Hlavní navigace

Nový kolonialismus a open source: návrat odlišných přístupů přemýšlení

5. 1. 2021
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: NASA
Začátek nového roku otevírá prostor pro možnosti pro širší úvahy a rádi bychom proto následující esej věnovali tématu akcentovaném až v posledním roce. Totiž o takzvaném novém kolonialismu.

Tradiční kolonialismus

Obecně můžeme kolonialismus chápat jako proces rozšiřování moci určitého státu na území, které mu nepřísluší, či jako snahu podrobit si druhý národ. Důležité je, že cílem kolonialismu není vlastní rozšíření hranic, připojení druhého národa k sobě samému (jako u běžné války), ale určitá forma jeho využití. Například v případě britského kolonialismu nikdy nebylo cílem udělat z Austrálie britské území s britskými občany a volebním právem, ale Austrálii určitým způsobem využít – pro politické, ekonomické, kulturní, prestižní a další zájmy.

Když navštívíme téměř libovolný stát v Africe, můžeme stopy kolonialismu vidět téměř hmatatelně.  Pokud se například jako běloch v košili budete pohybovat Jihoafrickou republikou, můžete se spolehnout, že v bohatých částech země, kde není možné vás unést, se k vám bude podstatná černošského obyvatelstva chovat, jako byste byli jejich „pány“. Vzpomínám si, že mne několik takových lidí chtělo před sebe pouštět ve frontě u pokladen v supermarketu nebo mi zastavilo auto, když jsem měl červenou na přechodu.

To, co je podstatné na kolonialismu, je, že závislé území mění – předává jim své určité kulturní nebo společenské a ekonomické normy a postupy, které umožňují dosáhnout jisté kooperace. Ostatně právě koloniální tradice se jako jedna z prvních importovaných věcí jeví v podobě „dovozu“ metrických systémů nebo jazyka, ale i pracovní doby nebo zaměstnanecké struktury. Kolonialismus je obecně vnímaný jako problematický fenomén (dnes je docela náročné dohledat seriózní texty, které jsou k němu pozitivně naladěné, jakkoli je stále spojen s jistým romantismem), protože likviduje vlastní kulturu kolonializované oblasti – ta již není ani vlastní svébytnou zemí, ale ani novou Británií či Španělskem, je něčím, co je na velmoci závislé, ale současně nemá vlastní svébytné uspořádání a do velmoci nepatří.

Nový kolonialismus

Právě v tomto kontextu se formuluje něco, co je někdy označováno za nový kolonialismus. Část autorů se domnívá, že nástup výpočetní techniky je fenoménem, který můžeme spojovat s něčím, co kolonialismus nápadně připomíná – všichni užíváme operační systémy ze Spojených států, text, který čtete, vznikal ve Wordu a bude třeba vysázen ve WordPressu, jazykem dominantní komunikace je angličtina. Jinými slovy, pokud chceme užívat techniku a být připojeni k internetu, nezbývá nám, než na tuto hru přistoupit.

Jenže tvorba softwaru není něčím kulturně nezávislým – vlastně v něm dochází k jisté petrifikaci procesů, které vidíme kolem sebe a které jsme si zvykli označovat jako organizační nebo pracovní kultura. Asi nejlépe je to vidět v Gmailu – v anglosaském prostředí existuje poměrně malá variabilita příjmení a velká variabilita křestních jmen, zatímco u nás je tomu opačně. Gmail proto řadí konverzace tak, že zobrazuje křestní jméno odesílatele, což je něco, co ve Spojených státech dává smysl a současně to odpovídá běžné komunikační struktuře. Ale v našem prostředí to nekoresponduje ani s běžnou zvyklostí (s lidmi, které neznáme, si většinou křestním jménem neříkáme), ani s kulturou (vlastně si téměř výhradně píšu s lidmi, co se jmenují Petr nebo Jan).

Asi nejmarkantnější příklad toho, co může znamenat tento nový kolonialismus, vidíme v Číně. Ve všech učebnicích a knihách se neustále zdůrazňuje, že jde o specifickou, svébytnou, mimořádně starou kulturu, do které proniknout je nesmírně náročné, protože je v ní téměř vše jinak než v našem okcidentálním okruhu. Ale pokud se podíváme na to, jak vypadá Baidu nebo Baidu mapy, můžeme jasně vidět, že jde v podstatě o identickou kopii služeb od Google. Jinými slovy – všechen výdobytek kulturní specifiky tisícileté čínské tradice je pryč – před námi leží unifikované prostředí, které odpovídá západnímu myšlenkovému stylu, důrazu na minimalistický design a zkušenost s tím, jak jsou jednotlivé činnosti často používané.

Tento aspekt unifikace jsme si u nás mohli uvědomovat jen okrajově – vzpomínám si na své žákovské povzdechnutí, že příkazy v Turbo Pascalu jsou v angličtině, že příkazy v DOSu jsou něčím, co vychází opět z angličtiny a že se s nějakou diakritickou nepočítá. Postupně jsme si ale osvojili jednotlivé nástroje natolik, že dnes jen málo přemýšlíme nad tím, proč vypadají právě tak takto a nikoliv jinak, proč určitá položka v menu nebo funkcionalita je právě tímto způsobem konstruována.

Rok 2020 ale v mnohém přinesl změnu – na home office museli vyrazit téměř všichni a firmy i univerzity se musely co nejrychleji adaptovat na novou situaci, nejčastěji nástrojem jako je MS Teams či Slack, případně nějakou open source variantou jako jsou Wire či Rocket.Chat; případně nástroji pro řízení projektů, kde alternativou k Basecamp či Asana může být Redmine či Taiga.io.

Právě zde je vidět silný náraz kultury a zvyklostí, procesů, které nejsou takové, jaké by si člověk představoval. Tento nový kolonialismus má povahu zcela nového druhu byrokracie – najednou to, co jsme dělali sami a neuspořádaně, dostává strukturu, všechny činnosti a procesy jsou pojmenovány a popsány, existuje pro ně struktura, funkce, kontrola, možnost kvantifikace.

Tyto dva společenské pohyby – byrokratizace v souvislosti s využitím týmových pracovních nástrojů a nová kolonalizace, která obtiskuje do způsobu práce a komunikace svoji jasnou a zřetelnou tvář – jsou něčím, co je možné označit za signifikantní znak covidové doby. Respektive možná za něco, co s nástupem pandemie získalo na síle a viditelnosti, ale mnoho let zde bublalo pod pokličkou.

Open source jako řešení?

Open source v této oblasti může hrát překvapivě mimořádně silnou roli a možná budeme muset znovu promyslet, k čemu je takový přístup ke tvorbě dobrý. V současné době totiž dominuje názor, že hlavní výhody jsou primárně procesní – můžeme rychleji a efektivněji vyvíjet nějaké systémy, snáze se odstraňují chyby, nebo podporuje možnost kolaborace více tvůrců na tvorbě kódu. Anebo, jak hezky popisuje Raymond ve své knize Katedrála a tržiště, jde o vhodný model na vyvíjení funkcí, o které někdo stojí.

Ve skutečnosti možná potřebuje jiný koncept. Respektive, pokud se rozhodneme, že tuto novou kolonializaci, za kterou již nestojí státy, ale korporace, budeme vnímat jako potenciálně nebezpečný problém odstraňující diverzitu pracovních i myšlenkových postupů, tak stojíme před novým uchopením toho, jak bychom si možná vývoj open source aplikací představovali – totiž tak, že budeme schopni jednotlivé kulturní zvyklosti vtisknout do celého interakčního rozhraní, grafiky, dostupných funkcí a jejich struktury. Zkrátka tak, aby – v názorném příkladu s webovým prostředím Gmailu – byly zprávy štítkovány příjmením odesílatele.

DT2021 tip

To, o co potenciálně přicházíme touto kolonializací procesů, je schopnost přistupovat k problémům odlišně. Dobré americké univerzity se právě rozdílnost snaží u přijímacích zkoušek zohledňovat. Vědí, že homogenizace nikdy nepovede k nejlepším výsledkům. To, co na první pohled vypadá jako zdržení a komplikace, totiž umožňuje vidět věci z jiné perspektivy, pojmenovávat jiné problémy a navrhovat nové postupy.

Nebezpečí této nové kolonializace tedy nespočívá v tom, že nás ovládne několik úspěšných, sobě stále podobnějších korporací, ale ve ztrátě schopnosti dělat věci jinak, přemýšlet o nich odlišně než ostatní. Jistě, ne vždy jde o ideální cestu a někdy se standardizace hodí, ale současně platí, že svoboda bádání v heterogenním prostředí je něčím nesmírně cenným. Zda na to v některých projektech dokáže open source přístup myslet, nevím. Obávám se, že spíše nikoliv, protože jde o koncept drahý a na první pohled málo konkurenceschopný, ale domnívám se, že by to jistě stálo za to, bylo by to zajímavé a užitečné. Žádný jiný přístup  totiž nemá tak dobré podmínky jako právě komunitou budovaný otevřený přístup.

Autor článku

Vystudovaný středoškolský učitel fyziky a informatiky, ale dnes vysokoškolský pedagog technologií ve vzdělávání na KISKu na FF MU. Věnuje se především kurátorství digitálního obsahu, online vzdělávání a učící se společnosti.