Hlavní navigace

Otevřené vzdělávací zdroje: Česko jako open source velmoc?

Michal Černý

Otevřené vzdělávací zdroje představují zajímavou – a komunitou možná trochu opomíjenou oblastí otevřenosti. Jakkoli se domníváme, že neméně důležitou. V článku přiblížíme to, jak vlastně tyto objekty definovat a k čemu jsou dobré.

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Hovořit  o otevřenosti a státní správě je vždy něčím problematickým, ale v případě otevřených vzdělávacích zdrojů (OER), které jsou v gesci Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, možná něčím radostnějším. Předně proto, že se MŠMT je zřejmě jediné ministerstvo, které s otevřeností pracuje skutečně systematicky dlouhodobě a promyšleně, ale také proto, že za ním stojí již některé jasně pojmenovatelné výsledky a jistá dávka přemýšlení.

Ještě před několika lety bylo běžné, že pokud vznikaly materiály z projektů placených ze strukturálních fondů, musely být ošetřené copyrightem. Bylo sice možné se s MŠMT domluvit na výjimkách, ale šlo o řešení poměrně komplikované a administrativně náročné. Od té doby se ale hodně změnilo – ve Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020 (ano do konce příštího roku!) je otevřenost zdrojů, řešení a přístupů vnímaná jako jedna ze základních hodnot, které je třeba ve školství rozvíjet a prosazovat. Už to samo o sobě je nesmírně zajímavé, protože Česko se díky tomuto opatření stalo – alespoň formálně – open source velmocí v oblasti vzdělávací politiky. Podobné deklarace o otevřenosti a otevřených vzdělávacích zdrojích se postupně dostávají do dalších materiálů, takže dnes lze říci, že jde o stabilní hodnotový pilíř.

Dokonce v rámci nedávno vypsané výzvy Digi2 OPVVV, která směřovala právě do oblasti digitálního vzdělávání, byla otevřenost zdrojů něčím, co podmiňovalo státní dotaci. V tomto ohledu se tedy zdá, že jistý centrální tlak na otevřenost zdrojů skutečně existuje a funguje. To, co považujeme za zajímavé, je, že druhý požadavek v této výzvě byl spojený s tím, že nestačí dodržení licenčních podmínek, ale že musí jít o řešení, která budou provozovatelná na běžně dostupných školních zařízeních. Otevřenost se tedy přesunula z roviny metodické a strategické – přes legislativní – až do oblasti sociální, což je možné považovat za velký krok kupředu.

Co jsou to otevřené vzdělávací zdroje?

Tento termín se zřejmě poprvé objevil na fóru pořádané UNESCO v roce 2012, které poměrně vágně OER definuje tak, že jde o libovolné učební nebo výzkumné materiály, které jsou licencované pod otevřenou licencí nebo vnímané jako veřejný statek, který zajišťuje jejich bezplatnou využitelnost. Je přitom lhostejné, na jakém médiu jsou uložené nebo o jaký druh objektů jde. Přitom není dotčeno autorské právo, což je parametr dobře známý z jiných otevřených oblastí. Vůbec prvním důležitým dokumentem v této oblasti byla tzv. Deklarace o otevřeném vzdělávání z Kapského města.

Nadace Williama a Flory Hewlettových s touto definicí pracuje také a říká, že „otevřené vzdělávací zdroje jsou výukové, studijní a vědecké materiály na jakémkoli médiu (digitálním nebo jiném), jenž jsou volně přístupné nebo byly zveřejněny na základě otevřené licence, která umožňuje bezplatný přístup, použití, přizpůsobení a přerozdělování ostatními, bez omezení nebo s malým omezením.“

OER tedy primárně souvisí s druhem objektů a jejich účelem, čímž jsou oddělené od dalších objektů, které mohou být otevřené nebo uzavřené (to je důležité pro legislativní uchopení) a s licencí. Ta musí být buď zcela otevřená nebo tvořit jen malou překážku. Je tedy například dovoleno vyžadovat uvedení autora nebo něco podobného, aniž by tato skutečnost narušila výše popsaný systém otevřenosti.

To, s čím se dlouhodobě vypořádává nejen české prostředí, je ale přílišný formalismus. To, že nějaký objekt zbavíme copyrightu, dle našeho soudu vůbec neimplikuje jeho otevřenost. Ta je spojena s tím, jak je od základů postavený, jakým způsobem je šířený atp. Právě tuto sociální vrstvu považujeme za nesmírně důležitou. Materiály s otevřenou licencí v repositáři se špatnou indexací vlastně nic nezajišťuje. Otevřenost musí být dána snahou o maximální zpřístupnění a dostupnost.

Ve strategických dokumentech k OER se dříve hodně hovořilo o hodnotě otevřeného vědění. OER je tedy něčím, co má pomáhat celé společnosti přistupovat k vědomostem bez zbytečných překážek. Motivace k takové aktivitě je přitom zřejmá – jsou to jednak ekonomické a sociální benefity, které jsou spojené se vzdělanější a nesegregovanou společností, ale také motivace v oblasti rozvoje inovací. Peter Jarvis navíc ukazuje, že společnost, která se neučí, nemůže být dlouhodobě demokratická. V těchto kulisách je pak téma otevřeného vzdělávání akcentováno také na mezinárodních fórech v Paříži 2012 a Lublani 2017

Již zmíněná Nadace Williama a Flory Hewlettových reflektuje skutečnost, že OER není otázkou pouze licenční, ale skutečně ekologickou a definuje něco jako ekosystém OER, který má čtyři dimenze – vývoj, distribuci, užití a úpravu (revizi). V případě vývoje je zdůrazňována rovina bezpečnosti, interoperability, práce s metadaty či strandardizace. U šíření pak otázka sdílení, tvorby politického prostředí otevřeného OER a práce s obchodními politikami a marketing. Třetí dimenze se věnuje uplatnění a zahrnuje práci se zpětnou vazbou pro tvůrce a především hledání způsobů reálné edukační implementace. Poslední fáze spojená s revizí pak počítá se zapracováním zpětné vazby, aktualizací nebo rozšiřováním funkcí a formátů.

Obecně je možné říci, že vymezit, co je to OER, je prakticky nesmírně náročné a složité. V českém prostředí s tímto konceptem pracuje Aliance pro otevřené vzdělávání, která je ale hodně formalistická a legislativně zakotvená. Jakkoli je možné najít více definic, můžeme říci, že právě to, co výše opakovaně zmiňovaná Nadace označuje jako ekosystém, je určitě tématem k velké diskusi. Již zmíněné české MŠMT v této oblasti učinilo jisté vstřícné kroky, ale některé rozměry ekosystému v něm stále zcela chybí.

Několik příkladů praxe

Tradičně se za vzor OER aktivit považují MOOC – tedy online otevřené masivní kurzy. Jejich otevřenost spočívá jak v nulové ceně za základní služby, tak také v tom, že netvoří žádnou umělou bariéru pro to, kdo může studovat. Jistě, ne každý to zvládne a výsledek v úspěšnosti hluboko pod 10 % není ideální, ale projekty jako edX, Coursera či Futurelearn si své jméno určitě udělaly. Možná ještě více otevřené byly první konektivistické kurzy, které byly založené na tom, že účastníci své studijní podklady psali na blogy, které pak spolu sdíleli a diskutovali o nich.

Tím, že do OER patří vědecké zdroje, tak nemůžeme pominout především fyzikální ArXiv.org a astrofyzikální SIMBAD. Sáhnout je ale možné i po databázích jako je DOAJ, Base či polský Index Copernicus. Samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na Wikipedii, která je největším otevřeným vzdělávacím zdrojem.

Zajímavé je určitě také digitalizované kulturní dědictví dostupné jednak na evropské Europeana  s obrazy, grafikami, texty či sochami, ale také americký Archive.org. Ten se v posledním měsíci velice silně zviditelnil mezi ICT komunitou tím, že otevřel novou sekci starých her.

Z českých projektů je možné zmínit třeba eknihy knihovna nebo Kurz práce s informacemi, Kreativní práci s informacemi a Kurz rozvoje digitálních kompetencí, které jsou otevřené a pocházejí (stejně jako autor článku) z brněnského KISKu.

Jasné a pozitivní kroky MŠMT

OER se stává postupně tématem, které rezonuje jak vládními strukturami, tak také celkovou koncepcí vzdělávání. Projektů, které se do něj vědomě i nevědomě zapojují, je samozřejmě podstatně více, než jsme mohli v tomto článku popsat. Zajímavé jsou projekty mající promyšlený sociální dopad, jako je například Senioři píší Wikipedii nebo Studenti píší Wikipedii, ale také různá vzdělávací fóra, konference (třeba český OpenAlt) a další aktivity. Ukazuje se, že zdaleka největším českým problémem není absence samotných objektů, ale schopnost o nich adekvátně přemýšlet a skutečně promyšleně je implementovat do výuky.

Diners Vánoce 2019

A to nejen do výuky školní, v rámci které můžeme nějaké výsledky již vidět, ale také do vzdělávání celoživotního (v tom například báječně funguje W3C school, která ale není OER, protože nemá otevřenou licenci). Právě celoživotní vzdělávání je v Česku dlouhodobě podceňovanou a zanedbávanou oblastí, která by se mohla prostřednictvím OER zajímavě podpořit.

To by ale předpokládalo, že ve vývoji jednotlivých OER budeme mnohem více než jen na objekt myslet na celý ekosystém, který je s ním spojený, na učitele, studenty, kurikulum, využitelnost, dostupnost. Současně ale musíme říci, že české MŠMT v této oblasti dělá poměrně jasné a pozitivní kroky a snad se brzy i v oblasti vzdělávání dospělých nějakých zajímavých projektů dočkáme.