Ono se na to dá podívat i naopak: numerické řešení Lorenzových rovnic ukazuje, že pro danou oblast parametrů (jsou tři) a pro vstupní vektor x0 systém doiteruje do toho klasického obrazce (podivný atraktor). A nezáleží příliš na přesnosti zadání toho x0 (tedy počátečních podmínek) - výsledkem bude vždy podobně vypadající obrazec (i když se ty trajektorie xn nikdy neopakují). Tedy počáteční podmínky určují přesnou trajektorii, ovšem i když je nezadáme přesně, stejně nakonec systém spadne do podobného podivného atraktoru.
Analytické řešení založené na nějaké funkci x=f(t) by muselo vést ke stejnému výsledku, pokud tam budeme dosazovat postupně rostoucí t.