Někdy si tak sedím a chopí se mě „pocit ubuntu“. Člověk je pozitivně naladěn a říká si, že to Ubuntu přece navzdory vší kritice není až tak špatné. Pak ho typicky zase s novou verzí zkusí a zjistí, že je opravdu fajn. Jasně, snapy startují déle, ale nejde o nic tragického, naopak člověk ocení, že vše tak nějak funguje a napíše o tom pár slov. Ta slova navazují na to, jak skvělý je Zorin OS, který z těchto základů Ubuntu / „ubuntu“ těží. A když to není Zorin či Ubuntu, je to třeba Fedora.
Zkrátka všechny ty distribuce, které přešly na ďábelský systém systemd, na X12 (pardon: Wayland), prostě začaly utahovat opasky svobod, zejména v souvislosti se systemd. Člověk jim to odpustí, protože sic nemá ony Stallmanovské svobody, ony mu nijak nechybějí, protože jsou mimo jeho rozlišovací schopnost. Ostatně kdyby byli všichni lidé na světě nespokojeni s omezováním svých uživatelských svobod ze strany operačních systémů, nikdy by nikdo nepoužíval ni Windows, ni macOS.
Ale červíček potvora hlodá. Vzpomínka na raná devadesátá léta ne a ne zmizet v zapomnění. Našinec si živě vzpomíná na doby, kdy byla tráva zelenější a naprosto přesně věděl o každém souboru na disku. Co soubor dělá, jak je zhruba velký a kde přesně je. Ostatně to byly doby, kdy operační systém tvořily soubory tři: io.sys + msdos.sys + command.com. Vše ostatní byla nadstavba, i kdyby to byl jen čtvrtý soubor Volkov Commanderu a pak co adresář, to jedna aplikace. Byly to doby čisté, spartánské, ale svým způsobem naivní. Doby, které se minimálně z bezpečnostních důvodů nejen nemohou, ale dokonce nesmějí vrátit. Buďme rádi za to, že dnes jsou operační systémy složitější a bezpečnější.
Ono i tak se má jedinec jak vyřádit. Kdo nemá rád ideu systemd či Waylandu, volí cokoli jiného. Ten pohodlnější na druhý pól nedojde, zastaví se třeba u Devuanu. Jiný sáhne po Voidu, další koketuje s něčím typu Arch a pak tu máme ty, kteří jsou už desítky let spokojeni se Slackware.
Ještě ortodoxnější si řeknou, že samotný Linux už sešel z cesty, sám Linus zradil původní ideály a sběhnou na jedno z mála míst, kam se sběhnout dá: k FreeBSD. Jeho výhody i specifika by vydaly na samostatný článek (jehož autorem by měl být někdo jiný), ale je to cesta. Cesta, která dává výběry. Jaký desktop? Jsou tu všechny. Jaký grafický server? Je tu typ X11, Waylandí i XLibre. Init je také jiný, souborové systémy jakbysmet, včetně nabídky ZFS. KDE stále funguje, GNOME Zatím taky, byť ne nejnovější verze. Ale jestli je něco z neobskurních alternativ nejblíže opačnému pólu souborové čistoty a možnost přehledu v konfiguracích, pak je to FreeBSD s jeho Handbookem.
Zkrátka a dobře, neexistuje linuxová distribuce, potažmo „alternativa k Windows“, která by byla ta nejlepší ze všech. Majitel GeForce bude FreeBSD vnímat jinak, než majitel Intel Arc. Ajťák / geek bude jinak vnímat Ubuntu, než běžná babča, která nejenže neví nic o systemd či GNOME, ale ani netuší, že ta věc, kterou používá, nejsou Windows 11, ale Kubuntu či Zorin OS.
My více znalejší bychom asi měli v životě zkusit všechny póly a najít si svou cestu. A jestli nakonec zakotvíme u Fedory, nebo Gentoo a jestli to bude „láska na první pohled“, nebo výsledkem 10 let běžící analýzy a distribučního turismu, to je prostě ona cesta. Cílem není najít partnerku dokonalou, ale takovou, se kterou dokážete trávit léta a dekády následující, byť má možná své mouchy a čas od času se blbě vyspí, nicméně je to pořád ona a nevyměnili byste ji za nic.
