Hlavní navigace

Svobodná kultura: Pirátství I.

8. 4. 2008
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Český překlad knihy Lawrence Lessiga s názvem Free Culture zdárně pokračuje. Dnes vám nabídneme překlad další kapitoly, která se zabývá fenoménem pirátství. Porozumíme v ní samotné podstatě pirátství a jeho vlivu na trh. Proč je pirátství jako takové velmi špatné a proč je nejčastěji slyšet o komerčních pirátech?

Následující text je další částí knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz/Ma­in/FreeCulture, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.

Za na překladu první části kapitoly děkujeme francesco3 a několika dalším „nepodepsaným IP adresám“.

Kapitola pátá: „Pirátství“ část I

(Verze z 6. dubna 2008; překlad francesco3, neznámí, Adam)

Existuje pirátská činnost na autorsky chráněném obsahu. Existuje jí hodně a nabývá mnoha podob. Nejzřetelnější je komerční pirátství – neoprávněné přisvojení cizího materiálu a jeho využití pro komerční potřebu. Navzdory mnoha obhajobám, jež zaznívají na obranu této praxe, toto přisvojování je špatné. Nikdo by tento jev neměl přehlížet a mělo by mu být zákonem zamezeno. Ale stejně jako pirátství typu ‚zkopíruj a prodej‘, je zde i jiný druh přisvojování, které je blíže spjato s internetem. Toto přisvojování se zdá mnohým také špatné a ve většině případů také špatné je. Nicméně než tomuto druhu přisvojování začneme říkat pirátství, měli bychom lépe porozumět podstatě pirátství, neboť škoda způsobená tímto přisvojováním je velmi neurčitá, na rozdíl od přímého kopírování – a právo by na tuto neurčitost mělo brát ohled, stejně jako tak v minulosti činilo už mnohokrát.

Pirátství I

Po celém světě, ale zvláště v Asii a východní Evropě, jsou obchody, které nedělají nic jiného, než že berou cizí, autorsky chráněný materiál, kopírují ho a prodávají – to vše bez svolení vlastníka autorských práv. Nahrávací průmysl odhaduje, že přichází ročně o 4,6 miliardy dolarů kvůli pirátství typu I (tzn., že ze tří prodaných CD po celém světě je jedno pirátské). Americká filmová asociace (MPAA) odhaduje, že ročně přichází po celém světě kvůli pirátství o 3 miliardy dolarů.

Tohle je zkrátka a dobře pirátství. Žádné argumenty v této knize, ani žádné argumenty, které většina lidí použije, když mluví o problémech, jichž se tato kniha týká, by neměly zpochybnit tento jasný fakt: Toto pirátství je špatné.

Což neznamená, že by nemohly být z tohoto pravidla činěny výjimky a omluvy. Vzpomeňme si například, že během prvního sta let republiky Amerika nectila zahraniční autorská práva. Vznikli jsme tak – v tomto smyslu – jako národ pirátů. Mohlo by proto vypadat jako pokrytectví, pokud bychom trvali tak neodbytně na tom, že jiné, rozvojové země se chovají špatně, když my jsme se chovali v prvních sto letech své existence úplně stejně.

Tato omluva není bůhvíjak přesvědčivá. Technicky vzato, naše právo nebránilo přisvojení cizích děl. Explicitně se omezovalo na americká díla. Proto američtí vydavatelé, kteří publikovali cizí chráněná díla bez svolení jejich autorů, neporušovali žádný zákon. Obchody s kopírovaným materiálem v Asii naproti tomu porušují asijské zákony. Asijské právo chrání cizí autorská práva a tyto obchody svou činností tato práva porušují. Takže špatnost pirátství, jehož se dopouštějí, není jen morální, ale i zákonná, a to nejen mezinárodně, ale i místně.

Pravda, tato pravidla byla těmto zemím vnucena. Žádná země nemůže být součástí globální ekonomiky a nechránit přitom autorská práva – mezinárodně. Možná jsme vznikli jako národ pirátů, ale nedovolíme žádné zemi, aby měla stejné začátky.

Pokud má však země být brána za samostatnou, pak zákony této země jsou jejími zákony bez ohledu na jejich původ. Mezinárodní právo, v rámci kterého tyto národy žijí, jim skýtá několik příležitostí, jak zmírnit břemeno práva duševního vlastnictví. Z mého pohledu by mělo více rozvojových zemí využít výhodu těchto příležitostí; pokud tak ale neučiní, nezbývá nám, než respektovat jejich vlastní zákony. A dle práva těchto zemí je pirátství považováno za špatné.

Můžeme se také pokusit omluvit takovéto pirátství v případě, že by nemělo dopad na průmysl. Číňané, kteří získají přístup k americkým cédečkům po 50 centech za kus, nejsou lidé, kteří by si toto cedéčko koupili za 15 dolarů. Takže nikdo nakonec nemá méně peněz, než by jinak měl.

Skutečně se to takto často děje (i když mám spoustu přátel, kteří si koupili tisíce pirátských DVD, přestože mají dostatek peněz, aby si pořídili originály) a to do jisté míry zmírňuje škody způsobené takovým počínáním. Extrémisté v těchto debatách rádi říkají: „Nemohl bys přijít do Barnes & Noble a vzít si knihu z regálu bez zaplacení; proč by měl být nějaký rozdíl mezi tímto a online muzikou?“ Rozdíl tady samozřejmě existuje. Když si vezmete knihu v knihkupectví Barnes & Noble, zbude o jednu méně pro ostatní. Naproti tomu pokud si stáhnete nějakou MP3 ze sítě, nechybí žádné CD, jež by mohlo být prodáno. Fyzika pirátství nehmatatelného je jiná než fyzika pirátství hmatatelného.

Tento argument je stále velmi slabý. Nicméně ačkoliv je copyright velmi specifickým druhem práva, je to vlastnické právo. Jako všechna vlastnická práva, copyright dává vlastníkovi právo si určit podmínky, pod kterými bude obsah sdílen. Pokud vlastník copyrightu nechce prodat, nemusí tak učinit (nikdo ho k tomu nemůže nutit). Existují zde ale výjimky: důležité statutární licence, které se vztahují na copyrightem chráněný obsah bez ohledu na přání vlastníka. Tyto licence dávají lidem právo získat copyrightem chráněný obsah bez ohledu na to, zda vlastník tohoto copyrightu chce prodat nebo ne. Ale tam kde zákon nedává lidem právo získat obsah, je špatné tento obsah získávat, přestože tato špatnost neubližuje. Jestliže máme systém majetkové ochrany, a tento systém je správně nastaven vzhledem k současným technologiím, potom je špatné přivlastnit si tento majetek bez souhlasu vlastníka. To je přesně to, co slovo „majetek“ znamená.

Na závěr se můžeme snažit omluvit takovéto pirátství argumentem, že toto pirátství vlastně pomáhá vlastníkovi copyrightu. Když Číňané „ukradnou“ Windows, stávají se závislí na Microsoftu. Microsoft ztrácí poplatek za licenci softwaru, který mu byl ukraden. Na druhou stranu ale získává uživatele, kteří jsou závislí na Microsoftu. Za nějaký čas, až se tato země stane bohatší, čím dál tím více lidí si tento software raději koupí, než aby ho ukradli. A protože bude mít Microsoft z těchto nákupů zisk, za nějaký čas se mu vlastně škody vzniklé pirátstvím vrátí. Jestliže ale na rozdíl od kradení Windows budou Číňané používat svobodný GNU/Linux operační systém, nebudou následně nakupovat od Microsoftu. Bez pirátství tedy nakonec Microsoft tratí.

Tento argument je také trochu pravda. Tato návyková strategie funguje dobře a mnoho obchodníků ji používá. Někteří díky ní prosperují. Například studenti práva získávají volný přístup do dvou největších databází zákonů. Oba dva poskytovatelé těchto databází doufají, že studenti budou využívat právě jejich služby (a nikoho dalšího) v okamžiku, kdy se stanou právníky (a budou muset platit tučné poplatky).

Výše uvedený argument není však zcela přesvědčivý. Ani nás nenapadne, abychom bránili alkoholika, který ukradne své první pivo, přestože by si od nás nejspíše následně koupil další tři. Obyčejně necháváme na podnicích, aby samy rozhodly, kdy je nejlepší zpřístupnit produkty veřejnosti zdarma. Pokud se Microsoft bojí konkurence ze strany GNU/Linux, může zpřístupnit svůj produkt, stejně jako to učinil v případě Internet Exploreru, když bojoval s Netscapem. Vlastnické právo – normálně to tak bývá – spočívá právě v tom, že umožňuje majiteli, aby určil, komu a kam umožní přístup. A pokud zákony správně vyvažují práva držitele copyrightu s právy na přístup, pak je stále porušení těchto zákonů špatné.

Přesto, že rozumím těmto pokusům o ospravedlnění komerčního pirátství a vnímám pohnutky, které k nim vedou, musím říct, že nakonec nemají valné opodstatnění. Tento typ pirátství je sice hojně rozšířený, ale naprosto odsouzeníhodný. Tento typ pirátství nemění ani obsah, který krade, ani trhy, na nichž soupeří; činí pouze to, že někomu poskytuje přístup k obsahu, o němž zákon říká, že by ho mít neměl. O tomto zákoně nikdo nepochybuje – pirátství prvního typu je prostě špatné.

Ale jak naznačily příklady v předchozích čtyřech kapitolách: i když jsou některé formy pirátství špatné, neznamená to, že jsou špatné i ty ostatní. Anebo přinejmenším ne všechno „pirátství“ je špatné, pokud se na ně díváme optikou dnešního významu toho slova. Mnoho podob „pirátství“ je užitečných a produktivních, ať už vytvářejí nový obsah či nové možnosti podnikání. Naše tradice (a ani žádná jiná) nikdy nezakazovala veškeré „pirátství.“

root_podpora

To však neznamená, že by nevystávaly otázky spojené zejména s nejnovějším pirátským znepokojením, tedy peer-to-peer sdílením. Avšak před tím, než sdílení p2p nařkneme z pirátství a pošleme na šibenici, musíme porozumět jeho podstatě a škodě, kterou působí. A to proto, že (1) podobně jako původně Hollywood i p2p sdílení se snaží uniknout přemrštěné kontrole v odvětví a že (2) podobně jako nahrávací společnosti v minulosti i p2p využívá nových distribučních kanálů; jenže (3) na rozdíl od kabelových televizí při p2p nikdo neprodává sdílený obsah.

Tyto rozdíly odlišují p2p sdílení od skutečného pirátství. Měly by nám pomoci nalézt způsob, jak ochránit umělce a zároveň udržet tuto formu sdílení při životě.

Pokračování příště…

Byl pro vás článek přínosný?