit neregulovaným užitím díla chráněného autorským právem, se musí výhradně odvolávat do kategorie třetí, volného užití, což také znamená splňovat jeho podmínky.

Takže si pojďme konkrétně vyjasnit, co to pro nás znamená. V éře před internetem jste si zakoupili knihu a přečetli si ji desetkrát – v autorském právu tehdy neexistoval žádný související argument, který by vlastníka autorských práv opravňoval ke kontrole využívaní jeho knihy. Autorské právo nemělo co říci k tomu, zda jste četli knihu jednou, desetkrát, nebo každou noc před spaním. Žádný z těchto případů použití (čtení) nemohl být upraven autorským právem, protože nevytvářel kopii.

Ale pokud máte stejnou knihu jako e-book, pak se musíte fakticky řídit řadou jiných pravidel. Nyní může vlastník autorských práv určit, že si můžete přečíst knihu pouze jednou nebo třeba jen jednou za měsíc. Autorské právo v tomto případě přiznává vlastníkovi autorských práv patřičný stupeň kontroly. Protože nešťastná formulace právního předpisu o autorských právech zde tvrdí, že se jedná o kopii. Takže pokud licence říká, že si můžete přečíst knihu pouze pětkrát, pak kdykoliv si budete číst knihu (nebo její část) vícekrát, vlastně tvoříte její kopii, což je v rozporu s autorskými právy, která vycházejí z přání majitele.

Někteří lidé si myslí si, že to má skutečně smysl. Mým cílem zde není se dohadovat o tom, zda to smysl má nebo ne. Mým cílem pouze je, aby ona změna byla zřejmá. Když pochopíte toto, pak i to následující bude jasné:

Za prvé, záměrem politiků nikdy nebylo zrušení první kategorie. Kongres nezamýšlel zrušení volného užití pro díla chráněná autorským právem. Neexistuje ani žádný důkaz o tom, že by toto měli na mysli politici, kteří tuto změnu schvalovali. Neregulované použití bylo v době před internetem důležitou součástí svobodné kultury.

Za druhé, tento posun je o to vážnější v kontextu používání kreativního obsahu za účelem jeho přetvoření (transformative uses of creative content – pozn. překl.). Znovu opakuji, všichni se shodneme na špatnosti komerčního pirátství. Ovšem právo nyní zasahuje také do veškerého přetváření kreativního obsahu, které jste schopni udělat pomocí stroje. „Copy and paste“ a „cut and paste“ se staly zločinem. To, že se budete věnovat nějakému příběhu, poupravíte ho a zveřejníte, bude přinejmenším vyžadovat ospravedlnění. Jakkoli je situace práva v případě kopírování znepokojivá, je to u odvozených děl ještě horší.

Za třetí, posun z kategorie 1 do kategorie 2 zvyšuje zátěž kategorie 3, tedy volného užití – zátěž, kterou tato kategorie nikdy předtím nenesla. Pokud majitel autorských práv může určit, kolikrát si jeho knihu přečtu, mojí přirozenou reakcí bude tvrzení, že toto porušuje mé právo volného užití. Ovšem spor o to, zda se právo volného užití vztahuje i na čtení knihy, je bezprecedentní, protože před internetem samotné čtení nespadalo pod ochranu autorského zákona, a nebylo tudíž nutné je bránit. Právo přečíst bylo účinně chráněno již dříve právě proto, že nebylo nijak regulováno.

Tento pohled na volné užití stojí naprosto opomíjený dokonce i obhájci svobodné kultury. Doposud šlo o to ukázat, že naše práva jsou odvislá od volného užití, aniž bychom brali v úvahu dříve zmíněné rozšíření působnosti platného práva. Ovšem ta tenká vrstva volného užití dává smysl jen v případě, kdy je většina ostatních použití neregulovaná. Pokud se ale u veškerého použití od počátku s regulací počítá, pak není ochrana volného užití dostatečná.

Dobrým příkladem je Video Pipeline. Firma Video Pipeline se zabývala přípravou trailerů k filmům, které šly do prodeje. Trailery byly promítány přímo v obchodech jako forma podpory prodeje. Video Pipeline získala trailery od distributorů, nahrála je na pásky a prodala tyto pásky dále do obchodů.

Firma takhle postupovala asi patnáct let. Potom se v roce 1997 zaměřila na internet jako další distribuční kanál svých produktů. Základní myšlenkou bylo rozšířit jejich techniku „selling by sampling“ o použití v online obchodech. Šlo o stejnou věc jako např. v knihkupectví, kde si nejprve přečtete několik stran, než knihu koupíte. Video Pipeline chtěla také nabídnout zákazníkům možnost podívat se na kousek filmu, než si ho koupili.

V roce 1998 firma informovala společnost Disney a další filmové distributory, že se chystá svým klientům nabízet trailery přes internet (místo posílání pásek). Dva roky poté Disney vzkázal, aby s tím přestali. Vlastník Video Pipeline vyzval společnost Disney k diskusi o problému – vždyť přece vybudoval své podnikání okolo podpory distribuce právě Disneyho filmů a měl zákazníky, kterým záleželo na tom, aby právě tento obsah měli. Společnost Disney s diskusí souhlasila pouze pod podmínkou, že Video Pipeline ihned přestane s distribucí. Video Pipeline se ale domnívala, že tato záležitost spadá do volného užití, a tak se obrátila na soud, aby jí její práva potvrdil.

Společnost Disney se bránila – požadovala 100 milionů dolarů jako náhradu za vzniklé škody. Požadavek byl založen na obvinění, že Video Pipeline „vědomě porušila“ Disneyho copyright. A pokud soud sezná, že skutečně jde o vědomé porušení, může výši náhrady stanovit nikoli podle skutečné škody, ale podle rozsahu určeného zákonem. A jelikož Video Pipeline distribuovalo sedm set klipů Disneyho filmů (se záměrem podpořit jejich prodej), Disney nyní požadoval po Video Pipeline 100 milionů.

Disney má bezpochyby právo na svůj majetek. Nicméně obchody, které prodávaly jeho filmy, měly podobný nárok na prodávání filmů řádně zakoupených od této společnosti. Disney ale u soudu tvrdil, že obchody mají sice právo prodávat jeho filmy a vést si jejich seznamy, ale nikoli pouštět na prodejnách reklamní ukázky z těchto filmů bez dalšího povolení.

Můžete se domnívat, že jde o jasný případ a osobně se domnívám, že i soud jej bude považovat za uzavřený. Mým záměrem je přesto zjistit, jaká změna dala společnosti Disney takovou moc. Před příchodem internetu Disney neměl šanci zjistit, jak se lidé k jeho obsahu vlastně dostávají. Jakmile se film dostal na trh, doktrína prvního prodeje umožnila prodejci použít ho, jak si přál, včetně toho, že pouštěl ukázky, aby zvýšil tržby. Nástup internetu ale Disneymu umožnil centralizaci dohledu nad použitím jeho obsahu. A to proto, že každé použití internetu vytváří kopii, čímž se dostává do působnosti autorského práva a tedy do sféry autorovy kontroly. Technologie rozšiřuje působnost práva, protože zavádí vytvoření kopie do každé transakce.

Jistě, že je něco možné, ještě neznamená, že to bude zneužito. A ani to tedy neznamená, že možnost kontroly nutně implikuje její zneužití. Společnost Barnes & Noble (největší síť knihkupectví v USA – pozn. překl.) vám může zakázat, abyste se dotýkali knih v jejích obchodech; toto je umožněno vlastnickým právem. Ovšem trh proti takovému jednání dokáže spolehlivě chránit. Jakmile by Barnes & Noble zakázal nahlížení do knih, zákazníci by přešli k jinému knihkupci. Konkurence dokáže ochránit před takovými extrémy. A je možné (prozatím jsem se to ani nesnažil nijak zpochybnit), že by dokázala ochránit i před nesrovnalostmi ohledně copyrightu. Zajisté by mohli vydavatelé využít práv, která jim dali autoři, aby omezili počet přečtení knihy, nebo její sdílení. Avšak na fungujícím konkurenčním trhu je malá pravděpodobnost, že by k tomu skutečně došlo.

widgety

Opakuji, mým záměrem je pouze zmapovat změny, které takto pozměněná architektura způsobila. Když technologie umožní kontrolu dodržování copyrightu, znamená to, že se porušuje její rovnováha. Kontrola copyrightu je prostě na uvážení držitele práv. V některých případech to může být neškodné, ale v jiných to zakládá na katastrofu.

Na pokračování kapitoly pracujeme. Přidejte se!

Našli jste v článku chybu?
Podnikatel.cz: Jak na DPH u online služeb do třetích zemí?

Jak na DPH u online služeb do třetích zemí?

120na80.cz: Co je padesátkrát sladší než cukr?

Co je padesátkrát sladší než cukr?

Měšec.cz: TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

Vitalia.cz: Jsou vegani a vyrábějí nemléko

Jsou vegani a vyrábějí nemléko

DigiZone.cz: Rapl: seriál, který vás smíří s ČT

Rapl: seriál, který vás smíří s ČT

Lupa.cz: Patička e-mailu závazná jako vlastnoruční podpis?

Patička e-mailu závazná jako vlastnoruční podpis?

Podnikatel.cz: EET pro e-shopy? Postavené na hlavu

EET pro e-shopy? Postavené na hlavu

Lupa.cz: Hackeři mají data z půlmiliardy účtů Yahoo

Hackeři mají data z půlmiliardy účtů Yahoo

DigiZone.cz: Ginx TV: pořad o počítačových hráčích

Ginx TV: pořad o počítačových hráčích

Podnikatel.cz: Byla finanční manažerka, teď cvičí jógu

Byla finanční manažerka, teď cvičí jógu

Podnikatel.cz: Udělali jsme velkou chybu, napsal Čupr

Udělali jsme velkou chybu, napsal Čupr

Podnikatel.cz: Takhle se prodávají mražené potraviny

Takhle se prodávají mražené potraviny

Vitalia.cz: Muž, který miluje příliš. Ženám neimponuje

Muž, který miluje příliš. Ženám neimponuje

Podnikatel.cz: Znáte už 5 novinek k #EET

Znáte už 5 novinek k #EET

DigiZone.cz: Funbox 4K v DVB-T2 má ostrý provoz

Funbox 4K v DVB-T2 má ostrý provoz

Vitalia.cz: 5 důvodů, proč jet na výlov rybníka

5 důvodů, proč jet na výlov rybníka

DigiZone.cz: Test: brýle pro virtuální realitu Exos Urban

Test: brýle pro virtuální realitu Exos Urban

Vitalia.cz: Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Podnikatel.cz: Kalousek chce odklad EET. Předvolební tah?

Kalousek chce odklad EET. Předvolební tah?

DigiZone.cz: DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn