Vyplatila by se jedna majoritní distribuce?

Otázka existence tzv. majoritní distribuce GNU/Linux, či chcete-li, Linuxu, je v současné době víceméně hypotetická. Systém existuje ve stovkách různých podob. Každý, kdo je toho schopen, si navíc může z dostupných komponent poskládat vlastní a pak ji používat, případně nabízet ostatním. Přesto o ní má smysl hovořit a diskutovat, protože by se v relativně nedaleké budoucnosti mohla stát realitou.

Tisíce podob

Jediný pohled na server Distrowatch stačí k tomu, abychom si udělali představu o rozsáhlosti současného světa systémů založených na GNU/Linux. Když vezmeme v úvahu, že tento ani jiný server nemůže obsáhnout zdaleka všechny existující a vyvíjené distribuce, vypadá svět nejpoužívanějšího alternativního operačního systému jako obrovské moře. Jednotlivé distribuce se liší určením, které do značné míry ovlivňuje jejich složení. Dále pak tím, kdo je vytváří a proč tak dělá, kolik času tvorbě systému věnuje. I když všechny vycházejí z určitého minima shodných nebo alespoň podobných komponent, jsou ve skutečnosti velice rozdílné.

To ovlivňuje jejich instalaci, správu, použitelné a kompatibilní aplikace, podporu platforem i konkrétního hardwaru a nesčetné množství dalších vlastností. Většina z nich má vliv na vzájemnou aplikační kompatibilitu. Svět GNU/Linux je i přes snahy o určitou homogenizaci stále na úrovni programů kompatibilní poměrně málo. Má tisíce různých, vzájemně dost odlišných podob, což je považováno za přednost (v diverzitě), ale současně oproti systémům postaveným na platformě MS Windows za značnou vadu (právě kvůli kompatibilitě). Z této skutečnosti se již poměrně dávno zrodila idea tak zvané majoritní distribuce. A i když není ani zdaleka aktuální, je velmi zajímavá.

Hierarchie

Stávající distribuce je možné rozdělit přibližně do tří skupin. První z nich tvoří „velké” systémy. Ať už jsou distribuovány jako komerční OS nebo jsou komunitními projekty, představují ve své podstatě nejen software, jež je používán koncovými uživateli, ale i základ pro další vývoj, zářným příkladem může být systém Debian. Odvozením z nich vznikají další – menší a specializované distribuce. Ty jsou druhou skupinou, deriváty (Ubuntu je derivát Debianu) a současně mohou být základem pro další odvozování (Kubuntu). Třetí skupinu tvoří distribuce, které vznikají bez vlivu nějakého „většího bratříčka”, ale současně nedosahují rozšířenosti těchto bratříčků, jsou ve světě systémů typu GNU/Linux solitéry.

Letní fotosoutěž o ceny

Čas dovolených, prázdnin a digitálních foťáků je tady. Připravili jsme pro vás na prázdniny velkou fotosoutěž o zajímavé ceny. Máte šanci vyhrát PDA s operačním systémem Palm OS, set-top-box pro příjem digitální televize a další skvělé ceny! Pošlete nám své fotky a vyhrajte.

Z předchozího dělení nevyplývá jen to, jak distribuce vznikají a jak jsou organizovány, ale také jaký je mezi nimi vztah kompatibility. „Velké” systémy představují základ – referenci. Jejich odvozeniny mohou obsahovat různé konfigurace jednotlivých komponent, ale fakt, že vycházejí z pevné a ucelené struktury nadřazených systémů, jim zachovává značnou míru zaměnitelnosti s jejich původci. Osamocené systémy se jim mohou podobat, ale srovnatelné míry kompatibility, jak vizuální a uživatelské, tak technické a systémové nedosáhnou. Pro uživatele (když z nich vyloučíme individuální nadšence a „geeky”) je tedy nejvýhodnější zvolit tu distribuci, která představuje základ kompatibility a referenci norem (nástrojů) používání a správy. Je totiž největší šance, že zvolený systém bude kooperovat s jinými, s ním příbuznými, a že současně náklady na jeho provoz a údržbu budou nejmenší.

Majorita

Na základě předchozího vztahu je možné odvodit následující. Uživatelé (především z řad velkých organizací), kteří budou chtít přejít na Linux, si budou vybírat více a více několik nejsilnějších distribucí s nejlepší podporou a vývojem, které představují výchozí bod kompatibility operačního systému. Red Hat, SUSE, některý z klonů Debianu. Jestliže ve vztahu k těmto organizovaným uživatelům jsou další subjekty pracující s IT, pak pravděpodobnost jejich volby stejného systému stoupá s těsností vzájemných vazeb. Výsledkem se může stát, že tyto procesy, společně se snahou o homogenizaci informatiky na úrovni státních správ a jím podřízených subjektů, povedou v průběhu několika následujících let k převládnutí jedné či dvou „největších” distribucí systému v rámci kontinentu, nebo dokonce v globálním měřítku. Jeden systém se stane tak často používaným, že bude s GNU/Linux laiky de facto ztotožňován. A bude se reprodukovat, tedy bude dále implementován, na základě argumentu své kompatibility sama se sebou. Přesně jako je tomu v případě Microsoft Windows. Takovému systému bychom pak mohli říkat Majoritní Distribuce. A všechny ostatní by se staly alternativními.

Klady a zápory

Zmíněná kompatibilita by byla hlavní předností existence Majoritní Distribuce. Ale také ne jedinou předností. Použití shodných konfiguračních, aktualizačních a instalačních nástrojů. Unifikované prostředí postavené v ideálním případě na jediném grafickém serveru a správci oken. Podobný vzhled s možností dílčích voleb by vedl k podobně pohodlnému ovládání a správě systému, jak si na ně zvykli uživatelé Windows.

Náklady na implementaci majoritní distribuce by byly mnohem menší, než jaké jsou na současné systémy. Menší finanční náročnost instalace, lacinější lidská síla při správě, nižší cena komerčních aplikací a jejich rychlejší vývoj i šíření. Dostupná technická podpora a „všeobecná znalost” prostředí by přinesla mnoho ekonomických pozitiv, mimo jiné také pokles ceny školení uživatelů a odstraňování chyb. Na druhé straně by se nad takovou majoritní distribucí vznášelo neustálé riziko bezpečnostních mezer a možných nákaz. Chyba monokultury je všeobecně známá z prostředí Microsoftu a mohla by se objevit i „u konkurence”. Otázkou pouze je, v jakém měřítku a jak rychle. Výrazná majorita jednoho systému by také vedla k postupné absorpci uživatelů jiných distribucí tímto systémem. A tím k jejich upadávání, ke snižování konkurence a ke zpomalování technického vývoje, který by stál na bedrech menšího počtu velkých subjektů, u nichž se již projevují nedostatky způsobené plánováním a byrokracií. Tedy nepružnost a snížená schopnost zpětné vazby.

Je to možné?

Hypoteticky ano. Osobně se domnívám, že ke vzniku Majoritní Distribuce dojde velmi nenápadně, v průběhu příštích pěti až osmi let. Cestou k tomu budou prohlášení hovořící o homogenizaci, sjednocování, akvizici, redukcích nákladů. Majoritní Linux nevznikne přes noc, najednou si jej můžeme pouze uvědomit. Posouzení kladů a záporů stejně jako pravděpodobnosti toho, co jsem zde popsal, nechám na vás, na čtenářích.