Fotomontáž a manipulace už v dobách skleněných desek
Nejspíš první, kdo fotograficky manipuloval světem, byl francouzský vynálezce a fotograf Hippolyte Bayard, který již v roce 1840 vyfotil svou vlastní zinscenovanou smrt. Jinak se vcelku bez potíží dožil 86 let a zemřel až v květnu 1887, nicméně tím sotva pár let po vzniku fotografie jako takové ukázal, že tohle médium půjde snadno zneužívat k manipulacím (první fotografie se známým datem pořízení, je z roku 1825 a má se za to, že první úspěšné snímky vytvořil Nicéphore Niépce ještě o rok dříve).
Ale to byla manipulace prostá, něco zinscenovat a vyfotit. Až později se objevily retuše, které dotáhli k dokonalosti zejména sovětští cenzoři. Tu musel Jevgenij Chalděj ze své slavné fotografie vztyčování sovětské vlajky nad Říšským sněmem vyretušovat důstojníkovy druhé hodinky (sovětský voják přece nekrade!), tu byl ze Stalinovy blízkosti vyretušován někdejší šéf NKVD Nikolaj Ježov, tu byl Gottwaldovi odretušován nepohodlný nohsled a připletnuvší se fotograf či Antonínu Zápotockému kynoucímu davům na Pražském hradu naopak přidělán ten dav.
Zkrátka falšování reality na fotografiích je víceméně staré jako fotografie sama. Že je to problém ještě větší dnes, v době Photoshopu, je nad slunce jasné. Velké foto redakce mají s falšováním nezřídka kyselou zkušenost. Tu se třeba v Sýrii přidělávaly další kouřící objekty, případně byl jeden fotograf rovnou vyhozen z práce za to, že klonovacím razítkem odretušoval fotoaparát překážející v záběru syrského bojovníka.
Dnes mnohé fotografické nástroje povýšily tohle falšování na běžnou funkci pomalu na jedno kliknutí (všechny ty Content Aware filtry), AI nám to ještě akceleruje a nastupuje doba, kdy jen nějaké neuronové síti řeknete, aby vám vygenerovala „rebela na donbaské frontě“ a snímek může vzniknout. Ostatně falšování armádních průkazů se současné Rusko neštítí, byť to obvykle dělá diletantsky.
Fotografii dnes nelze věřit
Problém číslo jedna je, že sice jsme technicky schopni dospět po určitých analýzách ke zjištění, či minimálně velmi silnému přesvědčení, že daná fotografie byla (či nebyla) upravena / zmanipulována / retušována, ale tyto postupy jsou poměrně náročné a víceméně neautomatizovatelné.
Problém číslo dvě je ten, že 9 999 lidí z 10 tisíc to nezajímá a ani nevědí, že tento problém existuje. Když Božce pošle Mařka řetězový email s nějak vyznívající fotografií toho či onoho politika, může to ovlivnit rozhodnutí, koho volit, nejen u Mařky a Božky, ale u všech dalších, kterým to přepošlou. Že to je problém, dokazují prakticky každé americké volby, kde se demokrati a republikáni přetahují o jedno-dvě rozhodující křesla, případně české prezidentské volby, kde Zeman vyhrál nad Drahošem o 152 tisíc hlasů, čili kdyby 76 tisíc lidí z 5,5 miliónu volilo jinak, měli bychom jiného presidenta.
Fotografii zkrátka nelze dnes věřit. U 99,999% fotografií to nevadí, tisíce denně vzniklých momentek v širším příbuzenstvu či kamarádstvu nemají příliš vysokou důležitost, ale jde o ono 0,001 procento. Jsou si toho vědomy mnohé firmy v této oblasti se pohybující, a tak dnes máme na světě jak otevřený standard pro kryptograficky podepsané a proti úpravám chráněné fotografie, tak příslušnou alianci vývoj zastřešující.
Přivítejme CAI a C2PA
Problém s autenticitou fotografií vedl společnost Adobe (předního hráče na poli digitální fotografie a digitálního zpracování obrazu) k tomu, že na své akci Adobe MAX 2019, tedy před třemi lety, ohlásil vznik iniciativy CAI, neboli Content Authenticity Initiative, a to ve spolupráci s listem The New York Times a platformou Twitter.
Dnes jsou členy CAI i další společnosti, například AFP, Associated Press, ARM, BBC, Canadian Press, DPA, Getty Images, Leica, Nikon, Microsoft, Nvidia, Qualcomm, Reuters, Truepic, The Wall Streeet Journal, The Washington Post a další. Neboli novináři, výrobci fotoaparátů i provozovatelé systémů a platforem. Zkrátka všichni relevantní. Celý seznam čítá desítky a desítky větších či menších jmen včetně třeba Digicertu, Evropské komise, různých univerzit až třeba po nadaci OpenID.
Z konce října pochází informace o Leice a Nikonu, jejichž fotoaparáty Leica M11 a Nikon Z9 jsou prvními, které dostávají příslušnou firmwarovou podporu pro CAI / technického standardu C2PA.
C2PA z února 2021 můžeme volně chápat (řečeno velmi hrubě) jako „Exif + IPTC s digitálním podpisem a kontrolním součtem“. Tam, kde jsme dosud využívali Exif a IPTC metadata pro identifikaci informací o snímcích či fotografiích, nabídne C2PA důvěryhodný systém metadat o tom, jak byl snímek pořízen, jaká byla historie úprav či přidá identifikaci vydavatele. Vše chráněno šifrovacími algoritmy (musí odpovídat X.509) a kontrolními součty (doporučeno SHA2–256). Metadata mohou být uložena buď přímo ve fotografii (podporuje-li to daný formát), nebo v doprovodném souboru.
Dodejme, že C2PA v principu může sloužit k ověřování autenticity nejen u fotografií, ale i zvukových či video záznamů.
Nepodlehněme falešnému pocitu bezpečí
Vypadá to slibně. Pokud se podaří prosadit implementaci podpory C2PA jak do fotoaparátů či smartphonů, tak editačních nástrojů (včetně open-source jako darktable, digiKam či GIMP) a samozřejmě webových prohlížečů, bude to skvělé. Otázkou je, jak rychle se tak stane.
Jednoho dne tedy možná dospějeme do fáze, kdy všechny grafické prohlížeče a editory budou schopny s novým systémem certifikací pracovat. Třeba i prohlížeče jako Chrome a Firefoxu budou schopné na požádání zobrazovat tyto informace o autenticitě fotografií v článcích. Ale jakou máme jistotu, že celý systém nebude tu a tam prolomen? Samozřejmě nulovou a proto je potřeba nepropadat falešnému pocitu bezpečí o autenticitě zobrazovaných fotografií, což stejně tak dobře platí i pro dnešní před-C2PA dobu.
C2PA ale dává šanci, že falšovači budou mít výrazně komplikovanější život a drtivou většinu z nich to od takové činnosti odradí. Záviset to ale také bude na nás, uživatelích, abychom se naučili klást pozornost i na to, zdali daná fotografie obsahuje tyto potřebné informace o historii úprav a autenticitě.
