Hlavní navigace

Digitalizace fotek na Linuxu: technické podhoubí

Autor: David Ježek
David Ježek

Digitalizace filmového materiálu v domácích podmínkách si žádá určité technické vybavení, u kterého je vhodné dodržet určité minimální parametry, aby výsledek nakonec nebyl výrazně horší, než co nabízí komerční služby.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

V minulém úvodním dílu jsme si povídali o tom, jaké vlastně jsou všechny ty (hlavní, běžně používané) analogové/filmové materiály, co od nich čekat, jak se k nim chovat. Dnes si povíme, jaké jsou omezení procesu digitalizace z technologického hlediska.

Digitalizace filmového negativu

Nejjednodušeji se dá vše uvést na černobílém negativu (či inverzním filmu jako například Foma R100, ale držme se spíše negativu). Ten je obvykle jednoduchou vrstvou fotocitlivé emulze toho či onoho typu (kubické či ploché krystaly). Digitalizační zařízení (dále mu budu pro zjednodušení říkat skener) dané políčko prosvítí a podle toho, kolik světla v daném místě projde na druhou stranu, získáváme nějakou hodnotu.

Bez ohledu na to, zdali digitalizujeme skenerem či digitálním fotoaparátem, technicky vzato musí dojít k A/D převodu. Na snímači skenovacího zařízení dorazí do daného fotocitlivého prvku snímače nějaké množství světla. To ve fotocitlivé buňce excituje tomu odpovídající množství elektronů na vyšší hladinu. Tuto hodnotu pak zařízení změří jako napětí, převede do digitální podoby a máme víceméně v principu hotovo. Nejde i nic, co by lidstvo neznalo už více než 100 let, díky panu Einsteinovi, který za fotoelektrický jev (a další objevy ve fyzice) dostal roku 1921 Nobelovu cenu za fyziku.

To podstatné se skrývá ve dvou věcech:

  1. Jak jemně dokáže „skener“ rozlišit zejména velice tmavé části obrazu – tedy např. od jaké tmavosti tmavých částí obrazu je pro skener daná oblast políčka jen černý flek. Schopnost skeneru rozlišit ještě nějaké rozdíly na hraničních pásmech bývá v materiálech výrobců označována jako optická hustota, optická densita či zkratkou Dmax (jakožto maximální). Obvykle se pohybuje dle modelu v rozmezí 3,0 až 4,8, obvyklé ploché skenery disponují Dmax na hodnotě kolem 3,2 až 4,0.
  2. Jak věrně uložíme digitalizovaná data – tedy s jakou bitovou hloubkou uložíme onu hodnotu změřeného napětí jednotlivých fotocitlivých buněk „skeneru“. Podobně jako levné zrcadlovky ukládají 12bit RAWy (12bit = 212 = 4096 hodnot na barevný kanál) – ty vyšší 14bit a například středoformáty za milión Kč i 16bit – i získané hodnoty napětí (tedy propustnosti filmového negativu) lze uložit s určitou přesností. Čím vyšší, tím vyšší schopnost rozlišit jemné přechody v obrazu, tedy to, čemu analogoví fotografové říkají polotóny.

Obecně platí, že pro takové to domácí skenování na instagram postačí cokoli (i „skener z Lídlu“ za 999 Kč a uložení do 8bit/kanál JPEGu), ale pokud chcete opravdu digitalizovat váš rodinný archív z negativů, je rozumné zvolit alespoň plochý skener střední třídy (Canon řady 9000, Epson řady V500/V600) či vyšší. Případně tomu adekvátní D-SLR / objektiv (to by však vydalo na samostatnou kapitolu).

Prakticky k parametrům skenu

Z vlastní zkušenosti si dovolím tvrdit, že většina typických, standardně pořízených, vyvolaných negativů (čb i C-41), nemá tolik detailů (tak jemné zrno), aby bylo pro domácí užití nutné jít výše než co nabízí výše uvedená třída skenerů, která má reálné rozlišení skenu kolem 1600 ař 2500 dpi (marketing nechme stranou). Samozřejmě je možné vždy jít výše, ale pak nad digitalizací strávíte nepoměrně více času.

Osobně skenuji kinofilmové negativy, u kterých je cílem internetový náhled a maximálně 9×13cm tisk v labu rovnou v 1600 dpi. S čím si chvi více pohrát (zejména svitky z flexarety), skenuji v 3200 dpi a následně zpracovávám v Rawtherapee a GIMPu – jde o dostatečně vyšší rozlišení, které vyloučí většinu rizik z nízké hodnoty dpi skenu, ale současně není zbytečně moc vysoko nad technickými možnostmi 50 let starého objektivu Meopta Belar 80mm f/3.5, kterým flexarety disponují. Aliasingu či moiré se netřeba bát, film má zrno, které je nepravidelné. 3200dpi je zde spíše rezervní komfortní hodnotou pro použití nástrojů typu Léčení v GIMPu.


Autor: Magnum Photos, podle licence: Rights Managed

Contact Sheet s Che Guevarou (autor fotek  René Burri), výřez převzat z Youtube

Poznámka: rozlišení filmového materiálu je obvykle uváděno v počtu čar na milimetr, resp. počtu párů čar/mm , které dokáže emulze (za ideálního zpracování) uchovat. Pomocí těchto hodnot vždy byly propočítávány teoretické možnosti rozlišení filmů pro porovnání s digitálními snímači. Jsou to ale nesmysly, například pro ultra-jemnozrnný film ADOX CMS 20 II vyvolaný ve speciální vývojce ADOTECH IV udával výrobce rozlišeovací schopnost 800 čar/mm, což by pro kinofilmové políčko (36×24mm) znamenalo více než 500 Mpix. To do tak malého prostoru nepřenese žádný existující objektiv a nejspíš by to tak jako tak narazilo na difrakční limit. Obecně se praktickými testy dospělo k závěrům typu, že jemnozrnné barevné negativy dokáží nabídnou něco na úrovni ±24Mpix, což tak nějak odpovídá současné generaci levnějších full-frame (bez)zrcadlovek v rozumné cenové hladině. U větších formátů (střední formát, velký formát) samozřejmě vyhrává film, protože tam výroba snímačů buď vůbec neprobíhá, nebo jsou fotoaparáty nabízeny za přemrštěné ceny.

Zkrátka: kašlete na megapixely.

Je skener dnes dobrou volbou?

Nerad bych dával univerzální radu, protože každý máme jiné priority. Kdo kupříkladu disponuje digitální zrcadlovkou a makro objektivem (nebo něčím tomu se blížícím) a současně je ochoten babrat se polo-ručně s vyvážením barev a odečtem barvy podložky u barevných negativů typu C-41, ten se jistě rád nákupu skeneru vyhne. Kdo však má opravdu hodně rodinných negativů a třeba pouze smartphone, tak může vzít zavděk skenerem v cenové hladině kolem 6 tisíc Kč, na němž lze digitalizaci provést ve velmi dobré kvalitě. Existovala i jiná podivná řešení.

Pro Linux z vlastní zkušenosti mohu doporučit vynikající (placenou) aplikaci Vuescan, která podporuje neskutečné množství skeneru (patrně více než Windows) a navíc udržuje databázi podpory jednotlivých modelů.

Vuescan na Linuxu
Autor: David Ježek

Vuescan na Linuxu

Největším problémem nabídky na trhu je skutečnost, že většina opravdu dobrých skenerů už z trhu zmizela. Nejsou vyráběny a i 10 let staré kusy se na ebay prodávají často dráž, než když byly nové v obchodech. Prakticky také zmizela třída kvalitativně nejlepších, i když na obsluhu nejnáročnějších bubnových skenerů.

Osobně považuji skener za dobrou volbu ve chvíli, kdy potřebujete skenovat takový počet políček negativu, u které by zadání zakázky nějaké firmě stálo více než dvojnásobek ceny skeneru. Koeficient si patřičně zvyšte/snižte podle toho, jak moc si ceníte času. V dalších dílech si nastíníme některé základní postupy digitalizace, které já osobně používám a se kterými se s prostým skenem 36 políček C-41 negativu ve Vuescanu na Epsonu V500 běžně pohybuji na 0,5 až 1 hodině stráveného času. Zpracování do finální podoby pak zabere zhruba 1 až 3 minuty na každý zpracovaný snímek.

Hlavní výhodou domácího zpracování je to, že nedáváte nenahraditelné negativy do rukou nějaké firmě. Moje osobní zkušenost je taková, že například u jistého nejmenovaného foto kšeftu ve Vodičkově ulici už nenechám vyvolávat C-41 film, jelikož kromě toho, že jsou nejdražší, mi ve 2 případech filmy podélně poškrábali v celé délce a z následné reklamace se tak dlouho kroutili, až jsem nad tím mávl rukou.