Hlavní navigace

Příchod Hackerů: Legion of Doom

16. 1. 2014
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

BBS nebyly jen prvním místem, kde si hackeři vyměňovali informace a tipy. Staly se také místem, kde se mladí „bezpečnostní nadšenci“ začali organizovat. Mělo to praktické i sociální výhody, ale také jednu velkou nevýhodu: známé hackerské skupiny k sobě přitahovaly více nežádoucí pozornosti než solitéři.

To, že první platformou, na níž se během 80. let hackeři (nyní již blíže dnešnímu chápání onoho pojmu) začali sdružovat, byly počítačové „vývěsky“ BBS, jsme zmínili minule (pro mladší čtenáře připomínáme, že se v podstatě jednalo o veřejně přístupný počítač s jedním či více modemy a rozhraním pro komunikaci připojených uživatelů nebo zanechávání vzkazů a výměně souborů – mohl jej provozovat prakticky kdokoliv klidně i ve své ložnici).

BBS byly místem, kde se dalo komunikovat v online i offline režimu a vyměňovat si tipy na to, jak oblafnout telefonní ústředny nebo informace o bezpečnostních dírách aplikací a počítačových systémů. Byly to ostatně právě BBS a jejich provozovatelé (spíše než samotní hackeři) na než by zaměřen první velký zátah tajné služby a policie, operace Sundevil, které byl věnován předchozí díl seriálu.

Ukázka úvodní obrazovky BBS

Ukázka úvodní obrazovky BBS

Neznamená to ale, že by se policie, FBI či tajná služba o hackery aktivně nezajímaly – právě naopak. S tím jak se během osmdesátých let právě v prostředí BBS začali hackeři organizovat do prvních skupin a vyměňovat si informace, začala se proti nim lépe organizovat i policie a ostatní bezpečnostní složky, především ve Spojených státech.

Proč pevné linky?

Telefonní ústředny a telefonní společnosti obecně byly pro první hackery zajímavým cílem hned z několika důvodů. Za prvé tu byla tradice „phreakingu“, tedy hackování (zejména dálkových) telefonních linek sahající zpět až do šedesátých let.

Za druhé byly v době před masovým nástupem internetu telefonní společnosti tím, čím jsou dnešní poskytovatelé internetového připojení. Zároveň měly ty nejvýkonnější a pro hackery nejzajímavější počítačové systémy, které řídily nové digitální ústředny – hledat slabinu v systémech Bell či AT&T bylo asi jako byste dnes zkoušeli útočit na datová centra Google či Microsoftu. Bylo to zajímavé, lákavé a cool – většina dnes známých hackerů aktivních během 80. či na počátku 90. let zdůrazňuje, že hackování pro ně bylo především zábavou a intelektuální výzvou, nikoliv zločinem s vidinou zisku.

Konečně poslední důvod proč byly telefonní sítě zajímavým cílem, byl čistě praktický – připojení ke komunikačním uzlům na BBS probíhalo po telefonních linkách a pokud jste náhodou nebydleli ve stejné oblasti jako BBS, museli jste za takové spojení platit poměrně vysoké dálkové hovorné. Pro hackery a phreakery tak byla schopnost „zařídit“ si bezplatné dálkové spojení víceméně nutná.

To, že se nejzkušenější hackeři začali záhy sdružovat, bylo logické – mohli snáze sdílet důležité rady, informace a tipy se „sobě rovnými“ a v neposlední řadě tím zvyšovali své sociální postavení v nově vznikající komunitě. Za vznik první slavné hackerské skupiny může trochu paradoxně raná snaha telekomunikačních společností komunikaci hackerů a phreakerů omezit.

Legion of Doom

Rok 1984 byl významný nejen příchodem nového Macintoshe, olympiádou v Sarajevu, rozdělením Bell Systems nebo druhým vítězstvím Ronalda Reagana v prezidentských volbách. S tím, jak se počítače dostávaly do rukou stále většího počtu teenagerů, kteří se chtěli naučit co nejvíc o tom, jak fungují, zažívaly tehdejší BBS obrovský nápor. Jednou z nejpopulárnějších byl Plovernet v New Yorku, provozovaný kýmsi s přezdívku Quasi-Moto. Velká popularita nakonec donutila AT&T, která po rozdělení Bell Systems spravovala dálkové telefonní linky, že začala telefonní číslo Plovernetu blokovat.

Jeden z administrátorů Plovernetu známý jako Lex Luthor se rozhodl, že jediným řešením bude vytvořit novou BBS, která by byla určena pouze „zvaným“ uživatelům. V květnu 1984 začal obvolávat a psát vzkazy známým i kamarádům, s nimiž se v minulosti na různých BBS potkával a o nichž věděl, že patří mezi odborníky, kteří by do takovéto „vybrané společnosti“ měli patřit. Po několika měsících vznikl seznam devíti prvních členů skupiny, která se později proslavila pod názvem Legion of Doom (název byl převzat z komiksů nakladatelství DC Comics, v nichž byl právě Lex Luthor vůdcem skupiny Legion of Doom a hlavním protivníkem Supermana).

Předlohou pro název Legion of Doom byl komiks Justice League a animovaný seriál Challenge of the Superfriends.

Předlohou pro název Legion of Doom byl komiks Justice League a animovaný seriál Challenge of the Superfriends.

Legion of Doom nebyl první hackerskou skupinou (mezi dřívější patřily například Fargo-4A nebo Knights of Shadow), byl ale první poměrně dobře organizovanou skupinou s vlastní BBS, která se velmi detailně věnovala nejen otázkám, jak oblafnout telefonní ústředny (to byly znalosti, které se u členů chápaly jako jaksi samozřejmé) ale zejména informační bezpečnosti a oblastem jako je sociální inženýrství. Jednalo se také o první poměrně důkladně zabezpečenou BBS, část komunikace byla dokonce zrcadlena na jiné záložní BBS pro případ, že by hlavní byla mimo provoz. V době největší aktivity měla BBS asi 150 aktivních uživatelských účtů a objevovalo se zde asi 15 příspěvků denně – možná relativně málo, nicméně většinou velmi zajímavých.

Materiály, které bylo možné postupně na BBS LoD nalézt, byly, vedle zajímavých diskuzí členů, například technický zpravodaj obsahující například první skenovaný adresář Telenetu, nebo podrobné informace o nejrůznějších operačních systémech. Byla to ale právě tajemnost a uzavřenost skupiny i jejich snaha neupozorňovat na sebe příliš na veřejných BBS, která přinesla členům LoD od prvopočátku více pozornosti, než bylo zdrávo. Telekomunikační firmy, výrobci software i policie je díky tomu považovali za obzvlášť nebezpečné. První zatýkání tak přišlo už koncem roku 1985 – v hledáčku policie se tehdy objevilo pět zakládajících členů: Marx, Tabas, Steve Dahl, Randy Smith a X-Man.

Příliš mnoho pozornosti

Po několika měsících obnovila v létě 1986 LoD svou činnost a nabrala nové členy, vše ale opět skončilo několika zatčeními. Další pokus o obnovení přišel na Sumerconu 1988, kde bylo přijato několik nových členů, po dvou letech ale přišla další zatčení. Po nich se v roce 1990 pokusilo nové vedení – Erik Bloodaxe (Chris Googans) a The Mentor (Loyd Blankenship) postavit Legion of Doom zpět na nohy, záhy se ale objevil nový problém – konflikt s Masters of Deception, který opět přitáhl „nežádoucí“ pozornost.

Pamětní tričko Legion of Doom z roku 1991

Pamětní tričko Legion of Doom z roku 1991

V roce 1992 se několik členů LoD sešlo a založilo společnost LODCOM, která se věnovala sběru diskuzí a obsahu různých BBS s cílem vytvořit archiv věnovaný bezpečnosti, jejhož obsah by byl prodáván. Většina ale nakonec skončila volně přístupná na Internetu – technické zpravodaje a některé zprávy z roku 1993 můžete najít na textfiles.com. V průběhu 90. let fungovala LOD.com cobz konzultační společnost, v níž působilo několik bývalých členů, své někdejší slávy ze druhé poloviny 80. let už ale Legion of Doom znovu nedosáhl.

Phrack: skutečný hackerský e-zine

Přílišná pozornost, kterou k sobě LoD vázal i vlastní uzavřenost skupiny přispěly k tomu, že jako protiváhu k jejich „exkluzivnímu klubu“ založili v listopadu 1985 Taran King a Knight Lightning elektronický časopis Phrack.

První číslo Phrack

První číslo Phrack

Z Phracku se nakonec se z něj stal jeden z nejslavnějších a nejdéle fungujících „ezinů“ (patří tedy do jiné kategorie než mnohem slavnější papírový čtvrtletník „2600“). Jednalo se o otevřený elektronický časopis, který přijímal zajímavé příspěvky prakticky od kohokoliv a stal se populární nejen v rané hackerské komunitě, ale i mezi počítačovými odborníky – zejména těmi věnujícími se oblasti bezpečnosti.

root_podpora

Během prvních deseti let se (jak ostatně sám název Phrack, odvozený od phreakingu, tedy hackování telefonních sítí, naznačuje) časopis věnoval hlavně oblasti telefonních sítí. I proto se stal trnem v oku telekomunikačních společností i bezpečnostních složek a jednou z příčin zátahu na provozovatele BBS, které jej šířily – o tom jsme ale psali v minulém díle. Vyšetřován byl nakonec i zakladatel Phracku Knight "Lightining, což Phrack téměř zlikvidovalo. V letech 1990 a 91 vychází jen ve zkrácené formě a nakonec jej zachraňuje až Erik Bloodaxe, někdejší člen Legion of Doom, který se proslavil zejména ve „velké válce hackerů“ mezi LoD a novější skupinou Masters of Deception (MoD a konfliktu s LoD se budeme věnovat v příštím díle).

Erik Bloodaxe proměnil Phrack v oficiální médium – registroval jej (čímž mimochodem umožnil jeho lepší ochranu v rámci prvního dodatku) a vedl jako šéfredaktor zhruba desítku vydání až do roku 1995. V následujících patnácti letech přibyla další dvacítka čísel – doposud poslední bylo vydáno v dubnu 2012.

Aktuální logo el. Časopisu Phrack

Aktuální logo el. Časopisu Phrack

Použité zdroje

Byl pro vás článek přínosný?