Ve Windows to bude zaregistrováno jako aplikace, takže přes ovládací panely to půjde odinstalovat, integruje se do nabídky Start, zaregistruje si přípony atd.. Dát si Firefox do Linuxu znamená prostě rozbalit archiv a spustit firefox, aby FF 3.6 běžel, musím si nejdřív odinstalovat v balíkovacím systému ten, co jsem měl, jinak se spustí místo něj (i když je to Iceweasel). Firefox tady asi není úplně typická aplikace, takže z tohohle (asi je to chyba) vyvozovat nějaké obecné závěry pro všechny aplikace by bylo zavádějící.
Nainstalovat a provozovat Firefox v Linuxu stejně jako ve Windows nemůžu, prostě stejné to není.
S aktualizací máte pravdu, je zašeděná jen když se FF nainstaluje přes balíkovací systém (myslel jsem, že je to tak vždycky).
V Linuxu si můžu nainstalovat aplikaci:
a) přes balíkovací systém (každé distro má jen jeden – ten svůj)
b) některé aplikace spustitelným instalátorem (jako ve Windows)
c) některé aplikace bez instalace (jako linuxový FF) – nakopírováním adresáře – pak se ale neintegruje do systému, resp. musím to udělat ručně
d) některé aplikace kompilací ze zdrojáků (jen open-source)
Každý z těch způsobů má nějaké nevýhody. Ve Windows balíkovací systém není, všechno se instaluje jednotně spustitelným instalátorem (ty často využívají standardní součást systému – Windows Installer). Nevýhoda oproti linuxovým balíčkovým systémům je, že instalace je interaktivní a po nainstalování systém neumí ty programy centrálně aktualizovat. Na druhou stranu:
- je to jednoduché, jednotné, nepřicházím vybráním jednoho způsobu instalace o výhody nějakého jiného
- aplikace se integruje do systému, nemusím si ručně vytvářet spouštěče atp.
- ve Windows se většinou nemusí řešit závislosti (základ už v systému je, zbytek si instalátor doinstaluje, různé verze knihoven se nebijou)
Netvrdím, že v některém z těch systémů je instalování řešené ideálně. Podle těch výhod/nevýhod jednotlivých způsobů to nevypadá, že by musely nutně jít proti sobě. Např. co kdyby při instalaci aplikace do Windows se instalovalo i rozhraní na aktualizaci – a z ovládacích panelů by šlo všechno centrálně aktualizovat – nevidím důvod, proč by to nešlo. Stejně tak můžou spustitelné instalátory podporovat neinteraktivní spuštění. Stejně tak by mohl balíkovací systém v případě konfliktu automaticky nainstalovat knihovnu vedle té už nainstalované a balík na ní závislý překonfigurovat, aby ji bral tam.
Ale současný stav je takový, jaký je. Prostě mi připadá, že ty „nevýhody“ instalace ve Windows vs instalace linuxovým balíčkovačem jsou nedostatky implementace, ne že by to přímo vyplývalo z jejich principu. Nevýhodu má Linux akorát v roztříštěnosti (vzájemně nekompatibilní balíčkovací systémy, na máloco se dá 100% spolehnout, že už v systému je). Prostě různé balíkovací systémy a to, že můžu mít jenom jeden, to celé zabíjí – nejde prostě vzít jeden „instalační balík“ jako ve Windows a kdekoliv ho nainstalovat, když zvolím něco jiného než ten „jeden správný formát balíku“, tak to prostě není ono. Je jednotný (standardizovaný) shell, tak proč není i jednotný systém správy softwaru? Ten by neměl být nějaký polofunkční ořezaný, ale něco spolehlivě funkčního – jinak někomu nebude stačit a vytvoří se další, nekompatibilní.
No, asi jsem se tady moc rozepsal, prostě je v tom v Linuxu bordel :)
