Hlavní navigace

Příchod hackerů: Wau Holland, BTX a Chaos Computer Club

24. 9. 2013
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Osmdesátá představovala v západní Evropě vrchol éry telekomunikačních monopolů. Snad nic jej nesymbolizuje lépe než situace v tehdejší SRN, kde rozvoj digitální komunikace Německá spolková pošta držela takřka pod krkem. Byla to ideální situace pro zrod nejslavnější hackerské organizace starého kontinentu.

Máte-li pocit, že jsme to v průběhu devadesátých let měli s SPT Telecom těžké, zkuste se ponořit do historie počítačových sítí v někdejším západním Německu (či přesněji Spolkové republice Německo – SRN). Jistě, sehnat telefonní přípojku nebylo většinou „na západě“ tak složité jako v někdejším Československu a naši sousedé měli na výběr, zda chtějí modem drahý, nebo žádný, nic to ale nemění na skutečnosti, že Spolková pošta, státní podnik jenž vznikl jako nástupce Reichspost v roce 1947, byl monopol jak vyšitý.

Počítačové sítě tak, jak je známe a chápeme dnes (tedy založené převážně na IP protokolu), byly na počátku osmdesátých let věcí neznámou – ostatně první testovací sítě TCP/IP byly sestaveny až v letech 1981/2 a nový protokol se na ARPANETu stal standardem od 1. ledna 1983. Standardem pro komunikaci měly prakticky po celá osmdesátá zůstat modemy využívající klasické telefonní linky. V západní Evropě v té době existovalo ale také několik více či méně úspěšných komerčních počítačových (či spíše terminálových) sítí pro koncové uživatele provozovaných tehdejšími národními telekomunikačními monopoly na běžné telefonní infrastruktuře. Protože se jedná o historii v našich končinách takřka neznámou, věnujeme značnou část dnešního dílu právě jí – pro příchod hackerského fenoménu do západní Evropy totiž hrála zásadní roli.

Minitel a Bildschirmtext

Myšlenka nabídnou veřejnosti „služby informačních systémů“ (ano, zní to trochu jako bychom mluvili o cloudu) se zrodila současně na několika místech na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Koncept „Videotex“ umožňoval, narozdíl od „Teletextu“, který vznikal zhruba ve stejné době, obousměrnou komunikaci. Zpočátku se uvažovalo využití televizních a rádiových frekvencí, nicméně nakonec se ukázalo že pro obousměrnou komunikaci jsou vhodnější telefonní linky (pro telekomunikační společnosti v některých zemích se navíc jednalo o zajímavou příležitost nabídnout na poměrně nasyceném trhu další službu – opět nikoliv malá paralela s dneškem, cloudem a mobilními operátory).

První generace terminálu Minitel z roku 1982

První generace terminálu Minitel z roku 1982

Vývoj Videotexových řešení šel pochopitelně ve většině zemí svou vlastní cestou, přestože již v roce 1978 začaly práce na mezinárodním standardu (ten byl nakonec přijat v roce 1983 jako ANSI X3.110, tedy v době kdy největší Videotexové sítě a služby byly již v plném běhu). Zatímco v některých zemích se uvažovalo o řešení postaveném na set-top-boxu připojeném k televizoru, jinde se (vcelku správně) rozhodli pro terminály integrující klávesnici s obrazovkou.

Appstore ve stylu 80. let

S přehledem největší slávy te Videotexové služby dočkaly ve Francii, kde se v průběhu osmdesátých a devadesátých let stal terminál „Minitel“ (Médium Interactif par Numérisation d´Information TÉLéphonique – tedy interaktivní médium využívající digitalizovanou telefonní informaci) běžným vybavením většiny kanceláří a dokonce i řady domácností – do roku 1999 bylo instalováno zhruba 9 milionů terminálů a síť měla na 25 milionů uživatelů, tedy více než třetinu francouzské populace!

Na počátku obrovského úspěchu Minitelu stál ambiciózní pilotní projekt. Francouzská vláda chtěla překonat neúspěšné starty dvou předchozích Videotexových platforem (Tictac, Antiope) a rozhodla se proto že zafinancuje pilotní projekt v jehož rámci bude 250 000 majitelů telefonních linek v regionu Ille-et-Vilaine vybaveno terminály Antiope. Díky tomu, že obrovský pilotní projekt byl úspěšný, mohla se rozjet komerční služba Minitel.

Ukázka Minitelu se zobrazenou mapou

Ukázka Minitelu se zobrazenou mapou

Kouzlo a tajemství úspěchu Minitelu ale ve skutečnosti nespočívalo v masivní státní podpoře. Celý systém byl od začátku koncipován nikoliv jako monopolní služba Generálního Telekomunikačního Ředitelství (předchůdce France Télécom), ale jako platforma pro doručování služeb třetích stran. Terminály proto nebyly předplatitelům prodávány, ale bezplatně zapůjčeny výměnou za to, že se vzdají klasického tištěného telefonního seznamu (respektive jeho „rezidenční“ nekomerční části). Telefonní seznam byl zdarma dostupný jako online služba na terminálu Minitel (s poměrně propracovaným systémem vyhledávání) – což bylo pochopitelně praktičtější a rychlejší.

S terminálem Minitel se do domácností a kanceláři dostalo zařízení, přes něž své služby, například elektronické objednávání zboží z (tehdy pochopitelně tištěných) katalogů, nákupy letenek či jízdenek, různé informační služby a databáze, elektronické bankovnictví a diskuzní fóra a později i e-mail. Vtip byl pochopitelně v tom, že většina služeb byla zpoplatněna – buď naúčtována přímo uživateli (za některé služby to mohlo být až 30 Kč za minutu), nebo obchodníkovi, který přes Minitel prodával své zboží či služby. Dokonce ještě v průběhu devadesátých let, kdy již Francii dobýval Internet, generoval Minitel obrat ve stovkách milionů až miliardách dolarů, z nichž více než polovina byla proplácena poskytovatelům služeb – těch bylo například v roce 1996 na 10 000 a nabízeli přes 25 000 různých služeb (pro srovnání – v červnu 2012 existovalo na Windows Phone Marketplace zhruba 100 000 aplikací). Ve Francii bylo ještě v minulém roce v provozu více než 800 000 terminálů – mezi často zmiňované důvody, proč je řada uživatelů nevyhodí, patří jednoduchost a bezpečnost.

Poštovní neschopnost

Zatímco ve Francii se Minitel stal doslova národním fenoménem a propojil celý národ počítačovou sítí deset let před příchodem Internetu, v řadě dalších zemí podobné projekty doslova zkrachovaly. Důvod přitom byl prostý: zatímco Generální Telekomunikační Ředitelství terminály minitelu nabízelo uživatelům zdarma, aby vytvořilo silnou platformu pro prodej dalších služeb, ve většině ostatních zemí telekomunikační operátoři prodávali předražené a často nekvalitní terminály či set top boxy za absurdní částky.

To byl i případ západního Německa, kde Spolková Pošta představila v roce 1982 službu Bildschirmtext (BTX). Projekt, který byl poprvé představen na Berlínském veletrhu IFA v roce 1977 prošel pilotním projektem se dvěma tisíci účastníky – tedy zhruba stokrát menším než ve Francii. To ale nebyl ten největší problém. Tím byla cena hardware a zejména služeb. Tam, kde si Francouzi mohli objednat terminál i s přístupem k telefonnímu seznamu zdarma, musel německý zákazník platit za nekvalitní jednoúčelový modem, terminál nebo set-top-box a základní měsíční poplatky (8 DM za linku a 55 DM za připojení). Ani tím to ale nekončilo, protože BTX účtovalo také poplatky za zobrazené stránky (0.01 DM až 9.99 DM) nebo čas strávený online (0.01 DM až 1.30 DM za minutu).

Terminál BTX kombinovaný s telefonem

Terminál BTX kombinovaný s telefonem

V podstatě jediný „lepší“ modem, který jste si na počátku osmdesátých let mohli legálně připojit k západoněmecké telefonní síti, byl DBT-03 nabízející závratnou rychlost 1200/75 bps (pro mladší čtenáře: odpovídá 0,001/0,00007 Mbit/s), s pevně nastavenou konfigurací, identifikátorem a telefonním číslem, které bylo možné vytáčet. Za připojení jiných (neschválených) přístrojů pochopitelně hrozily přísné tresty. No řekněte, jestli by vás, coby mladého počítačového nadšence a navíc zapřísáhlého levičáka, taková situace nežhavila do běla (tedy ona by stejně do běla měla žhavit i pravicového liberála či libertariána, ale to je námět na jiný článek).

„Schválený“ modem DBT-03, jeho otevření a úpravy zákazníkem byly pochopitelně přísně zakázány.

„Schválený“ modem DBT-03, jeho otevření a úpravy zákazníkem byly pochopitelně přísně zakázány.

Redakce Tageszeitung, Berlín, září 1981

Herwart Holland-Moritz, nebo prostě Wau Holland, se narodil v roce 1951 a na počátku osmdesátých let patřil mezi první počítačové nadšence, kteří hlasitě upozorňovali na problémy související s absolutní monopolní kontrolou telekomunikací a nedostatky v zabezpečení počítačových sítí. Přestože Chaos Computer Club založil společně s práteli 12. září 1981 v kanceláři redakce levicového deníku Tageszeitung, skutečným sídlem CCC se stal Hamburg, kde Wau Holland společně s dalšími zakladateli (Klaus Schleisiek, Tom Twiddlebit) žili.

Wau Holland v roce 2000

Wau Holland v roce 2000

Zpočátku se členové CCC věnovali hlavně problematice úprav modemů a v roce 1984 zahájili také vydávání časopisu The Datenschleuder (ten byl v papírové podobě vydáván až do roku 2011) – v prvním čísle například jako ideální vybavení doporučovali přenosný počítač Olivetti M10 s možností integrovaného modemu s rychlostí 300 bps. Časopis se v následujících třiceti letech zaobíral jak tématy technickými, tak otázkami na úrovni politické a filozofické, jako jsou svoboda informací, soukromí a kryptografie – mezi zajímavé „kousky“ patří film s otiskem prstu tehdejšího ministra vnitra Wolfganga Scheubleho, který byl přiložen k číslu 92 vydanému na jaře 2008).

Olivetti M10 – ideální mobilní počítač pro hackery v roce 1984

Olivetti M10 – ideální mobilní počítač pro hackery v roce 1984

Rok 1984 byl pro Chaos Computer Club mezníkem zejména proto, že se jeho aktivity dostaly do širšího povědomí německé veřejnosti. Jeho členové totiž demonstrovali pečnostní slabinu platformy BTX, prostřednictvím které bylo možné napadnout službu elektronického bankovnictví (BTX bylo až do poloviny devadesátých let jedinou platformou, na níž bylo v Německu dostupné elektronické bankovnictví). Díky datovému přetečení paměti v terminálu bylo možné získat přístup do hlavní paměti centrálního mainframe a z ní získat heslo pro přístup do účtů Hamburské spořitelny. S jeho pomocí členové CCC převedli na svůj účet 135 000 marek, které následující den před televizními kamerami vrátili – jejich cílem bylo upozornit na špatné zabezpečení BTX, nikoliv získat peníze (na chybu Wau Holland poprvé upozornil už o několik měsíců dříve na konferenci DAFTA – Spolková pošta se ale neobtěžovala slabinu opravit).

root_podpora

Od hackování k hacktivismu

Chaos Computer Club, nebo prostě CCC posunul hackerský fenomén do zcela nové roviny. Bylo to pochopitelně dáno prostředím (západní Berlín, Hamburk) a lidmi (v převážné většině technicky orientovaní levicoví intelektuálové), kteří jej tvořili i dobou v níž byl založen – byly to roky před magickým datem 1984, do nějž o třicet let dříve umístil svůj geniální román George Orwell (a v němž, velmi zjednodušeně řečeno, levicoví intelektuálové paradoxně často viděli hrozbu nástupu „kapitalistické diktatury“, spíše než levicového diktátorského kultu osobnosti, jímž se Orwell při psaní inspiroval).

Logo Chaos Computer Club

Logo Chaos Computer Club

Z geniálních hackerů – inženýrů, konstruktérů a programátorů se v paranoidním prostředí evropské studené války, které existovalo na východní i západní straně železné opony, stali hackeři – aktivisté s částečně či převážně politickou agendou. Někteří, jako Karl Koch, se v následujících letech dokonce zapletli do her KGB – ale to už je jiný příběh. Ať už na současný „hacktivismus“ pohlížíme pozitivně, negativně nebo věcně, je škoda, že se obrody a obrovského nárůstu popularity hackerského aktivismu v posledních několika letech nedožil Wau Holland. Zemřel na mozkovou příhodu v červenci 2001 ve věku nedožitých padesáti let.

Použité zdroje

Byl pro vás článek přínosný?