Hlavní navigace

Svobodná kultura: Příběh jednoho vyhledávače

13. 2. 2008
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Český překlad knihy Lawrence Lessiga s názvem Free Culture zdárně pokračuje a už jsou přeloženy některé části. Dnes vám nabídneme překlad další kapitoly, která se zabývá nebezpečnými postupy velkých společností jako je RIAA. Ta dokáže vyvinout obrovský tlak a získat i z nevinných lidí nemalé odškodné.

Následující text je další částí knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách Wiki.Root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.

Za vynikající práci na překladu kapitoly děkujeme M. Douchovi.

Kapitola třetí: Příběh jednoho vyhledávače

(Verze z 10. února 2008; překlad M. Doucha, upravil Adam)

Na podzim roku 2002 začal Jesse Jordan z Oceanside v New Yorku studovat výpočetní techniku na Rensselaerově polytechnickém institutu (RPI) v Troy v New Yorku. Přestože není programátor, v říjnu se rozhodl trochu si pohrát s vyhledávačem na síti RPI.

RPI je jedna z předních amerických technických výzkumných institucí. Nabízí studium oborů od architektury a strojírenství až po výpočetní techniku. Víc než 65 % z jejich 5000 studentů odmaturovalo mezi 10 % nejlepších studentů svých středních škol. Na této škole je tedy dokonalá směs talentu a zkušeností pro vymýšlení a tvorbu, generace pro věk počítačových sítí.

Počítačová síť RPI navzájem propojuje studenty, učitele i vedení školy. Také připojuje RPI k Internetu. Zdaleka ne vše dostupné ze sítě RPI je dostupné i z Internetu. Síť je ale navržena tak, aby studentům umožňovala přístup jak na Internet, tak i širší přístup k ostatním členům komunity na RPI.

Vyhledávače jsou měřítkem otevřenosti sítě. Google nám všem fantastickým zlepšením kvality vyhledávání přiblížil Internet. Specializované vyhledávače to umí ještě lépe. Cílem „intranetových“ vyhledávačů, tedy vyhledávačů pracujících jen v rámci sítě konkrétní instituce, je nabídnout uživatelům uvnitř této instituce lepší přístup k jejím materiálům. Podniky to dělají pořád, umožňují zaměstnancům přístup k materiálům nedostupným zvenku. A univerzity to dělají také.

Samotná technologie sítí vyhledávače podporuje. Microsoft má například síťový souborový systém, který umožňuje vyhledávačům navrženým pro danou síť snadno získat informace o obsahu volně dostupném uvnitř této sítě. Jesseho vyhledávač této technologie uměl využít. Používal možnosti síťového souborového systému Microsoftu k sestavení seznamu všech souborů dostupných uvnitř sítě RPI.

Jesseho vyhledávač nebyl na síti RPI zdaleka první. Byla to jen jednoduchá úprava staršího vyhledávače, který vytvořil někdo jiný. Jeho nejdůležitější vylepšení oproti předchozím vyhledávačům byla oprava chyby v systému pro sdílení souborů od Microsoftu, která mohla způsobit pád systému. Když jste na Windows u starších vyhledávačů zkusili stáhnout soubor z počítače, který byl v tu dobu odpojený, systém na vašem počítači mohl spadnout. Jesse tento problém vyřešil tak, že do vyhledávače přidal tlačítko, kterým se dalo ověřit, jestli je daný počítač stále připojen.

Jesse spustil svůj vyhledávač koncem října. Během následujících šesti měsíců ho dále vylepšoval. V březnu už fungoval docela dobře. Jesse měl záznamy o více než milionu souborů všech druhů, které byly k nalezení na uživatelských počítačích.

Seznam jeho vyhledávače tedy obsahoval obrázky, které si studenti mohli dát na své webové stránky, kopie poznámek a výzkumu, kopie informačních letáků, videoklipy vytvořené studenty, univerzitní brožury – prostě cokoliv, co uživatelé sítě RPI dali do sdílených adresářů svých počítačů.

Ale ten seznam také obsahoval hudební soubory. Vlastně celá čtvrtina seznamu Jesseho vyhledávače byly hudební soubory. To ale také znamená, že tři čtvrtiny nebyly, a – aby to bylo naprosto jasné – Jesse se nijak nesnažil přimět lidi, aby si do svých sdílených adresářů dávali hudební soubory. Nijak na ně ani nezaměřil svůj vyhledávač. Byl to jen kluk hrající si s technologií podobnou Googlu na univerzitě, kde studoval výpočetní techniku, a tedy právě kutění bylo cílem. Na rozdíl od Googlu a Microsoftu z toho neměl žádné peníze, nebyl ve spojení s žádnou firmou, která by na tomto experimentu vydělávala. Byl to kluk hrající si s technikou v prostředí, kde podobné kutění bylo přesně to, co měl dělat.

Třetího dubna 2003 byl Jesse kontaktován proděkanem pro studijní záležitosti RPI. Proděkan Jesseho informoval, že Americká asociace hudebního průmyslu (RIAA) podává žalobu proti němu a třem dalším studentům, které ani neznal, z toho dva byli z jiných univerzit. O několik hodin později Jesse dostal dokumenty k žalobě. Když je četl a díval se na reportáže o této žalobě, stále více žasl.

„Bylo to absurdní,“ řekl mi. „Nemyslím si, že jsem udělal něco špatného… Nemyslím si, že je něco špatného na vyhledávači, který jsem provozoval, nebo… na tom, co jsem s ním dělal. Chci říct, že jsem ho nijak neupravil, aby podporoval nebo usnadňoval práci pirátům. Jen jsem ten vyhledávač upravil, aby se snadněji používal.“ – tedy opět, vyhledávač, který Jesse sám nevytvořil, používající systém pro sdílení souborů ve Windows, který také nevytvořil, umožňoval členům komunity na RPI přístup k obsahu, který Jesse sám nevytvořil ani nenabízel a jehož většina neměla nic společného s hudbou.

Jenže RIAA označila Jesseho za piráta. Tvrdili, že řídil síť a tedy „úmyslně“ porušoval autorské zákony. Požadovali zaplacení odškodného za jeho chybu. V případech „úmyslného porušení“ určuje americký autorský zákon takzvané „zákonné odškodné.“ To umožňuje vlastníkům autorských práv požadovat 150 000 dolarů za každé porušení. Protože RIAA uváděla víc než sto různých porušení, požadovali od Jesseho alespoň 15 000 000 dolarů.

Podobné žaloby byly podány na tři další studenty: jednoho také z RPI, dalšího z Michiganské technické univerzity a jednoho z Princetonu. Jejich situace byly podobné. Přestože podrobnosti se lišily, to hlavní bylo vždy stejné: RIAA si dělala nárok na obrovské odškodné. Kdybyste sečetli požadavky, tyto čtyři žaloby žádaly soudy Spojených států o přiznání téměř 100 miliard dolarů odškodného, šestinásobek celkového zisku filmového průmyslu v roce 2001.

Jesse zavolal rodičům. Podpořili ho, ale byli dost vyděšení. Jeho strýc byl právník. Začal s RIAA vyjednávat. Chtěli vědět, kolik měl Jesse peněz. Jesse si naspořil 12 000 dolarů z letních brigád a dalších zaměstnání. Chtěli tedy 12 000 dolarů za stažení žaloby.

RIAA chtěla od Jesseho, aby přiznal, že udělal něco špatného. Odmítl. Chtěli po něm, aby souhlasil s nařízením, které by mu v podstatě zakazovalo po zbytek života pracovat v mnoha technických oborech. Odmítl. Vysvětlili mu, že soudní proces nebude příjemný. (Podle vyprávění Jesseho otce hlavní právník žaloby, Matt Oppenheimer, řekl Jessemu: „K zubaři jako já bys už podruhé nechtěl jít.“) A po celou dobu RIAA trvala na tom, že nestáhne žalobu, dokud od Jesseho nedostane všechny jeho úspory.

Jesseho rodina byla těmito požadavky pobouřena. Chtěli bojovat. Jenže Jesseho strýc poučil rodinu o povaze amerického právního systému. Jesse mohl s RIAA bojovat. Dokonce mohl i vyhrát. Ale cena obhajoby v podobném soudním sporu by činila nejméně 250 000 dolarů. Ani kdyby vyhrál, tyto peníze by nedostal zpět. Kdyby vyhrál, měl by v ruce kus papíru, že vyhrál, a jiný kus papíru, že on a jeho rodina jsou na mizině.

Jesse stál před mafiánskou volbou: buď 250 000 dolarů a šance vyhrát, nebo 12 000 dolarů a dohoda.

Nahrávací společnosti trvají na tom, že jde o věc zákona a morálky. Nechme však zákon chvíli stranou a zamysleme se nad morálkou. Co je na podobné žalobě morálního? Co je čestného na obětních beráncích? RIAA je neobyčejně silná lobby. Prezident RIAA údajně ročně vydělává přes milion dolarů. Na druhou stranu umělci nejsou příliš dobře placení. Průměrný hudebník vydělává 45 900 dolarů ročně. RIAA má mnoho možností, jak ovlivňovat a usměrňovat politiku. Tak co je morálního na obrání studenta o peníze jen za to, že provozoval vyhledávač?

root_podpora

Třiadvacátého června Jesse předal své úspory právníku RIAA. Žaloba na něj byla stažena. A tímto se kluk, který se prokutil k žalobě o 15 milionů dolarů, stal aktivistou:

[Předtím] jsem rozhodně nebyl aktivistou. Nikdy jsem nechtěl být aktivistou. … [Ale] oni mne k tomu dohnali. Nikdy bych nic takového nečekal, ale myslím si, že to, co udělala RIAA, je úplně absurdní.

Jesseho rodiče se netají určitou hrdostí nad svým zdráhavým aktivistou. Jak mi řekl Jesseho otec: „[Jesse] se považuje za velmi konzervativního, a já mám stejný názor. … Není to žádný fanatik. … Přijde mi podivné, že šli zrovna po něm. Ale on chce lidem ukázat, že vysílají špatné poselství. A chce to napravit.“

Byl pro vás článek přínosný?