Přesto, např. čeština má i mezi rodilými mluvčími danná fonetická pravidla, které se odvozují od psaného textu a jste schopný podle textu říct, jak slovo bude znít. Toto ale v angličtině neplatí. Typický příklad jsou jména.
Anglická jména jsou stejně předpokladatelná, jako česká. Musíte je umět. V anglicky mluvících krajích je ale větší tradice přejímání jmen z jiných kultur, takže jsou zvyklí se víc ptát. Nevidím v tom ale velký rozdíl proti Češtině.
toto v českém jazyce nemáte a tohoto pohledu se čeština opravdu píše tak, jak se vyslovuje a vyslovuje tak, jak se čte
To jste vybral jeden detail z mnoha, protože Vám přijde nezvyklý. Ten nezvyk je ale oboustranný. Např. kroužkované a čárkované ú/ů, které ukazuje někdy na vývoj slova, někdy na oddělení předpony od kořene. Podle toho se liší přízvuk, na které slabice je - a někdy neliší. Vašim českým uším to zní přirozeně a asi porozumíte i cizinci, který místo troj'úhelník vysloví 'trojúhelník nebo 'trojú'helník to potíže dělá.
Nebo např. CH - které se někdy vyslovuje jako C-H, někdy jako Ch a někdy jako K (Hans Christian = Hanz Kristian). Podle toho se taky většinou řadí v abecedě za H, ale někdy má být řazeno v rámci C (u přejatých slov).
nebo "dcera", kde "d" téměř nikdo nevyslovuje, ale přesto se s tím ve spisovné češtině setkáte. Nebo pokud chcete znít "posh" ;-)
"d" je neznělé, a nevyslovuje se ani ve spisovné češtině. Stejně jako "j" ve slově jméno. Pokud to někdo vyslovuje, je to blb a ne spisovně mluvící. :)