Svobodná kultura: Vlastnictví

Následující text je úvodem do druhé části knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.

Část druhá: „Vlastnictví“

(Verze z 8. června 2008; překlad a úpravy M. Doucha a Adam)

Bojovníci za autorská práva mají pravdu: tato práva jsou svým způsobem majetkem. Mohou být vlastněna a prodávána a zákon nabízí ochranu proti jejich krádeži. Majitel za ně sice může žádat cenu jakou chce, přesto je jeho rozhodování ovlivněno tržní nabídkou a poptávkou.

„Označovat však autorská práva termínem „majetek“ v běžném jazyce je poněkud zavádějící, protože vlastnictví autorských práv je podivným druhem vlastnictví. Ve skutečnosti samotná skutečnost, že vlastním nějakou myšlenku nebo její vyjádření, je velmi podivná. Je mi jasné, co beru, když vám kupříkladu vezmu piknikový stůl z vaší zahrádky. Beru předmět, piknikový stůl, a když vám ho vezmu, už ho mít nebudete. Ale co beru, když si vezmu pouze váš nápad mít na zahradě piknikový stůl – třeba tak, že půjdu do obchodu, koupím si tam piknikový stůl a pak ho umístím do své zahrádky? Co je pak tou věcí, kterou si beru a kterou vy pak nemáte?“

Nejde o to, nakolik je věcí piknikový stůl a nakolik je věcí myšlenka, i když i v tomto spočívá důležitý rozdíl. Jde o to, že v běžném případě – prakticky v každém případě kromě několika málo výjimek – jsou myšlenky jednou vypuštěné do světa dále svobodné. Nic vám neubude, když napodobím váš styl oblékání; i když, pokud bych to dělal každý den, vypadal bych dost divně, a to hlavně v případě, jestli jste žena. Místo toho, jak řekl Thomas Jefferson (a je to zvláště pravda o mém napodobování něčího stylu oblékání):

Kdo ode mne získá myšlenku, získá ji pro sebe bez toho, abych já o ni přišel; je to stejný případ, jako když si někdo ode mne zapálí svou svíčku – získá světlo, aniž by mě o nějaké připravil.

Výjimkami tohoto volného použití jsou myšlenky a jejich vyjádření, na něž se vztahují patenty a copyrighty (a několik dalších nástrojů právní ochrany, které ale nebudu rozebírat.) Tady zákon říká, že nemůžete vzít moji myšlenku nebo její vyjádření bez mého svolení, čímž de facto vytváří z nehmotného formu vlastnictví.

       

Důležité přitom ale je, jak, do jaké míry a v jaké podobě se to děje, čili podrobnosti. Chceme-li si o této problematice udělat dobrý obrázek, musíme zasadit toto „vlastnictví“ do správného kontextu.

Udělám to stejně, jako v předchozí části. Nabídnu vám čtyři příběhy, které nám pomohou dát myšlenku, že „copyrightovaný materiál je vlastnictvím,“ do souvislostí. Odkud se ta myšlenka vzala? Jaké jsou její meze? Jak ve skutečnosti funguje? Na základě těchto příběhů si osvětlíme podstatu zmíněné teze a ukážeme si, že její důsledky se liší od těch, které nám předkládají obránci copyrightu.