Hlavní navigace

Diskety slaví 50 let: od plastového kotoučku po ikonku ukládání souborů

23. 7. 2021
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: George Chernilevsky, podle licence: Public Domain
Před půl stoletím uvedla IBM na trh první floppy disky, diskety, přenosné magnetické kotoučky typu 23FD. Počátek konce éry děrných štítků započal, ani samy diskety však neměly žít navěky.

Nápad využít magnetický záznam v konstrukci počítačové paměti je starý jako počítače samotné. Jedním z lidí, které tahle idea v roce 1945 napadla, byl J. Presper Eckert, jeden ze spolutvůrců prvního počítače ENIAC z konce 2. světové války. Nakonec se praktické implementace dočkala v podobě ferritových pamětí v 50. letech minulého století a zhruba v období 1955 až 1975 šlo o dominantní způsob ukládání dat, který poslal do důchodu děrné štítky.

Vývoj ale běžel dál a svět počítačů se přesouval k tranzistorům. Ty mohly ukládat data rychleji a ve větším množství při menší chybovosti, nevýhodou však bylo, že je nedokázaly udržet po odpojení napájení. IBM tak hledala způsob, jak v počítačích zajistit rychlé načtení operačního systému po zapnutí, bez nutnosti mechanických děrných štítků či pomalých magnetických pásek.

Kotouček s magnetickou vrstvou

Ve druhé polovině 60. let tým IBM, který vedl David L. Noble, přišel s konceptem plastového kotoučku s magnetickou vrstvou, schopným držet záznam podobně jako magnetické pásky. Pro zvýšení odolnosti a spolehlivosti celého řešení byl kotouček uzavřen do plastového obalu s vnitřní tkaninou, která povrch kotoučku udržovala bez prachu. Roku 1971 pak tento vyladěný koncept IBM uvedla na trh v podobě systému pružných disků 23FD. Šlo o 8palcové diskety pro záznam přibližně 80kB dat.

Zpočátku byl systém limitován tím, že data bylo možné pouze číst, nikoli ukládat. O dva roky později IBM představila vylepšenou verzi zvanou IBM Diskette, doprovázenou novou mechanikou 33FD, s jejíž pomocí již uživatelé mohli data i ukládat. První uplatnění nový produkt nalezl ve strojích typu IBM 3740, kdy jedna disketa dokázala nahradit 3 tisíce děrných štítků. Postupně další a další firmy vyvíjely a uváděly na trh mechaniky schopné čtení/zápisu 8palcových disket IBM. Zrodil se celosvětový standard.

Ke snížení ceny a příchodu disket do segmentu běžných spotřebitelů byl potřeba další krok. Roku 1976 vyvinula společnost Shugart systém 5,25palcových disket, které byly levnější, včetně příslušných mechanik, přičemž nakonec ukládaly až 1,2 MB dat. Systémy jako Wozniakův Disk II pro počítače Apple II pak následně přinesly diskety mezi širokou veřejnost, kde diskety začaly přebírat pozici do té doby oblíbených audio kazet pro záznam/čtení dat, a to někdy v polovině 80. let.

Éra IBM PC

IBM PC 5150 z roku 1981 přišlo na svět s dvojicí 5,25" mechanik. Rok poté se zrodil systém 3palcových mechanik/disket, za kterým stály firmy Maxell, Hitachi a Matsushita (Panasonic) – zpočátku uložily jen 125 kB dat, později se dostaly na 720 kB. Roku 1983 na ideu menších disket navázalo několik společností a vznikl poslední významný standard 3,5palcových disket, který se postupně vyškrábal z kapacity 360 kB na 1,44 MB (a později i 2,88 MB, nicméně tento formát se již téměř neuplatnil).

Zapomenout nemůžeme ani na 3,5palcové floptické disky Insites kapacitou 21 MB, dále pak 100MB Iomega z roku 1995 (později se dostal až na 750 MB) či 120MB Imation SuperDisk z roku 1996 (o 5 let později dostal i 240MB verzi). Jelikož ale už od poloviny 90. let přebíraly otěže vypalovací mechaniky na CD-R média s kapacitami nejprve 650 MB a později 700 MB, bylo už vše marné. Uvedení přepisovatelných CD-RW disků a příchod flash pamětí dokonaly zkázu.

Upřímně, nemá smysl, abych zde nosil více dříví do lesa z hlediska historie a možností technologií pružných disků. Před lety to skvěle sepsal do třídílného seriálu můj někdejší kolega WIFT, jehož dobové texty vám zde nabízím:

Disketu dodnes vídáme

Malá motivace na úvod: dobře využitelnost pružných disket shodnou okolností před pár hodinami okomentoval logout ve svém textu o distribuci Floppinux. Co dodat, i dnes se disketová mechanika hodí. Ale zpátky k tématu.

Generace dnešních náctiletých se narodila již do doby, kdy ani 3,5palcovou disketu víceméně nepotkala. Přesto ji však vídají, mnohdy dnes a denně, a to ve formě ikon v aplikacích, které nesou tlačítka sloužící pro ukládání dat.

Tak hluboko se symbolika diskety jako média pro ukládání či přenos dat dostala pod nehty. Je to vlastně podobné tomu, kdy symbolikou reprezentující focení, je silueta zrcadlovky. Symbol, který nenulová část mladých lidí už dnes ani nemůže chápat, stejně jako symboliku filmů v podobě filmového pásu s perforací po stranách či symboliku času v podobě ručičkových hodinek.

Ostatně dodnes mnohé systémy, které provozují po světě důležitou infrastrukturu, případně armádní zařízení, využívají diskety. Říkejme tomu klidně koncept security by obscurity, ale ono to funguje. Když to po desítky let funguje spolehlivě, proč to sakra nahrazovat něčím jiným, co za sebou nemá ony desítky let důkazu funkčnosti?

Je tomu zhruba 10 let, co SanDisk, přední firma ve vývoji a výrobě NAND flash čipů, představil produktovou řadu Memory Vault. U těchto flash úložišť uváděl uchování dat po dobu 100 let. Příznačné budiž, že vás už dnes nemohu odkázat na původní tiskovou zprávu, protože SanDisk mezitím mnohokrát předělal web, takže dnes se dopracujeme už pouze ke 404. Každopádně, v podstatě šlo o USB flashku zatavenou v epoxidu, která se navenek tvářila jako kovová krabička. Však posuďte sami.

Smysluplnost zastaralé technologie v současnosti

Platí dvě základní věci: tou první je skutečnost, že čím primitivnější je zařízení, tím spíše bude funkční ve velmi dlouhodobém horizontu. Není důvod, aby vám dnes nefungovala 5,25" mechanika z roku 1985 a stejně tak i diskety (po mechanické stránce). Já to mohu pouze přirovnat k tomu, že mé aktuálně 29 let staré záznamy na VHS kazetách jsou stále perfektně čitelné a případě kvalitnějších pásků typu ABCD Video (profi pásek BASF) z let 1994(+) ani neklesá viditelně kvalita záznamu, navzdory desítkám let prokopírovávání vrstev pásku.

O CD-R toto už nelze říci. Ano, mám desítky CD-R médií, které i po 20 letech drží kvalitní záznam. Spolehlivá v tomto jsou modrá CD-R Verbatim (vrstva azo), případně cokoli od Taiyo Yuden (vrstva cyanine). Jiné značky, zejména zelená média (vrstva phthalocyanine), víceméně odcházejí. DataTresorDisc (neorganická, plasmově napařovaná záznamová vrstva) drží jak helvétská víra. Ale ruku do ohně za ně za 50 let nedám. Za své černobílé negativy ano, ty budou perfektně čitelné / skenovatelné / zvětšovatelné i v příštím století.

Druhým faktorem je samozřejmě skutečnost, že o data uložená na daném médiu musí někdo v budoucnu projevit zájem. Je úplně jedno, pokud váš pra-pradědeček před 110 lety fotil rodinné snímky velkoformátovou kamerou na skleněné desky, pokud vaši rodiče tu krabici, co „na půde překáží už 50 let“, prostě jednoho dne hodili do popelnice. Někdy se na půdách nacházejí poklady a jednoho dne tam váš potomek vedle měchového Voigtländeru po pra-pra-pradědečkovi najde i krabičku 3,5palcových disket po vás, svém dědečkovi, a tak buďte prozíraví a schovejte mu tam i mechaniku s kšandou a pokud možno FDD řadič pro PCI či PCIe.

Přesto nemohu než v této souvislosti zmínit ono známé konstatování o formátech záznamu hudby. Je to více aktuální dnes, kdy spousta lidí poslouchá hudbu už jen jako stream ze Spotify (či podobné služby), který z chytrého telefonu (či něčeho podobného) hrne skrze Bluetooth (či tak nějak) do bezdrátově připojené reprosoustavy. Zcela se tak vytrácí obřadnost procesu, který my pamětníci vyrůstající s gramofonem máme uloženou v DNA. 

Ony nedokonalé, pomalé a kapacitně malé 5.25" či 3,5" diskety ji tak trochu přinášely i do světa IBM PC či Amigy a dávaly tak ještě připomenout na éru, kdy nadšený klučina ládoval do svého Atari Turbo 2000, aby pak nadšeně zpět přetáčel pásek na číslo O37 a znovu a znovu o den později do těch 64 kB RAM nahrál svoji milovanou hru. Ten obřad, ten dnes chybí a je jedno, zdali jde o hudbu, film, hry či cokoli jiného.

Zavzpomínejme

Pojďte tedy v diskusi zavzpomínat, jaký vztah jste k disketám měli vy. Jestli jste za ně byli rádi, jestli jste je nenáviděli, jestli ještě dnes čas od času zalovíte v šuplíku, či už je to pro vás dávná minulost.

Já jsem svou první disketu, 3,5" HD Verbatim, zakoupil na podzim roku 1994 za 39 Kč. Byla na řadu měsíců jediným mým úložištěm, protože jsem si víc než 39 Kč nemohl dovolit. Já jsem si vlastně nemohl dovolit ani těch 39 Kč, ale nějak jsem si na ni ušetřil (ten měsíc jsem, myslím, vynechal koupi svého oblíbeného SCORE).

Za tehdejší průměrnou mzdu by tak člověk pořídil zhruba 180 disket s kapacitou po 1,44 MB. Přepočteno na dnešní průměrnou mzdu by tato 3,5palcová disketa stála přibližně 200 Kč.

Na disketách jsem v 90. letech nosil domů zejména hry, dále pak hry a nesmím zapomenout na hry. S rozbalováním her zabalených v RARu a roztažených třeba na 16 disketách často přicházela i modlitba. Konkrétně modlitba za to, aby ani jedna z disket neměla vadné sektory a hru šlo rozbalit. Jinak totiž sekvence předání disket spolužákovi v pondělí – získání disket s obsahem zpět v úterý byla prodloužena o středu a čtvrtek a každý tehdejší závislák jistě ví, že to bylo neúnosné.

Recept na vadné sektory byl jednoduchý: když RAR u 15. diskety z 16 zakřičel cosi o vadném sektoru a nabídl možnosti jako (A)bort - (R)etry - (F)ail (nebo tak nějak), člověk nalezl nejbližší malý těžší předmět, zatížil jím klávesu R a šel se na hodinu až dvě projít. Spolehlivá 3,5" mechanika Panasonic pak nakonec vždy po nějaké době opakování ten vadný sektor přečetla a po 16. disketě bylo možné hru hrát.

Jak jsem výše vzpomínal ony různé nástroje na zvýšení kapacity disket, osobně jsem používal pouze fdformat ve výchozím nastavení na 1,48MB, pouze výjimečně (například když bylo nutné někam dočasně odložit nainstalovaná MS Windows 3.11 s MS Office 4.3), tak s ohledem na omezené množství disket jsem je dočasně formátoval na 1,72MB, RARem vše zabalil a po vyřešení problému s HDD vše vrátil zpět (za neslyšného odříkávání oné modlitby za 0 vadných sektorů).

Naposledy jsem diskety běžně používal cirka v roce 2002, kdy jsem na nich z vejšky odnášel různé MP3 soubory a data stažená z webů (nemaje doma internet). Pak už nastoupilo nošení HDD a jeho tajné připojování dovnitř školních PC a posléze i první USB flashka. Ale to už je jiná historie.

Dodnes někde pár disket mám, ale jestli bych k nim našel i mechaniku? Pochybuji. Zhruba 15 let jsem již nepotřeboval použít ani záchranný boot do MS-DOSu pro flash nového BIOSu základní desky. Rozhodně ne od chvíle, kdy Madriva/Mageia nabízela obnovovací systém na instalačním ISO, resp. od chvíle, kdy jsem trvale přešel na Linux jako primární OS (někdy na podzim roku 2010), resp. od chvíle, kdy bylo možné flashovat BIOS desky přímo z UEFI. Naposledy jsem nějaký BIOS pomocí diskety flashoval cca v roce 2009.

UX DAy - tip 2

Ale není to nic divného, já jsem s chutí, jakmile to bylo ekonomicky možné, přesedlal na CD-R média, začal ripovat filmy z TV, převádět je do Xvid+Vorbis/MKV a kompresi ladit tak, abych 700MB CD-R média využíval na plných cca 713 MB, kdy jsem overburnem médiím kradl prakticky celou lead-out oblast. To byla moje zlatá éra.

Diskety mají bez diskuse místo v počítačové historii tohoto světa. Samotný magnetický záznam se pak stále používá, například ve formě LTO pásků. Takže za mě i všechny nadšence vše nejlepší ke kulatinám!

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Příznivec open-source rád píšící i o ne-IT tématech. Odpůrce softwarových patentů a omezování občanských svobod ve prospěch korporací.