Hlavní navigace

Lawrence Lessig: Svobodná kultura - Pirátství

29. 10. 2007
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Český překlad knihy Lawrence Lessiga s názvem Free Culture zdárně pokračuje a už jsou přeloženy některé části. Dnes vám nabídneme překlad třetí kapitoly, která se zabývá fenoménem počítačového pirátství. Pokud se vám zalíbí, můžete nám pomoci dokončit open-source překlad této pozoruhodné knihy.

Následující text je další částí knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách Wiki.Root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit. Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly.

(verze z 27. října 2007)

Po přijetí zákona regulujícího autorská práva začala válka proti „pirátství“. Přesné kontury tohoto konceptu je těžké najít, ale zaznamenat nespravedlnost s ním spojenou je snadné. Lord Mansfield napsal v záležitosti, která rozšiřovala obsah anglického zákona o kopírování (English copyright law) i o část týkající se notového zápisu hudby:

Osoba smí podle kopie hrát, ale nemá žádné právo okrádat autora o zisk množením těchto kopií a jejich šířením za účelem vlastního zisku.

Dnes se nacházíme uprostřed jiné „války“ proti „pirátství“. Tuto válku vyprovokoval Internet, který umožňuje efektivní šíření obsahu. Sdílení dat peer-to-peer (p2p) patří mezi nejefektivnější technologie, které Internet umožňuje. Při využití rozložené inteligence, p2p systémy usnadňují jednoduché šíření obsahu cestou, kterou si minulé generace ani neuměly představit. Tato efektivnost nerespektuje tradiční hranice zákona o autorských právech. Síť nezná rozdíl mezi chráněným a nechráněným, tudíž mohlo dojít ke sdílení velkého množství právě chráněného obsahu. Takové sdílení okamžitě odstartovalo válku, neboť majitele autorských práv vyděsilo, že by mohlo „okrádat autora o zisk.“

Bojující se obracejí na soudy, legislativu a nyní stále více na technologie, aby bránili svůj „majetek“ proti „pirátství“. Tato válka, varují vlastníci práv, dala vzniknout i generaci Američanů, kteří věří, že zmíněný „majetek“ by měl být „zdarma“. Zapomeňte na tetování a piercing – naše děti se stávají zloději!

Není pochyb o tom, že toto „pirátství“ je špatné a piráti by měli být potrestáni. Ale předtím, než přivoláme katy, měli bychom tento pojem umístit do nějakého kontextu. Pro stále častější používání tohoto konceptu je v jeho jádru pozoruhodná myšlenka, která je zcela určitě chybná. Ta myšlenka vypadá asi nějak takto:

Tvůrčí práce má hodnotu; kdykoliv ji používám, beru, nebo přidávám k práci jiných, získávám od nich nějakou hodnotu. Kdykoliv beru cokoliv, co má hodnotu, od někoho jiného, měl bych mít jeho svolení. Uzmutí něčeho, co má hodnotu, od někoho bez jeho svolení je špatné. Je to druh pirátství.

Tento pohled zaznívá hluboko v současných debatách. Právě toto kritizuje profesor práv na Newyorské univerzitě Rochelle Dreyfuss jako teorii „jestliže hodnota, pak nárok“ (if value, then right) – jestliže existuje hodnota, pak musí být někdo, kdo má na tuto hodnotu nárok. Tento pohled vedl organizaci autorů (ASCAP) k žalobě na skautky pro neplacení za písně zpívané u jejich táboráků. Byla tam „hodnota“ (písně), takže tam musel být i „nárok“, nehledě na to, že šlo jen o dívčí sdružení.

Tento případ je samozřejmě jedna z možností, jak mohou autorská práva fungovat. Mohl by to být velmi dobrý obraz právního systému pro ochranu autorských práv. Ale premisa „jestliže hodnota, pak nárok“ nebyla nikdy vlastní teorii amerického autorského práva.

Namísto toho je podle naší tradice autorské právo nástrojem. Připravuje základy pro bohatě kreativní společnost, ale přitom je i prospěšné hodnotě tvůrčí práce. Současná diskuze toto zcela převrátila. Stali jsme se tak zaujatými ochranou nástroje, že přestáváme sledovat onu hodnotu.

Zdrojem těchto zmatků je odlišnost, kterou se právo již nezabývá: rozdíl mezi (opětovnou) publikací něčí práce a stavěním na ní nebo transformací této práce. Autorské právo se při svém zrození zabývalo pouze publikováním; autorské právo dnes reguluje obojí.

Před technologií internetu toto spojení tolik nevadilo. Technologie publikování byly drahé, to znamená, že převážná většina publikací byla komerční. Právní břímě, jakkoli složité a rozsáhlé, nesly vždy komerční entity. Byl to jen další výdaj spojený s obchodem.

S příchodem Internetu tento přirozený limit dosahu práva zmizel. Právo nyní kontroluje nejen tvorbu komerčních autorů, ale stejně účinně i těch ostatních. Přesto by toto rozšíření příliš neznamenalo, kdyby se autorský zákon zabýval pouze „kopírováním“. Jenže když zákon reguluje tak široce a obskurně, stává se toto rozšíření velmi závažným. Náklady tohoto zákona teď rozsáhle převažují původní přínosy – jednak tím, jak postihuje nekomerční tvorbu, ale čím dál víc svazuje i tu komerční. Až budeme umět lépe číst mezi řádky, všimneme si, že právo podporuje tvořivost méně a méně – a stále více brání jistý průmysl před konkurencí.

root_podpora

Právě v době digitálních technologií, kdy se může rozvinout mimořádný prostor pro komerční a nekomerční tvorbu, zatěžuje právo tvorbu nesmyslně komplexními a vágními pravidly pod hrozbou až obscénně přísných trestů. Můžeme vidět, jak napsal Richard Florida, „vzestup kreativní třídy“ (Rise of the Creative Class). Naneštěstí vidíme také mimořádný nárůst regulace této třídy.

Tato zátěž nedává z pohledu naší tradice žádný smysl. Měli bychom se snažit tuto tradici lépe pochopit a také začít používat správný kontext při současných bitvách o chování označované jako „pirátství“.

Byl pro vás článek přínosný?