Druhá otázka, tedy jak si udržet vliv v Dehomagu, souvisela pochopitelně úzce s vrácením nacistického vyznamenání, které ale v létě roku 1940 nešlo dále odkládat. Počátkem června bombardovala Luftwaffe Paříž. O pár dnů později přinesly NYT reportáž o zatýkání „nepřátel Německa“ které zorganizovalo Gestapo v Amsterdamu – „nepřátelé“ byli až na pár výjimek okamžitě popraveni zastřelením. V tentýž den zahájil Wehrmacht postup na Paříž a Luftwaffe začala s bombardováním Anglie. Byl to den, kdy Thomas Watson poslal do Berlína dopis s jasným prohlášením: „Současná politika vaší vlády je v rozporu s cíli, pro něž jsem pracoval a za které jsem vyznamenání obdržel.“ Watson sice už vyznamenání „vrátil“ dříve – ale udělal to spíše na oko, jeho první dopis do Berlína nedorazil a nebyl ani veřejně publikován. Tentokrát se ujistil, že jeho gesto bude jednoznačné – kopii dopisu poslal i médiím. V Německu pochopitelně vzbudil takový čin značný odpor – a ani reakce z vedení Dehomagu na sebe nenechala dlouho čekat.
10. červen 1940
Zpráva pro W. Heidingera
Vytvořil jsem pro tyto účely důvěrnou složku a posílám ti kopii včerejšího vydání Volkischer Beobachter. Uvádí se tam, že pan Watson vrátil vyznamenání, které mu Vůdce udělil. Tento hloupý krok pana Watsona může vést k řadě věcí. Rozhodli jsme se zatím nic nepodnikat a počkáme, kdo se nám ozve. Není nepravděpodobné, že takový krok může uškodit firmě i nám všem. Je to urážka Vůdce a tudíž i německého lidu.
Pan Hummel zvažoval, zda lze vůbec pokračovat v řízení Dehomagu ve světle této záměrné urážky. Jsem toho názoru, že naší první povinností a závazkem je dát naše síly k dispozici věci, která je tak důležitá pro vedení války. Je naprosto nezbytné, aby tento podnik dostál všem úkolům, které na něj německé hospodářství klade – zejména nyní. Navíc není třeba ubližovat Dehomagu či jeho zaměstnancům jen kvůli osobní nenávisti a hlouposti jednoho Američana.
[…]
Nicméně tento krok naznačuje nálady, které panují v Americe a tedy i blížící se nebezpečí, že Amerika vstoupí do války. Pokud by se tak stalo, měli bychom prozkoumat možnost odtržení se od IBM v takové situaci. Je jasné, že ministerstvo hospodářství začne zkoumat, zda většina poplatků z pronájmů zůstává v Německu či Americe – vítali bychom, kdyby dohoda o poplatcích mezi Dehomagem a IBM zcela zanikla. Lze předpokládat, že vzájemné příspěvky by skončily výměnou patentů. Pokud tedy odmítneme jakékoliv další investice či vstupy, nebudou placeny ani žádné podíly z pronájmů. Podíly IBM v Dehomagu by musely být nějakým způsobem převedeny do německých rukou. Úspory na podílech by byly odváděny do válečného fondu a budoucí poplatky za pronájem by mohly být příslušně sníženy.
[…]
Hermann Rottke
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
Německé válečné úsilí, německý průmysl, dopravní infrastruktura a v některých směrech dokonce i řešení „židovské otázky“ do značné míry stálo a padalo s výpočetní technikou – děrnými štítky IBM. V Německu si to pochopitelně dobře uvědomovali a zejména poté, co Watson vrátil své vyznamenání, se výrazně hlasitěji začaly ozývat hlasy požadující nahrazení třídiček, děrovaček a alfabetizérů IBM stroji německé konstrukce a výroby. Říše přitom věděla o možné alternativě – Francouzská společnost Bull (ano, je to ten samý Bull, který známe dnes, pojmenovaný po svém norském zakladateli Fredriku Rosingu Bullovi), nacházející se v okupované části Francie, byla cosi jako evropské NCR – jediný skutečný konkurent IBM, navíc s technologií, která se zařízením pro zpracování děrných štítků, jež nabízelo k pronájmu IBM, víceméně vyrovnala a v některých oblastech je dokonce předčila (například práce s abecedním tříděním, nebo tiskové výstupy). O skoupení patentů Bullu se zajímal například Hermann Goering v rámci plánů na vytvoření německé alternativy k „výpočetní infrastruktuře“ IBM.
Jeden z prvních tabulačních strojů F.R. Bulla
Pro řadu německých uživatelů z oblasti státní správy, armády či policejních složek byl ožehavý i další problém. IBM dodávalo (či přesněji pronajímalo) své tabulátory a třídičky vždy jako „řešení“ – než k pronájmu strojů a dodávce spotřebního materiálu došlo, analyzovali specialisté Dehomagu daný problém, navrhli jeho nejlepší řešení s využitím děrných štítků a často též procesní úpravy fungování daného úřadu, organizace či agendy. Nacisté se obávali, že informace o fungování a procesech v klíčových podnicích, logistice, státní správě ale i armádě či letectvu a SS jsou prostřednictvím IBM k dispozici mocnosti, která je potenciálním válečným protivníkem (IBM/Dehomag byly pochopitelně vázány smlouvami o mlčenlivosti – ale to byla koneckonců jen právní ujednání).
Nebezpečí v podobě možné nové konkurence, nedostatku důvěry i snahy vedení Dehomagu se od IBM násilně odtrhnout představovaly velké hrozby. IBM dostávalo z pronájmu svých tabulátorů a dalších strojů prostřednictvím Dehomagu podíl celých 75 procent (byly to vlastně poplatky za „licence“ – řada obchodních a účtovacích modelů či servisních poplatků, které dodnes fungují v odvětví podnikového IT, sahá zpět do dob děrných štítků, ale to by bylo téma na samostatný článek) a válka v Evropě byznysu, přinejmenším prozatím, rozhodně neškodila.
Cesta do Říše
Watsonovi bylo jasné, že je třeba pokusit se vyřešit všechny otázky přímo na místě. IBM se proto rozhodlo vyslat do Německa svého zástupce. Harrison K. Chauncey se koncem října 1940 oficiálně vydal coby firmou pověřený právník na návštěvu poboček v neutrálních zemích – Švýcarsku a Portugalsku, ve skutečnosti ale mířil do Třetí Říše s jediným úkolem: zachránit a udržet pro IBM evropský trh. Jeho první hovory s Heidingerem a Rottkem z vedení Dehomagu nebyly příliš plodné, po nějaké době se ale v Berlíně setkal s dalším z manažerů Karlem Hummelem, který mu objasnil řadu podrobností – přepis jejich rozhovoru se naštěstí dochoval a my vybrané pasáže ocitujeme z knihy Edwina Blacka.
Chauncey: Takže nepřátelství spočívá opravdu jen v tom, že musí obchodovat s Američany vlastněným podnikem? Setkali jste se s tím i u podniků?
Hummel: Nebyly k dispozici žádné německé stroje. Situace bude úplně jiná, pokud bude na výběr mezi americkým a německým vybavením. […] Ostatně i vláda si uvědomila, že je na amerických strojích závislá.
Chauncey: Očekáváte, že po válce (Chauncey měl pochopitelně na mysli po německém vítězství v západní Evropě, byl koneckonců podzim roku 1940 – pozn. red.) objemy obchodu výrazně poklesnou?
Hummel: Myslím, že toho má v plánu tak moc – různá zlepšení, plán výstavby bytů. Obáváme se, že o takové zakázky přijdeme, pokud se objeví německá konkurence, jinak ne. Jen málo zákazníků přestane po válce stroje používat, mohli by je ale vyměnit za německé. Pokud se ale neobjeví německá konkurence, čeká nás obrovský růst.
Chauncey: Kdy jste se poprvé dozvěděl, že by se měla objevit německá společnost, která bude konkurovat Dehomagu (IBM)?
Hummel: Mluvila o tom řada lidí, které znám a o dalších ví Heidinger. Představte si, že by Goering koupil patenty Bullu a rozjel by výrobu tabulátorů. Co asi myslíte, že by se pak stalo?
[…]
Chauncey: Dosáhli jste s IBM v Ženevě shody ohledně poplatků za pronájmy strojů?
Hummel: Jsme přesvědčeni, že máme platit jen za tabulátory a třídičky. Devizový úřad nám nedovolí platit za jiné stroje. Patenty na třídičkách navíc brzy vyprší a je otázka zda za takové situace můžeme platit licenční poplatky. […] Po přiřazení Rakouska k německé Říši daňové úřady prohlásily, že díky své pobočce v Rakousku je IBM aktivní v Německu a tudíž se na něj vztahuje vyšší zdanění. Vždy usilovali prokázat, že Dehomag je pobočkou IBM a tudíž by měl také dani podléhat.
Chauncey: Země přiřazené k Německu?
Hummel: To zahrnuje Rakousko, Sudety, Německé Polsko, Alsasko-Lotrinsko, Slezsko.
Chauncey: A co Čechy a Morava?
Hummel: Ty jsou také součástí Německa, právně nikoliv ale fakticky ano. Minulý měsíc byla zrušena formální hranice a od té doby musí nakupovat stroje u nás.
Chauncey: A Polsko?
Hummel: Zbylo tam jen pár zákazníků, byznys je prakticky v troskách. Z pronájmů sotva uhradí své náklady a vláda je asi brzy nechá zavřít, aby nebyli ztrátoví. Tamní ředitel Dehn prohlásil, že podniky, které jsou teď v německých rukou, nebudou nakupovat od Watsonovy společnosti.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
Chauncey s Hummelem postupně probrali situaci na všech Evropských trzích – od Skandinávie až po Balkán. Prakticky všechny byly na konci roku 1940 víceméně kompletně kontrolovány Německem nebo jeho spojenci. Další jednání utvrzovala Chaunceyho v přesvědčení, že IBM musí své strategické spojenectví s nacistickým Německem udržet. Ve své zprávě pro vedení v New Yorku napsal: „Přirozeně nikdo nepochybuje o tom, jak válka skončí a svá očekávání stavějí právě na tom. Vidí Dehomag jak obchoduje v celé Evropě, v rámci nových ekonomických pravidel. Společnost by závratně rostla, protože všichni by používali stroje tak, jako nyní Německo. Myslím, že mají pravdu. A dokonce, i kdyby Německo válku prohrálo, a tyto věci se neuskuteční, americké společnosti tu budou moci obnovit své podnikání.“
IBM ovšem nenechalo nic náhodě ani v případě Bullu – ovládlo majetkově jeho švýcarskou pobočku i patenty a navíc získalo právní kontrolu nad patenty francouzskými, z nichž některé okamžitě napadlo. Ne, nemysleme si, že patentové války mezi IT firmami jsou něčím novým – odehrávaly se už před sedmdesáti či sto lety.
Nacisté si dobře uvědomovali, že přechod na „německou“ platformu by nebyl snadný ani v době míru, natož během války v době, kdy se snažili administrativně řídit značnou část Evropy. Na Watsona sice mohli dštít oheň a síru, Dehomag i IBM ale potřebovali. Přes všechny spory a půtky šel byznys jako nikdy předtím – jen Heidingerův desetinový podíl se zhodnotil během prvního roku války desetinásobně. A bylo pravděpodobné, že kdyby Heidinger usiloval soudní cestou o vykoupení majoritního podílu IBM v Dehomagu, německé soudy jej podpoří a umožní mu, aby k transakci použil peníze, které mělo IBM na blokovaných účtech v Německu. Dohoda byla zkrátka a dobře v zájmu obou stran.
Nevidím zlo, neslyším zlo
Architekty dohody se měli vedle Chaunceyho stát také Dr. Veesenmayer a Dr. Keppler. Keppler byl hlavním ekonomickým poradcem Hitlera, Veesenmayer pak Kepplerovou pravou rukou (a také hybatelem věcí ve východní Evropě – pomáhal s rozbitím Československa a vyhlášením Slovenského Štátu, nebo uzavření dohody mezi jugoslávskými fašisty a chorvatskými ustašovci).
Edmund Veesenmayer, člen Waffen SS, pomáhal nejen najít dohodu mezi IBM a Třetí Říší, ale také s rozbitím Československa a vznikem Slovenského Štátu, nebo ustavením fašistického režimu v Chorvatsku. Byl jedním z hlavních organizátorů deportací a zavraždění 300 000 maďarských židů a dalších tisíců židů ze Slovenska, Chorvatska a Srbska. Byl odsouzen ke 20 letům, ale odseděl si pouze 6 let. Za každou z deportovaných obětí tak strávil ve vězení zhruba šest minut.
Prvním úspěchem byla dohoda s Heidingerem o odkupu části jeho akcií (souhlasil s nižší cenou a platbou v říšských markách namísto dolarů). Otázkou ale bylo jak se postavit k podílu IBM v Dehomagu a k další strategii rozšiřování trhů. IBM přenechalo Dehomagu území okupované Francie i Polska a bylo připraveno mu přenechat i Rusko. Naopak otázka, o které se nikdy nemluvilo, byly účely, pro které budou stroje IBM v Říši a na okupovaných územích používány. Poté co Němci opustili myšlenku vytvoření obřího koncernu, který by zahrnul vedle Dehomagu i veškeré konkurenty na území Říše, přišli s návrhem, který se Watsonovi zamlouval: dodávat vše co Německo potřebuje za dohodnuté ceny, ale nezajímat se o detaily provozu přístrojů u tamních zákazníků a řízení operací Dehomagu.
IBM jako podnik znala i ty nejpodrobnější detaily využívání hollerithových strojů v Německu. Počínaje návrhem programů, přes tisk karet a údržbu strojů. Nyní ale Watson spolu s dalšími řediteli v centrále IBM v New Yorku mohl postavit zeď uvěřitelné nevědomosti. […]Ve skutečnosti tok informací, nařízení, požadavků a schválení neustal až do roku 1944. Centrála v New Yorku schvalovala podmínky, které vyjednávali vedoucí poboček se státní správou Říše. Evropské projekty byly schvalovány a prioritizovány a evropští manažeři IBM dostávali povolení cestovat do a z neutrálních zemí a po území ovládaném Německem.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
IBM i Thomas Watson svůj boj o Evropský trh ovládaný Třetí Říší vyhráli – přinejmenším prozatím. Tlak na snížení podílu v Dehomagu pod padesát procent sice pokračoval, ale byznys dál vzkvétal. Ta „nejlepší“ válečná léta měly děrné štítky ještě před sebou – v Evropě a zejména v USA.
