Tethering na platformě Android

Android jako takový je dost otevřený všem nekalostem, zvlášť když si na něm zpřístupníte roota. Pak si můžete např. udělat z vašeho telefonu WiFi „AP“, spojit se s jinými zařízeními do sítě přes Bluetooth síť nebo si přes USB kabel udělat z telefonu něco jako virtuální síťovou kartu. Možnosti jsou široké, nakonec, Android je také Linux a komunitní upravená jádra nabízejí téměř každý alespoň trochu užitečný modul. To znamená, že telefonu nedělá problémy routovat, NATovat, dělat proxy server a nakonec i to IPv6 by se tam nepohodlně dalo dostat.

Celkově máte asi čtyři možnosti, jak se k tetheringu dopracovat. Na dvě z nich roota nepotřebujete a na další dvě ano, protože je potřeba zasáhnout do systému. Prakticky vše se dá dělat automatizovaně s připravenými aplikacemi, ale klidně můžete použít i standardní linuxové nástroje a příkazovou řádku, pokud je v telefonu máte. Pokud ne, jsou často obsaženy v komunitních ROMkách nebo je jejich instalace uvedena v návodech na získání roota.

K dispozici máte tři způsoby, jak telefon s druhým zařízením spojit a na tom jsou navěšeny čtyři běžně používané způsoby, jak spojit obě zařízení po softwarové stránce.

Tento článek je určen víceméně pro uživatele Androida 2.1 a nižších verzí, protože nejnovější Android 2.2 už umí sdílet připojení přes Bluetooth, WiFi i kabel. Uživatelé Nexus One tak prakticky nemusí nic řešit, protože pokud aktualizovali, mají všechny tyto vlastnosti nativně bez roota.

USB

Začneme tím nejjednodušším a také asi nejpraktičtějším a to USB kabelem. Rozhodně by tady ale vaše snaha končit neměla, protože se můžete dostat do situace, kdy kabel mít nebudete. Proto je dobré si rozjet ještě jednu z dalších možností, které uvádím níže, nejlépe Bluetooth síť.

Osobně preferuji tethering právě přes kabel. Telefon se během připojení zbytečně nevybíjí a u telefonů od HTC je tento typ připojení přístupný uživatelům nativně bez zasahování do softwarových vnitřností. Pokud jste si na ne-HTC telefon dali nějakou ROMku odvozenou právě z ROMky v telefonech od HTC, tuto vlastnost tam máte pravděpodobně taky. Je možné, že některé ROM jsou založené třeba na čistém Androidu a jsou přidány pouze některé HTC věci.

U Androida 2.1 od HTC stačí připojit k počítači či notebooku kabel a objeví se menu, kde jedna z položek je sdílení připojení k internetu. Po potvrzení se např. v Ubuntu přidá do systému virtuální síťovka, Network Manager se postará o adresu a připojení funguje bez jediného zásahu. Jinak je to řešené u Androida 1.5 a 1.6 od HTC, kde je potřeba tuto funkci povolit v menu s bezdrátovým připojením, což je trochu nepohodlné.

Pokud nemáte telefon od HTC a navíc nemáte ani ROMku založenou na ROMce z telefonu od HTC, budete to mít trochu složitější a musíte sáhnout po některém programu, který se o tuto funkci postará. A tady se nám přístupy dělí na dvě větve. Do první větve patří třeba program EasyTether, který implementuje vlastní NAT a snaží se chovat podobně transparentně jako HTC sdílení. Jeho plná verze stojí kolem 10 USD, ale můžete vyzkoušet i lite verzi, kde nefunguje HTTPS. Nevýhodou je nutné instalace softwaru třetí strany na váš počítač. Linux zatím není podporovaným systémem, ale beta ovladače jsou k dispozici na požádání. Druhá větev je trochu méně pohodlná pro uživatele, protože se jedná víceméně o proxy server, který běží na telefonu a přes něj se připojuje druhé zařízení. Zástupcem mezi programy je třeba Proxoid. Takovýto postup s sebou nese určité limity, ale na rozdíl od EasyTether je zdarma.

WiFi a Bluetooth

Sdílení připojení přes bezdrátové technologie Wi-Fi a Bluetooth jsem se rozhodl spojit pod jeden nadpis, protože jeden z programů umožňuje použít oboje. S postupným obměňováním ROM mi tato funkce fungovala různě, často jenom tethering přes Bluetooth, ale mnoho uživatelů uvádí, že s WiFi nemají jediný problém. Záleží hlavně na tom, jakou ROM máte v telefonu nainstalovanou a jak se vývojáři staví konkrétně k vaší kombinaci ROM+telefon. S některou to jde, s jinou hůř a někde vůbec.

Mezi zástupci programů na tethering přes Bluetooth a WiFi najdeme dva programy:

• android-wifi-tether (bluetooth i WiFi)
• aNetShare (jenom WiFi)

Oba potřebují pro svou funkci root přístup. Další nevýhodou jsou, hlavě u WiFi, enormní náklady na energii. Po jedné či dvou hodinách začnete hledat místo, kde si svůj telefon budete muset nabít. U technologie Bluetooth jsou náklady trochu menší.

Na svém HTC Hero jsem měl větší štěstí s prvním jmenovaným programem, který fungoval prakticky bez jediného problému. aNetShare se mi rozjet nepodařilo a Network Manager zobrazoval velmi podivné znaky v názvu sítě.

I když se můžete dočíst na různých zdrojích, že se jedná o WiFi AP, není tomu tak a telefon se hlásí jako Ad-Hoc zařízení, tedy bod v síti, kde jsou si všechna zařízení rovna a žádná není explicitně centrem sítě. Vaší WiFi kartě v notebooku apod. by to nemělo dělat problémy.

Oba programy umožňují povolit kdo se může a kdo nesmí připojit do vaší sítě. Navíc android-wifi-tether umí nastavit i WEP zabezpečení a kanál. V kombinaci s tím, že umí vytvořit i Bluetooth síť se jedná o lepší volbu. Na rozdíl od aNetShare ale není na Marketu, takže si ho musíte stáhnout z jeho domovských stránek.

       

Absence Bluetooth sítě v Androidu byla do nynějška velkou ostudou pro tuto platformu. Na internet přes Bluetooth se dostanete s i s telefonem za dva tisíce a androidí telefon za nějakých šest tisíc a výš s tím má problémy. Na druhou stranu málokterý telefon ze sebe umí udělat „AP“, i když ne zrovna oficiálním způsobem.

Závěr

Tohle je jedna z oblastí, kde se Android moc neangažoval a kvůli které uživatelé šťourají do svých telefonů. Naštěstí už by mohly telefony uvolněné později tento rok, které budou mít Androida 2.2, obsahovat tethering přímo v sobě a nebude potřeba používat takovéto berličky. Společně s uzavřeným marketem je tethering nejčastější důvod, proč chtějí uživatelé roota na svém telefonu, a proto tuto funkci v Androidu 2.2 velmi vítám.