Napadlo mě, že toto chování mělo možná nějaký důvod. Kromě procesoru PentiumPro/2/3 s family kódem 6 a Pentium 4 s kódem 15 totiž existovalo ještě Itanium s kódem 7.
Itanium zpracovávalo IA32 instrukce přes mikrokód, který byl velmi pomalý (Itanium 700MHz bylo v režimu emulace IA-32 rychlé údajně asi jako Pentium 100MHz). Itanium nemělo SIMD architekturu, přesto podporovalo SSE1. Dá se tedy předpokládat, že ten mikrokód to SSE1 emuloval po jednotlivých částech registrů a mohlo to být ještě pomalejší než kód bez SSE.
Intel se možná domníval, že Pentium 4 je poslední procesor architektury IA-32 a že poté už bude Itanium tak vyspělé, že všechny další procesory budou IA-64 ( http://www.theregister.co.uk/…_make_moves/ ), a tak dal Pentiu 4 číslo 15 (nejvyšší číslo, co do toho „family“ políčka jde uložit) a Itaniu číslo 7 (s vizí, že v dalších verzích Itanií se ro bude zvětšovat na 8, 9, 10…). To by vysvětlovalo ten skok v číslování i snahu ignorovat SSE na neznámých procesorech.
No, dopadlo to tak, že z Itania 2 byl mikrokód pro emulaci IA32 odstraněn, protože se ukázalo, že je pomalejší než just-in-time kompilátor. A Itanium se neprosadilo, protože je složité, tedy velké, drahé a pomalé.
