Hlavní navigace

Globální internet umírá, řítíme se do pozlacené éry obřích CDN

30. 5. 2017
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Poslední léta vývoje ukazují, že internet jako univerzální a globální prostor pro šíření informací začíná zaostávat. Připojení k velké síti už není tak důležité jako dřív. Uživatele totiž zajímá obsah, a ten je v CDN.

Článek vychází z přednášky Geoffa Houstona na konferenci ENOG 13 (video) a článku na jeho blogu.

Internet se mění. Technologicky se mění neustále: zvyšují se rychlosti, přibývá optických linek a nových zajímavých protokolů. V posledních několika letech se ale děje mnohem dramatičtější změna, která jde za hranice technologií: důležitost internetu jako „univerzální sítě pro přenos informací“ postupně klesá. Pozornost se dnes zaměřuje do datacenter, protože tam dnes leží internet.

Internet byl vytvořen jako infrastruktura pro decentralizovaný přenos informací mezi různými účastníky. Svět se postupně rozdělil na ty, kteří obsah vytvářejí a na ty, kteří jej chtějí konzumovat. V této podobě vše velmi dobře fungovalo, protože tu byli poskytovatelé obsahu a poskytovatelé připojení (operátoři). Ti první potřebovali dostat obsah ke svým zákazníkům a využívali k tomu spoje budované těmi druhými.

Internet jako univerzální dálnice

Velké monopoly se začaly rozpadat, protože na straně operátorů bylo potřeba zavést inovace překonávající telefonní vedení, velké vydavatelské domy se musely přizpůsobit narůstajícímu internetu. V mnoha segmentech tak vznikla řada velmi malých a úzce specializovaných firem, které začaly velmi rychle nabírat na rychlosti a rozdrobily dřívější monopolizovaný telekomunikační a obsahový trh na výrazně zdravější konkurenční prostředí.

To existovalo dvě desítky let ve velmi dobře fungující symbióze. Měli jsme tu poskytovatele připojení, dodavatele obsahu, webové portály, vyhledávací nástroje, poskytovatele e-mailových služeb a třeba i samostatné reklamní společnosti. Výsledkem byly tisíce nezávislých firem, které se společně dokázaly živit. Spojoval je totiž internet, univerzální dálnice pro přenos dat.

Uživatelé ale chtěli víc obsahu, vyšší rozlišení, rychlejší přístup k datům. To vyžadovalo další investice do infrastruktury, která se ale nerozvíjela tak rychle, jak by poskytovatelé obsahu potřebovali. V tu dobu se začaly objevovat první třenice mezi oběma stranami, operátoři začali požadovat od poskytovatelů obsahu část peněz na obnovu infrastruktury. Argumentovali tržní nerovností, protože výkopové práce a budování skutečných optických tras stojí obrovské investice, proti tomu vytvořit virtuální portál pro přehrávání videa generující stovky gigabitů provozu je výrazně levnější.

Proti tomu samozřejmě poskytovatelé obsahu tvrdili, že bez obsahu nebudou uživatelé a nebude potřeba ani síť. Tato věčná hádka trvala čtvrt století a nikdo na ni nenašel uspokojivou odpověď. Až doteď.

Už vás nepotřebujeme

Malé firmy neměly často na investice do infrastruktury peníze, takže se začaly slučovat nebo byly pohlceny velkými hráči. Už to vypadalo, že velké soukromé firmy bez velkých státních regulací budou schopny tempo udržet a vše bude pokračovat jako dříve. Pro poskytovatele připojení stále platilo, že internet bez serverů s obsahem nedává smysl, takže oboustranná závislost tu zůstávala.

Bohužel, poskytovatelé připojení tahají za kratší konec: dnes jsou svázaní regulacemi a navíc mají výrazně nižší příjmy než tvůrci obsahu. Ti totiž mohou používat velmi agresivní nepřímé financování, které umožňují nabídnout služby zdarma: e-mail, úložiště, zpravodajství, cokoliv. Peníze se pak vydělají na druhé straně: prodejem uživatele zadavateli reklamy. To vše probíhá bez vážnějších regulací a umožňuje to získat velké bohatství a naprostou komerční svobodu.

V takovém prostředí není nakonec vlastně překvapením to, že se bohatí poskytovatelé obsahu rozhodli zbavit závislosti na „problémových“ poskytovatelích připojení a začali budovat vlastní infrastrukturu. Výsledkem je obrovský rozmach privátních CDN sítí pro distribuci obsahu, který můžeme v posledních letech pozorovat.

Místo aby poskytovatel připojení rozvážel uživatele do jednotlivých velkoskladů po světě, sklady začínají své pobočky stavět co nejblíže uživatelům. Zajistí si skladování i dopravu, takže původní osobní dopravce vyjde naprázdno. Proč letět letadlem přes celý svět do centrálního knihkupectví, když mám pobočku před domem?

Privátní CDN ovládly internet

Do CDN se přesouvá většina velkých služeb nejrůznějšího typu a zatímco dříve se místní infrastruktura budovala kvůli dálkovým spojům, dnes se situace obrací: obsah je blízko uživatelům a přebírá roli hybatele budování dálkové infrastruktury. Důležitost globálních tras totiž pro koncového uživatele klesá, protože ten už nepotřebuje přenášet data na velké vzdálenosti, jako dříve.

Uživatel je se stavem na první pohled naprosto spokojený, protože pro něj znamená zlepšení služeb, zrychlení přístupu a potenciál pro další snížení ceny. Stále je tu sice zájem o podmořské kabely a dálkové spoje, ale tahle infrastruktura je čím dál důležitější jen pro poskytovatele obsahu a uživatelé ji přímo využívají čím dál méně. Střední proud už se na ni nespoléhá. Žádný telekomunikační operátor nepoložil nový podmořský kabel už šest let. Do kabelů teď investují tvůrci obsahu – Google a Facebook oznámili přípravu nového kabelu mezi Los Angeles a Hong Kongem.

Důležité je si uvědomit, že tyto CDN jsou z principu zcela soukromými sítěmi, které jsou mimo dosah jakékoliv regulace. Využívají vlastní technologie, vlastní zázemí a čím dál častěji mají i svou infrastrukturu optických vláken, čímž obcházejí veřejné komunikační služby internetu. Postupně tak klesá důležitost tradičních operátorů, kteří přiváželi uživatele k obsahu. Dnes je obsah tlačen privátními sítěmi až k uživatelům, stará vazba na operátory je rozbitá a vznikají noví baroni digitálního obsahu, kteří jsou nově poskytovateli internetu, obsahu, reklamního systému i služeb.

Silná pětka

Kdo jsou tito baroni? Žebříček vede známá pětka: Google, Facebook, Amazon, Apple a Microsoft. Tyto firmy patří k nejhodnotnějším firmám světa, zatímco třeba ohromný telekomunikační operátor AT&T se nedostal ani do žebříčku horních deseti. Přitom ten v šedesátých letech zaměstnával milion lidí, zatímco dnešní nejbohatší firmy zaměstnávají jen pár desítek tisíc lidí. Činnost těchto firem je v mnohém virtuální a úřady neví, jak na ně. Nespadají pod běžné telekomunikační zákony a jejich daně jsou také často velmi virtuální.

Deset největších firem podle tržní hodnoty

Je vůbec ještě dnes možné řešit témata jako „svobodný přístup k informacím“, „síťová neutralita“ nebo „tržní dominance“, když jsou soukromé CDN sítě  hlavní hybnou silou dnešního internetu? Tyto společnosti dokázaly svým rychlým růstem předběhnout jakékoliv regulační snahy, získaly obrovské bohatství a ovlivnily technologický a telekomunikační trh nečekaným způsobem.

V internetové komunitě velmi známý Geoff Houston z APNIC přirovnává současnou situaci k takzvanému Pozlacenému věku, kdy se po občanské válce v Americe podařilo několika společnostem velmi rychle vyrůst v nadnárodní obry, kteří rozdupali konkurenci a v důsledku prakticky ovládli místní politiku a v důsledku pak celou zemi. Rozbořit takto silné monolity pak trvalo desítky let a některé z původních firem jsou stále pro místní ekonomiku zásadní: finanční společnost JPMorgan Chase, General Electric nebo ExxonMobil ze stáje Standard Oil Company, kterou dříve řídil John D. Rockefeller – nejbohatší Američan všech dob.

Američané si tím už jednou prošli a nevnímají to vůbec jako dobré období blahobytu a rozvoje velkých firem, ale vzpomínají na problémy monopolizace, centralizaci trhu a moci a cílenou likvidaci konkurence. Výsledkem tak byla velká nezaměstnanost, hlad a velmi špatné společenské poměry. Není to „Zlatá doba“, ale jen „Pozlacená“, protože zlato tvořilo jen malou slupku, která patřila několika málo lidem. Podobná centralizace se teď děje ve virtuálním světě internetu, který je ale až příliš spojený s tím reálným. Už tu nemáme miliony komunikující mezi sebou, máme tu jednotky vysílající směrem ke zbytku.

Nepotřebujeme internet, stačí pár CDN

Vidět je to možné už teď: lidé vlastně už nepotřebují internet, potřebují Facebook a Google. Když vypadne připojení k jedné z těchto sítí, musí to operátor řešit v řádu minut a i tak dostane na sociálních sítích pořádnou nakládačku za neschopnost. Pokud v takovém prostředí nahlásíte, že je kvůli chybě z vaší strany nedostupná síť kdesi v Asii, prakticky nikoho to nezajímá.

Dnešní síť už vlastně nepropojuje každého s každým, jako tomu bylo na začátku. Klienti jsou obvykle postaveni za NAT a nevidí na sebe. Není jim dovoleno komunikovat mezi sebou a spouštět vlastní servery se službami. Mohou jen přistupovat ke službám vyvolených, kteří mají veřejnou IP adresu. CDN ale tento stav dostávají na další úroveň. Už nebude stačit mít adresu a přístup k internetu, obsah dodávají vyvolenější vyvolení, kteří vlastní správnou infrastrukturu.

Veřejný internet tak nakonec může zcela skončit, stejně jako veřejné adresování nebo třeba globální systém DNS. Potřebujeme ještě nějaké IPv6 v situaci, kdy vlastně nepotřebujeme komunikovat po globálním internetu? V lokální síti u našeho poskytovatele připojení stačí umístit koncové body několika CDN a máme vyhráno. Nebo nemáme? Není to jen další nenápadně se formující Pozlacený věk internetu?

UX DAy - tip 2

Nepřijdeme tím ale jen o otevřenost a celosvětovost, protože nový přístup mění účel celé sítě. Přijdeme o decentralizované poskytování služeb, sítě využívající peer-to-peer komunikaci budou čím dál podezřelejší a počítače se budou čím dál více chovat jako televize – budou jen přijímat obsah. Přijdeme však také o svobodu a soukromí, protože veškerá podstatná data budou v infrastruktuře soukromých společností.

Pokud tento stav nezvládneme, stejně jako se to nepodařilo Američanům před 140 lety, můžeme se dostat do velmi nepříjemné situace. Stát se to může velmi rychle, ale narovnat situaci nám pak může trvat dalších 140 let.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Petr Krčmář pracuje jako šéfredaktor serveru Root.cz. Studoval počítače a média, takže je rozpolcen mezi dva obory. Snaží se dělat obojí, jak nejlépe umí.