Hlavní navigace

Audio v Linuxu: všeobecný úvod

1. 3. 2009
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

V tomto díle našeho pravidelného začátečnického seriálu bych se chtěl podrobněji podívat na základní způsoby práce s hudebními soubory v počítačích obecně. Poté uvedu aplikace, které jsou běžně používány v Linuxu pro jejich tvorbu. Budeme mluvit třeba o zvukových souborech jako WAV, MID a MOD/XM.

Pokud si zavzpomínám, můžu říct, že hudební složka her na osmibitových počítačích patřila k nejsilnějším zážitkům, které jste si při hraní odnesli. Už celkem brzy mne začalo zajímat, jak počítačovou hudbu tvořit a co je vlastně k dispozici. Nebudu zde popisovat jednotlivé počítače konce osmdesátých a počátkem devadesátých let, zdrojů najdete dost (pro hloubavé – hledejte pojmy jako Atari, Atari ST nebo Amiga). Spíše se zaměříme na to, jak hudbu v počítači uložit tak, aby se dala poslouchat.

Pro řadu z vás může být bližší terminologie mobilních telefonů – vyzvánění, polyfonní vyzvánění a reálné vyzvánění. V dávných dobách, když se osobní počítače (tj. ty, které dnes označujeme jako PC) začaly šířit mezi široké masy uživatelů, nebyla jejich hudební složka ale vůbec povedenou součástí. Kdo měl někdy nějaký osmibitový počítač a přešel na PC (v průběhu devadesátých let) mi dá za pravdu – nedalo se to srovnat. PC občas něco zapípalo, ale takový ZX Spectrum (který ve své třídě žádný lumen nebyl, od toho byly jiné stroje) jej hravě strčil do kapsy. Mobily také ze začátku dokázaly zvonit jen tak, že se v jeden okamžik ozýval jen jeden tón. Pak přišly zvukové karty a situace se vylepšila.

Když se začaly objevovat první profesionální klávesové syntezátory, poměrně záhy měly možnost propojení s počítačem. Nejdříve to bylo Atari ST, které byly opravdu velmi využívané, společně s Amigami a později i s PC. V té době se nejvíce používal komunikační protokol MIDI a dodnes je to standard. Když se na soubor vytvořený pro MIDI protokol podíváte, zjistíte, že jeho velikost je velmi malá (na jedno CD dostanete několik tisíc souborů). Jedná se totiž o soubor, který neobsahuje žádné zvuky, pouze soupis příkazů, které se mají na daném zařízení, které podporuje komunikační protokol MIDI. Velmi zjednodušeně řečeno je v souboru zapsáno, že v čase xx:xx se použije zvuk číslo 99 a bude hrán po dobu dalších x sekund. Zvuky jsou vytvářeny samotným zařízením, tj. třeba klávesami, které mají ve své elektronice zakódovány jednotlivé zvuky v tzv. zvukové bance a výsledná podoba skladby je v podstatě závislá na zařízení, na kterém ji přehráváte, takže může znít pokaždé jinak, což byla častá výtka posluchačů. Čím kvalitnější zařízení jste použili, tím větší byl i zážitek. Je podporována i polyfonie, obvykle 16 nebo 32 samostatných hlasů.

Soubory tohoto typu jsou pak snadno přenositelné na jakékoliv zařízení, které implementuje protokol MIDI. Dnes se s ním setkáte právě v klávesových nástrojích nebo ve starších mobilech. Také první zvukové karty pro PC zprvu podporovaly MIDI pomocí zadrátovaných a uměle znějících zvuků, ale pro řadu lidí to byla revoluce. Svého času byly hojně využívány i zvukové karty v počítačích, které umožňovaly používat zvukové banky (zkuste vyhledat heslo Gravis Ultrasound nebo SoundBlaster AWE). Jejich obliba byla veliká, protože se masově rozšířily a byly levné. Řada lidí se tak dostala k zajímavé technologii, která byla snadno použitelná. Dnes už se zase tak masově nevyužívá a vrátila se do nahrávacích studií. I když ve svém počítači nemáte kartu, která podporuje MIDI zvukové banky, můžete využít softwarový syntezátor nazvaný TiMidity++ a přehrávat jakékoliv MID soubory. Aby byl výčet kompletní, musím se zmínit o tzv. MIDI editorech, které umožňují hudbu vytvářet pomocí externě připojených kláves či třeba opisováním hudby z notového zápisu. Asi nejznámějším produktem je Rosegarden. Jak vypadá jeho prostředí, zjistíte v sekci Tour na domovské stránce. Vrátíme se k němu později. Z dalších „kolegů“ můžeme ještě zmínit Muse nebo Jazz++.

Dalším ve své době hojně používanými hudebními programy byly tzv. trackery. Za své jméno vděčí firmě Electronic Arts, která vytvořila první komerční program Ultimate Soundtracker. Byl určen pro hodně populární počítač Amiga (bylo to v roce 1987). Postupně se tento způsob vytváření hudebních souborů hodně rozšířil do her, protože přináší rozumnou kvalitu v relativně malé velikosti souboru. Chceme-li to velmi zjednodušit, můžeme říci, že tracker soubory jsou vlastně MIDI soubory, které v sobě obsahují zvukovou banku. Ta je složena z tzv. samplů, které se přehrávají přehrávačem. V bankách tak najdete nejenom tu a tam věrnější zvuky nástrojů, ale především zpívané pasáže či oblíbené mluvené pasáže. Jejich vzájemným propojením a načasováním při přehrávání dostává hudba takto vytvořená svůj velmi specifický styl. V devadesátých letech to byla ta nekvalitnější hudba, kterou jste mohli na počítačích poslouchat. Celkem rychle po vydání Ultimate Soundtrackeru se objevil i jeho levnější klon NoiseTracker. Nejrenomovanější umělci byli původem ze Skandinávie a z Velké Británie. Tato hudební složka se hodně používala i na tzv. demoscéně, což je specifická skupina tvůrců vytvářejících úchvatné multimediální aplikace ždímající z vašich počítačů každý bajtík. Pokud si chcete o demoscéně něco přečíst v češtině, zkuste stránky www.scene.cz. V dnešní době se trackery dostaly na okraj zájmu, i když je sto stále používaný způsob vytváření hudebních souborů, který má mnoho příznivců. V Linuxu je k dispozici několik programů pro přímou tvorbu trackerů. Známý je program Milky Tracker a také Skale Tracker (i když ten teď vypadá, že je mrtvý, autor se však dušuje, že vývoj probíhá). Svět příznivců tohoto způsobu vytváření hudby je však velmi barevný a široký, můžete se do něj celkem snadno zamilovat.

root_podpora

Posledním způsobem, jak hudbu uchovávat, je tzv. reálná hudba, tj. hudba zaznamenaná z nějakého zdroje a uložená digitálně v počítači. Jsou to například dnes tolik populární MP3. Chcete-li však s hudbou pracovat v dobré kvalitě bez komprimace, velmi brzy narazíte na formát WAV. Ten, ač vyvinut firmou Microsoft, je hojně využíván v mnoha produktech. Platí totiž jednoduché pravidlo – ze záznamu uloženém ve vysoké kvalitě lze horší udělat vždycky, ze souboru MP3 (používá tzv. ztrátovou kompresi, složky zvuku v určité oblasti spektra jsou odfiltrovány, takže vzniklý soubor není nikdy originálem) však již nikdy neuděláte plnohodnotný záznam. Nevýhodou souborů WAV je jejich velká velikost. Dle snímané kvality to může být i několik megabajtů na minutu záznamu. Standardní hudební CD tak může obsahovat hudbu, která v digitální podobě zabere třeba 700 MB. Je však třeba říci, že existují i bezeztrátové formáty, můžeme zmínit FLAC nebo Monkey's Audio. Abyste mohli s takto kvalitním záznamem pracovat, musíte k tomu mít tzv. digitální zvukový editor. Asi nejznámějším reprezentantem na tomto poli je program Audacity. A o tom si něco řekneme podrobněji příště.

Jakýmsi hybridem jsou tak mobilní telefony, které umožňují používat reálná vyzvánění, což jsou buď WAV nebo MP3 soubory či tzv. polyfonní vyzvánění, což jsou zase MID soubory. A analogií s osmibitovými počítači je více. S dnes popisovanými programy totiž můžete vytvářet vyzvánění i pro váš mobil.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Pracuje na pozici IT architekta pro firmu zabývající se zpracováním ropy a výrobou produktů z ní. Navrhuje rozličná řešení a jejich integraci do firemní infrastruktury na základě firemních standardů bezpečnosti nebo plánů obnovy.