Odpověď na názor

Bohužel zrovna psychologie tak trochu zavání pseudovědou, a Rorschachův test je toho pěkným dokladem. Výsledky sice vůbec nic nedokazují, jsou prakticky neověřitelné, dost možná závislé na kulturním kontextu testovaného subjektu, ale to je v podstatě jedno. Věštit můžeme tak jako tak, vždyť je to náš job.
Psychologové a psychatři za sebou mají generace obrovských selhání. Společnost něco neschvaluje, a páni lékaři přispěchají s diagnózou, symptomy i léčbou. Nelíbí se masturbace? Aby ne, vždyť způsobuje řadu problémů (rozšířené srdce, hlas pozbývá zvučnosti, paměť ochabuje, chůze stává se plouživou…). Ale máme léčbu! Ještě na začátku 20. století některým ubožákům amputovali penisy a klitorisy. Nelíbí se homosexualita? Není problém, my ji vyléčíme! Tedy pokud pacienti budou spolupracovat, jinak je dáme pod zámek :). A léčit budeme třeba kombinací elektrošoků a dávidel při promínání hambatých homosexuálních obrázků. Pacient vidí doktora, a už z toho blije; jaká krása. To byli ovšem ti šťastnější, kteří nepodstoupili chirurgickou „léčbu“. Co na tom, že někteří pacienti spáchali sebevraždu? Jelo se dál močálem černým kolem bílých skal. Dnes letí například „ženská sexuální disfunkce“. Nechce se vám to dělat s partnerem? My to vyléčíme! Tentokrát u toho chybí mučení a amputace, což je snad jediné zlepšení stavu.
A psychoanalýza? Kolik knih, a kolik tisíc člověko-let bylo stráveno „úspěšnou“ psychoanalýzou poruch, které se později ukázaly být čistě organického původu? Úspěšnost to zřejmě mělo stejnou, jako kropení svěcenou vodou. Jen si někteří mysleli, že je to věda.
Dlouho by se dalo mluvit i o lobotomii. Desítky tisíc zmrzačených, a jen uznávaný odborník Dr. Walter Jackson Freeman II spáchal 3500 aktů lobotomie na nebohých pacientech. A to mluvíme o 20. století! Pak tu máme nadužívání psychofarmak, porušování lidských práv „léčbou“ pacientů proti jejich vůli atd.
Osobně mám k psychatrům i psychologům z výše popsaných důvodů poměrně hluboký despekt. Ve světle výše psaných faktů: diví se tomu někdo?