Hlavní navigace

Proč prosazuje peruánský kongresman Open source software?

4. 6. 2002
Doba čtení: 23 minut

Sdílet

Kongresman státu Peru Dr. Edgar David Villanuev Nuńez se proslavil návrhem zákona, který by ve státní správě zavedl OSSW. Jaké jsou jeho argumenty a proč toto navrhl, se dozvíte v překladu otevřeného dopisu, který adresoval peruánskému Microsoftu, jenž z jeho návrhu není pochopitelně příliš nadšen. Leckterý český politik by se mohl něco přiučit.

Ústava státu Peru zaručuje občanům přístup k informacím zdarma, trvalost veřejných dat a bezpečnost státu i občanů. To vedlo kongresmana státu Peru Dr. Edgara Davida Villanueva Nuńeze k sepsání dopisu a návrhu zákona, který by pro celou státní správu zavedl Open source software. Výše zmíněné podmínky totiž žádný jednotlivý výrobce nemůže zajistit.

Microsoft promptně zareagoval a stěžuje si, že uzákonění OSSW pro administrativu Peru by porušilo zákony na ochranu konkurence.

Doktor Nuńez odpověděl otevřeným dopisem a zjevně se nenechal zmást.

---

Lima, 8. dubna 2002

Panu Juanovi Albertovi Gonzalesovi
Generálnímu řediteli Microsoftu, Peru

Vážený pane,
nejprve mi dovolte poděkovat za Váš dopis ze dne 25. března 2002, v němž vyjadřujete oficiální stanovisko Microsoftu k návrhu zákona číslo 1609, Svobodný software ve státní správě, jenž je motivován přáním Peru zajistit si přiměřenou pozici v kontextu globálních technologií. V tomto duchu a přesvědčen, že k nejlepšímu řešení dojdeme výměnou jasných a otevřených myšlenek, využívám této příležitosti k odpovědi na komentáře obsažené ve Vašem dopisu.

Ačkoliv považuji takové názory, jako je například Váš, za významný příspěvek, více bych ocenil, kdybyste namísto vyjádření námitek obecné povahy (jež podrobně rozebereme dále) uvedl solidní argumenty o tom, jaké výhody by mohl přinést proprietární software Peru jako státu a obecně jeho občanům. Naše polemika by pak byla mnohem užitečnější.

Aby bylo jasné, o čem vlastně diskutujeme, budeme předpokládat, že to, co nazýváte „open source software“ (software s otevřeným kódem), je to, co zákon definuje jako „free software“ (svobodný software), protože existuje také software, jehož zdrojový kód je s programem distribuován, ale přesto nevyhovuje definici dané zákonem. To, co nazýváte „commercial software“ (komerční software), je software, který zákon definuje jako „proprietary“ nebo „unfree“ (patentovaný nebo nesvobodný), s tím, že též existuje svobodný software, jenž je prodáván za peníze jako každé jiné zboží či služby.

Je také důležité říci, že zákon, o němž mluvíme, se výslovně nezabývá objemem přímých úspor, jichž by bylo možno dosáhnout využitím svobodného softwaru ve státních institucích. Ty jsou samozřejmě vítaným přínosem, ale v žádném případě nejsou středem zájmu zákona. Základní principy, které vedly k návrhu tohoto zákona, jsou spojeny se základními jistotami garantovanými právním státem, jako například:

  • Volný přístup občanů k veřejným informacím
  • Trvalost veřejných dat
  • Bezpečnost státu a jeho občanů

K zajištění volného přístupu občanů k veřejným informacím je nezbytné, aby kódování dat nebylo vázáno na jediného dodavatele. Tento volný přístup je zaručen používáním standardů a otevřených formátů, protože pak lze v případě nutnosti i vytvořit kompatibilní svobodný software.

K zajištění trvalosti veřejných dat je nezbytné, aby použitelnost a podpora softwaru nebyla závislá na dobré vůli dodavatele či monopolních podmínkách jím vynucovaných. Z tohoto důvodu stát potřebuje systémy, které zaručují možnost svého dalšího vývoje, neboť je k dispozici jejich zdrojový kód.

K zajištění národní bezpečnosti nebo bezpečnosti státu je nezbytné mít jistotu, že použité systémy neobsahují prvky, které umožní (neautorizované) vzdálené ovládání nebo nežádoucí zpřístupnění informací třetím stranám. Je třeba používat systémy, jejichž zdrojový kód je volně přístupný veřejnosti, aby bylo možné jejich přezkoumání státem samotným, jeho občany a množstvím nezávislých odborníků po celém světě. Náš návrh přináší ještě další zabezpečení, neboť znalost zdrojového kódu vyloučí použití programů obsahujících špionážní kód, jejichž množství stále roste.

Ze stejného důvodu náš návrh zvyšuje bezpečnost občanů jako legitimních vlastníků informací spravovaných státem i jako spotřebitelů. V tomto druhém případě jde o možnost většího rozšíření svobodného softwaru, který neobsahuje špionážní kód ohrožující soukromí a osobní svobodu.

V tomto smyslu je návrh zákona omezen na stanovení podmínek, za jakých budou státní orgány v budoucnu získávat software, to znamená s dodržením výše uvedených základních principů.

Z textu návrhu zákona jasně vyplývá, že:

  • zákon nezakazuje tvorbu proprietárního softwaru
  • zákon nezakazuje prodej proprietárního softwaru
  • zákon nestanoví, jaký konkrétní software používat
  • zákon neurčuje dodavatele, od něhož bude software nakupován
  • zákon neomezuje podmínky, za jakých smí být softwarový produkt licencován

Co zákon výslovně říká, je to, že samotná technická způsobilost k plnění dané úlohy nestačí k tomu, aby byl software státem akceptovatelný. K tomu musí smluvní podmínky splňovat ještě řadu požadavků týkajících se licence, bez jejichž splnění by stát nemohl občanu garantovat adekvátní zpracování jeho dat, udržování jejich integrity, bezpečnosti a stálé dostupnosti, což jsou všechno velmi kritické součásti fungování státu.

Souhlasíme, pane Gonzalesi, že informační a komunikační technologie mají významný vliv na kvalitu života občanů (ať už kladný, či záporný). Taktéž se jistě shodneme v tom, že základní hodnoty, na něž jsem poukázal výše, jsou základními prvky v demokratickém státě, jako je Peru. Proto bychom velmi rádi poznali jinou možnou cestu, jak garantovat zmíněné principy, než použitím svobodného softwaru za podmínek definovaných v návrhu zákona.

Nyní se věnujme analýze vašich připomínek:

Za prvé poukazujete na to, že: „1. Návrh zákona nařizuje všem veřejným orgánům povinnost používat pouze svobodný software, tedy software s otevřeným kódem, čímž porušuje princip rovnosti před zákonem, nediskriminace a svobodu podnikání, svobodu průmyslu a výběru dodavatele, které jsou chráněny ústavou.“

Tento výklad je chybný. Návrh zákona nijak neovlivňuje Vámi uvedená práva. Omezuje se pouze na stanovení podmínek používání softwaru na straně státních institucí bez jakéhokoliv vměšování do obchodních transakcí v soukromém sektoru. Je zavedeným principem, že stát nemůže využívat široké spektrum smluvní svobody soukromého sektoru, neboť jeho činnost je omezena požadavkem na průhlednost veřejných aktů. V tomto smyslu tedy musí při vydávání zákonů převážit ochrana vyšších společenských záj­mů.

Návrh zákona nezpochybňuje rovnost před zákonem, neboť žádné fyzické ani právnické osobě není upíráno právo nabídnout státu zboží za podmínek definovaných v návrhu zákona a bez dalších omezení s výjimkou těch, jež jsou stanovena Zákonem o státních kontraktech a nákupech (T.U.O. por Decreto Supremo No. 012–2001-PCM).

Návrh zákona nesměřuje k žádné diskriminaci, neboť určuje pouze, jak má být zboží poskytnuto (což je v pravomoci státu), a nikoli, kým má být poskytnuto (což by skutečně mohlo být diskriminativní, pokud by se omezení zakládalo na příslušnosti k určitému národu, rase, náboženství, ideologii, sexuální orientaci apod.). Naopak, návrh je jednoznačně antidiskriminační, neboť vymezením přesných podmínek pro zajišťování softwaru bez prostoru pro jakékoliv pochybnosti brání státním orgánům v použití softwaru, jehož licence diskriminační podmínky obsahují.

Z předchozích dvou odstavců je zřejmé, že zákon nepoškodí svobodné podnikání, protože každý má možnost zvolit podmínky, za jakých bude software vytvářet. Některé budou státem akceptovatelné, zatímco jiné nebudou, neboť odporují základním principům zmiňovaným výše. Tato svobodná iniciativa je, samozřejmě, slučitelná se svobodou podnikání a svobodou volby dodavatele (v omezené formě, již může stát uplatnit). Kterýkoliv soukromý subjekt může produkovat software za podmínek, které stát vyžaduje, ale také nemusí. Nikdo není nucen přijmout tento model produkce, má-li však zájem dodávat software státu, musí poskytnout prostředky k zajištění základních principů popsaných v návrhu zákona.

Pro ilustraci: nic v textu zákona nebrání vaší společnosti nabídnout státním orgánům „kancelářský balík“ za podmínek daných zákonem a za cenu, již uznáte za přijatelnou. Jestliže to neuděláte, nebude to kvůli omezením daným zákonem, bude to vaše obchodní rozhodnutí dané obchodní politikou vaší firmy, rozhodnutí, s nímž stát nemá nic společného.

Dále poznamenáváte, že: „2. Zákon vynucením používání svobodného softwaru státními orgány umožní diskriminační a nesoutěžní praktiky při výběru a nákupu státními orgány…“

Toto prohlášení je pouze opakováním předchozího, takže odpověď naleznete výše. Přesto, podívejme se blíže na vaši poznámku týkající se „nesoutěžních praktik“.

Při formulaci požadavku na jakýkoliv nákup samozřejmě kupující stanovuje určité podmínky, jež jsou dány zamýšleným využitím daného zboží či služby. Od začátku tak vylučuje určité výrobce ze soutěže, ale nevylučuje je „a priori“, nýbrž na základě řady pravidel určených svobodnou vůlí zákazníka, a tak je tento proces v souladu se zákonem. A v návrhu zákona je zakotveno, že nikdo není vyloučen ze soutěže, pokud splňuje základní principy.

Kromě toho návrh zákona soutěž stimuluje, neboť podporuje tvorbu zdrojů stále se zdokonalujícího softwaru.

Navíc nejdůležitější úlohou konkurenčního prostředí je nabídnout zákazníkovi možnost lepšího výběru. Zde není možné pominout skutečnost, že při nabízení produktů na trhu hraje nezanedbatelnou roli marketing (v opačném případě by to znamenalo, že náklady firem na marketing postrádají jakýkoliv smysl) a nemalé výdaje v tomto směru mohou ovlivnit rozhodnutí zákazníka. Návrhem zákona, jenž předkládáme, je toto ovlivňování marketingem z velké míry omezeno, neboť výběr dle navrhované koncepce je založen na technických kvalitách produktu a nikoli na úsilí výrobce věnovaném zpeněžení (produktu). V tomto smyslu možnost soutěže roste, protože i nejmenší výrobce softwaru může soutěžit za rovných podmínek s nejsilnějšími korporacemi.

Zde je nutné zdůraznit, že není antikonkurenčnější chování než chování velkých softwarových firem, které často zneužívají své dominantní pozice, když v nespočetných případech nabízejí jako řešení problémů, na něž uživatel narazil: „aktualizuj software na nejnovější verzi“ (na své vlastní náklady samozřejmě). Kromě toho je obvyklé svévolné ukončení technické podpory produktů označených, dle vlastního mínění výrobce, jako „zastaralé“. Tudíž uživatel, aby mohl využít jakékoliv technické podpory, je nucen přejít na nové verze (za nezanedbatelné ceny, zvláště, když je často nutná i obměna hardware). A jelikož celý systém je založen na proprietárních datových formátech, je uživatel „lapen“ a nucen používat produkty stejného dodavatele, anebo musí vyvinout ohromné úsilí na přechod k jinému prostředí (pravděpodobně opět proprietárnímu).

Dále dodáváte: „3. Donucením státu k převzetí obchodního modelu založeného kompletně na softwaru s otevřeným kódem zákon odradí místní i mezinárodní průmyslové společnosti, jež jsou těmi, které vynakládají nemalé prostředky, vytvářejí množství přímých i nepřímých pracovních míst, jakož i přispívají do hrubého národního produktu, na rozdíl od modelu softwaru s otevřeným kódem, jenž slibuje jen malý ekonomický účinek, protože vytváří pracovní místa převážně v oblasti služeb.“

Nesouhlasím s vaším tvrzením. Zčásti proto, co Vy sám uvádíte v odstavci 6 svého dopisu, týkajícím se váhy služeb v souvislosti s používáním softwaru. Sám tento rozpor vaše stanovisko popírá. Model poskytování služeb, přijatý množstvím firem v softwarovém průmyslu, je z ekonomického pohledu mnohem významnější než licencování programů a má vzestupnou tendenci.

Na druhou stranu, soukromý sektor má největší možnou volnost ve výběru ekonomického modelu, jenž bude nejlépe vyhovovat jeho zájmům, i když tato svoboda volby je často zastíněna neúměrnými náklady výrobců proprietárního softwaru na marketing.

Navíc, při čtení vašeho mínění vzniká dojem, že státní trh je pro proprietární softwarový průmysl natolik podstatný a rozhodující, že volba, kterou stát přijetím tohoto zákona učiní, zcela zlikviduje odbyt těmto firmám. Je-li to pravda, musíme z toho usuzovat, že stát musí proprietární softwarový průmysl dotovat. I kdyby to při vší nepravděpodobnosti byla skutečnost, stát by měl právo udělit dotace v oblasti, o níž usoudí, že má nejvyšší společenský význam. Je nesporné, i za tohoto nepravděpodobného předpokladu, že rozhodne-li se stát dotovat software, rozhodne se opět pro svobodný před proprietárním, když uváží jeho společenský efekt a rozumné použití peněz daňových poplatníků.

Co se týká pracovních míst vytvářených proprietárním softwarem v zemích, jako je naše, jedná se většinou o technické úkoly s nízkou celkovou hodnotou. Technici, kteří poskytují podporu proprietárního softwaru tvořeného nadnárodními firmami, nemají možnost na místní úrovni opravovat chyby, ne nutně z důvodu chybějící zručnosti či schopnosti, ale proto, že nemají přístup ke zdrojovému kódu, v němž by je mohli opravit. Použitím svobodného softwaru vzniknou mnohem kvalifikovanější lidské zdroje a také prostředí pro volnou soutěž, kde úspěch závisí pouze na schopnosti poskytnout dobrou technickou podporu a kvalitu služeb, podpoří se trh a poroste společný fond znalostí, což otevře další možnosti k vytváření služeb s vyšší celkovou hodnotou a na vyšší kvalitativní úrovni ku prospěchu všech zúčastněných: výrobců, servisních organizací a spotřebitelů.

V rozvojových zemích je obecným jevem, že většina tržeb místního softwarového průmyslu vzniká v oblasti služeb nebo vytvářením softwaru na zakázku. Proto tedy jakýkoliv negativní dopad, jenž by aplikace zákona mohla přinést, bude více než kompenzován růstem poptávky po službách (pokud budou poskytovány podle standardů vysoké kvality). Rozhodnou-li se nadnárodní firmy neúčastnit se soutěže dle těchto nových pravidel hry, je pravděpodobné, že pocítí jisté snížení tržeb z poplatků za licence. Nicméně z neustálých tvrzení těchto firem, že velká část softwaru státem používaného je (stejně) ilegálně okopírována, je očividné, že dopad nebude tak vážný. V každém případě jejich osud bude určen zákony trhu, jejichž změnám se nelze vyhnout. Mnoho firem tradičně spojovaných s proprietárním softwarem se již dalo na cestu (i s vynaložením vysokých nákladů) poskytování služeb spojených se svobodným softwarem, z čehož je vidět, že tyto modely se navzájem nevylučují.

Tímto zákonem se stát rozhoduje chránit určité základní hodnoty. A rozhoduje se tak na základě své svrchované moci bez porušení jakýchkoliv ústavních práv. Bylo-li by možné tyto hodnoty zaručit bez nutnosti výběru konkrétního ekonomického modelu, zákon by byl mnohem prospěšnější. V každém případě by mělo být jasné, že stát nevybírá ekonomický model. Jestliže došlo k tomu, že existuje pouze jeden ekonomický model schopný dodat software, jenž poskytuje základní záruku (ochrany) těchto hodnot, je tomu tak z historických důvodů a nikoli svévolnou volbou daného modelu.

Váš dopis pokračuje: „Návrh zákona nařizuje používání softwaru s otevřeným kódem bez ohledu na rizika, která tento software může přinést z hlediska bezpečnosti, záruk a možného zneužití duševního vlastnictví třetích stran.“

Neurčité narážky na „rizika, jež může přinést“ bez uvedení alespoň jediného z těchto domnělých rizik ukazují přinejmenším na nedostatek znalosti této problematiky. Dovolte mi tedy Vám tyto věci osvětlit.

O bezpečnosti:
Národní bezpečnost již byla v obecné rovině zmíněna v počáteční diskusi o základních principech zákona. V rovině specifičtější, týkající se bezpečnosti softwaru samotného, je velice dobře známo, že každý software (ať proprietární, nebo svobodný) obsahuje chyby nebo (v programátorském slangu) „bugs“. Ale je taktéž dobře známo, že ve svobodném softwaru se jich vyskytuje méně a jsou odstraňovány mnohem rychleji než v proprietárním softwaru. Právě pro tuto bezpečnost a efektivitu mnohé veřejné orgány odpovědné za bezpečnost IT státních systémů v rozvinutých zemích vyžadují používání svobodného softwaru.

Co je nemožné, je ověřit, zda proprietární software je bezpečnější než svobodný bez veřejného a otevřeného přezkoumání vědeckou obcí a uživateli samými. Tento důkaz je nemožný, neboť sám model proprietárního softwaru takovou analýzu znemožňuje, což znamená, že veškeré garance bezpečnosti jsou postaveny pouze na ujištěních o dobrých úmyslech (nepochybně zaujatých) daných výrobcem samým či jeho partnery.

Je nutno si uvědomit, že licenční podmínky v mnoha případech obsahují „Non-Disclosure“ klauzuli, která zakazuje uživateli veřejně odhalit bezpečnostní chyby nalezené v licencovaném proprietárním softwaru.

O zárukách:
Jak sám dobře víte nebo si můžete přečíst v „End User License Agreement (Ujednání koncového uživatele)“ produktů, které prodáváte, ve velké většině případů jsou záruky omezeny na výměnu vadného média, ale v žádném případě neobsahují náhradu v případě přímého či nepřímého poškození, ušlého zisku atd. Jestliže zneužitím chyby v některém z vašich produktů, vámi včas neodstraněné, dokáže útočník ohrozit kritické systémy státu, jaké záruky, odškodné a náhrady vaše firma v souladu s vašimi licenčními podmínkami poskytne?
Záruky proprietárního softwaru, vzhledem k tomu, že programy jsou dodávány „AS IS“ tj. tak, jak jsou, bez další odpovědnosti výrobce za správnou funkci, se v ničem neliší od záruk obvyklých u softwaru svobodného.

O duševním vlastnictví:
Otázky duševního vlastnictví nespadají do pole působnosti tohoto zákona, neboť jsou zaštítěny jinými zákony. Z modelu vývoje svobodného softwaru v žádném případě nevyplývá porušování těchto zákonů a ve skutečnosti velká většina svobodného softwaru je chráněna copyrightem. Otevření této otázky ve vašich poznámkách ve skutečnosti ukazuje na neznalost právního rámce, v němž svobodný software vzniká. Použití duševního vlastnictví jiných v dílech označovaných za vlastní není praktika, která by byla v komunitě svobodného softwaru zaznamenávána, zatímco v oblasti proprietárního softwaru bohužel ano. Viz například odsouzení Microsoft Corp. 27. září 2001 Obchodním soudem v Nanterre, Francie k pokutě 3 miliónů franků jako odškodné a úroky za zneužití duševního vlastnictví (pirátství, abychom použili onen nešťastný výraz, který vaše firma obvykle používá ve své propagaci).

Pokračujete dále, že: „Návrh zákona používá pojem software s otevřeným kódem nesprávně, neboť to nutně neznamená, že software je svobodný či zdarma, a tak dochází k chybným závěrům co se týče úspor státu, aniž by byly doloženy patřičnou analýzou.“

Tento postřeh je mylný. Svoboda a nulová cena jsou ve skutečnosti nezávislé pojmy: existuje software, který je proprietární a platí se (např. MS Office), software, který je proprietární a je zdarma (MS Internet Explorer), software, který je svobodný a platí se za něj (RedHat, SuSE a některé jiné distribuce Gnu/Linuxu), software, který je svobodný a je zdarma (Apache, Open Office, Mozilla) a konečně software, který může být licencován kombinovaně (MySQL).

Samozřejmě, že svobodný software nemusí být zdarma. A text návrhu zákona nikde netvrdí, že by být měl, jak zjistíte při jeho čtení. Definice v návrhu zákona uvádějí jasně, co má být bráno jako svobodný software, a v žádném případě se nezmiňují o osvobození od ceny. Ačkoliv možnost úspory za licence proprietárního software jsou zmíněny, principy návrhu zákona se týkají základních jistot, které musí být chráněny, a podpory místního technologického vývoje. Stanovením, že musí dodržet tyto principy, stát nemá jinou volbu, než použít software s veřejně přístupným kódem a ukládat a přenášet informace pouze ve standardních formátech.

Nebude-li stát používat software s uvedenými vlastnostmi, bude oslabovat základní demokratické principy. Naštěstí, svobodný software rovněž znamená nižší celkové náklady. Ale i za předpokladu (lehko vyvratitelného), že by byl nákladnější než proprietární software, pak i prostá existence efektivního svobodného softwarového nástroje na řešení (některé) konkrétní činnosti IT donutí stát ho použít – ne kvůli nařízení tohoto zákona, ale kvůli základním principům, které jsme vyjmenovali na začátku a které vycházejí ze samé podstaty demokratického právního státu.

Pokračujete: „6. Je mylné se domnívat, že software s otevřeným kódem je zdarma. Průzkum Gartner Group (významného světově uznávaného analytika trhu technologií) ukazuje, že nákupní cena softwaru (operačního systému a aplikací) činí pouhých 8% celkových nákladů, které firmy a instituce vydají na racionální využití technologie. Zbývajících 92% nákladů připadá na instalaci, zpřístupnění, podporu, údržbu, správu a odstávky.“

Tento argument opakuje onen z odstavce 5 a částečně vyvrací odstavec 3. V zájmu stručnosti Vás odkazujeme na komentáře k těmto odstavcům. Přesto mi dovolte podotknout, že Váš závěr je logicky chybný: i přesto, že dle Gartner Group činí (nákupní) cena softwaru v průměru jenom 8% z celkových nákladů na používání, nijak to nepopírá existenci software, jenž je zdarma, což znamená s nulovou cenou za licenci.

Navíc v tomto odstavci správně říkáte, že provozní složky a ztráty způsobené odstávkami tvoří největší část nákladů na používání softwaru, což, jak vidíte, popírá vaše prohlášení o nízké hodnotě služeb uvedené v odstavci 3. Právě použití svobodného softwaru značně přispívá ke snížení zbývajících nákladů v průběhu životnosti softwaru. Toto snížení nákladů na instalaci, podporu apod. může být zaznamenáno v různých oblastech: za prvé, konkurenční model služeb svobodného softwaru – co se týká podpory a údržby, je možno vybrat si z množství dodavatelů soutěžících na základě kvality a nízké ceny. To platí pro instalaci, zpřístupnění a podporu a z větší části i pro údržbu. Za druhé, z reprodukčních vlastností tohoto modelu vyplývá, že údržba aplikací je snadno opakovatelná bez vzniku dalších vysokých nákladů (to znamená bez opětovného placení za stejnou věc), neboť změny, pokud je třeba, se mohou stát součástí fondu obecných znalostí. Za třetí, vysoké náklady způsobené nefunkčním softwarem (modré obrazovky smrti, různý zlomyslný kód, jako třeba viry, červi, trojské koně, výjimky, porušení obecné ochrany a ostatní dobře známé problémy) jsou podstatně snižovány použitím stabilnějšího softwaru. A je dobře známo, že jednou z nejpozoruhod­nějších vlastností svobodného softwaru je jeho stabilita.

Dále uvádíte, že: „7. Jedním z argumentů v pozadí tohoto zákona je předpokládaná bezplatnost softwaru s otevřeným kódem ve srovnání s cenami komerčního softwaru, bez toho, že by se vzala v potaz existence "volume licensing“, které mohou být pro stát velice výhodné, jako je tomu v jiných zemích."

Již jsem dříve zdůraznil, že nejde o cenu softwaru, ale o princip svobody, dostupnosti a bezpečnosti informací. Tyto věci jsou již široce rozebrány v předchozích odstavcích, na něž Vás mohu odkázat.

Na druhou stranu, možnosti „volume licensing“ samozřejmě existují (ačkoliv proprietární software, bohužel, nevyhovuje základním principům). Ale jak jste správně poukázal dříve, mohou ovlivnit pouze součást, která činí ne více než 8% celkových nákladů.

Pokračujete: „8. Navíc alternativa přijatá zákonem (i) je zřetelně nákladnější kvůli vysokým nákladům na migraci softwaru a (ii) dává v sázku kompatibilitu a interoperabilitu IT platforem státu, a státu a soukromého sektoru, přinášejíc na trh stovky verzí softwaru s otevřeným kódem.“

Rozeberme vaše tvrzení ve dvou částech. Váš první argument, že migrace znamená vysoké náklady, je ve skutečnosti argumentem ve prospěch zákona. S ubíhajícím časem se přechod na jinou technologii stává čím dál těžším. Současně vzrůstají bezpečnostní rizika spojená s proprietárním softwarem. Používání proprietárního softwaru tak činí stát čím dál závislejším na konkrétních dodavatelích. Nastolením politiky používání svobodného softwaru (což zajisté bude znamenat nějaké náklady) bude přechod z jednoho systému na jiný velice jednoduchý, neboť všechna data budou uložena v otevřených formátech. Kromě toho přechod k otevřenému softwaru nebude znamenat vyšší náklady než přechod mezi dvěma různými proprietárními softwary, čímž Váš argument zcela pozbývá platnosti.

Váš druhý argument se týká problémů „s kompatibilitou a interoperabilitou IT platforem státu, a státu a soukromého sektoru“. Toto tvrzení naznačuje jistý nedostatek znalostí o způsobu, jakým je svobodný software stavěn a který si nevynucuje závislost uživatele na konkrétním prostředí, jak se běžně děje ve sféře softwaru proprietárního. I když existují četné distribuce svobodného softwaru a množství programů, které mohou být použity ke stejné činnosti, je spolupráce garantována použitím standardních formátů požadovaných zákonem, stejně jako možností vytvoření univerzálního softwaru s dostupným zdrojovým kódem.

Dále říkáte, že: „9. Většina softwaru s otevřeným kódem nenabízí uživatelům dostatečnou úroveň služeb ani záruk, jakou nabízejí uznávaní výrobci, což vedlo různé veřejné organizace k přehodnocení svého rozhodnutí používat řešení na základě softwaru s otevřeným kódem a použít místo něho komerční software.“

Toto tvrzení není ničím podloženo. Co se týká záruk, Váš argument byl vyvrácen v odpovědi na odstavec 4. Co se týká podpůrných služeb, je možno obejít se bez nich (jako se často děje i u softwaru proprietárního), ale kdokoliv je potřebuje, může je získat samostatně, ať už od místních firem, nebo od mezinárodních, opět stejně jako v případě proprietárního softwaru.

Na druhou stranu, naší analýze by velice pomohlo, kdybyste nám mohli dát informace o projektech postavených na svobodném softwaru a zavedených ve veřejných organizacích, od nichž bylo upuštěno ve prospěch softwaru proprietárního. Víme o mnohých opačných případech, ale ani o jednom, kde by se stalo to, co popisujete.

Pokračujete poznatkem, že: „10. Zákon demotivuje tvořivost peruánského softwarového průmyslu, jenž má obrat 40 milionů USD ročně, vyváží za 4 miliony USD (10. místo mezi netradičními exporty, více než u řemeslné výroby) a je zdrojem vysoce kvalifikovaných lidských zdrojů. Se zákonem, který podněcuje používání softwaru s otevřeným kódem, programátoři ztratí práva na své duševní vlastnictví, svůj největší zdroj příjmů.“

Je dostatečně jasné, že nikdo není nucen obchodovat se svým kódem jako se svobodným. Jediná věc, kterou je nutno vzít v potaz, je, že pokud (tento) software není svobodný, nemůže být prodán veřejnému sektoru, a ten není v žádném případě pro národní softwarový průmysl nejdůležitějším trhem. Otázky vztahující se k vlivu zákona na tvorbu lidských zdrojů, vysoce technicky vzdělaných a zároveň s lepšími předpoklady pro soutěžení, jsme rozebrali výše, takže je asi zbytečné se tímto bodem dále zabývat.

Následující část Vašeho tvrzení je nepravdivá. Za prvé žádný autor svobodného softwaru neztrácí právo na své duševní vlastnictví, pokud si výslovně nepřeje dát svou práci k dispozici „public domain“. Hnutí stojící za svobodným softwarem duševní vlastnictví ctí a podporuje širokou publicitu autorů. Jména jako Richard Stallman, Linus Torvalds, Guido van Rossum, Larry Wall, Miguel de Icaza, Andrew Tridgell, Theo de Raadt, Andrea Arcangeli, Bruce Perens, Darren Reed, Alan Cox, Eric Raymond a mnoho dalších jsou světově známá svými příspěvky k vývoji softwaru, který je dnes používán milióny lidí po celém světě. Za druhé, tvrzení, že odměny za autorská práva jsou hlavním zdrojem plateb peruánských programátorů, je v každém případě pouze domněnkou, zejména proto, že pro toto tvrzení není žádný důkaz a ani nelze odhadnout, jaký dopad by na tyto platby mělo používání svobodného softwaru státem.

Opakujete dále: "11. Software s otevřeným kódem, protože může být distribuován zdarma, neumožňuje svým výrobcům příjmy z exportu. Tím je zeslaben násobný efekt prodeje softwaru do jiných zemí a následný růst tohoto odvětví, ačkoliv vládní pravidla by měla místní průmysl naopak podporovat.

Toto tvrzení opět dokazuje naprostou neznalost mechanismu trhu se svobodným softwarem. Snaží se nás přesvědčit, že obchodování s nevýhradními právy na používání (prodej licencí) je jediným možným způsobem obchodování se softwarem, ačkoliv Vy sám o několik odstavců výše prohlašujete, že až tak významnou částí není. Podněty, které zákon nabízí pro růst lépe kvalifikovaných odborníků, společně s nárůstem zkušeností, které peruánští technici získají při práci se širokou paletou svobodného softwaru pro stát, je zařadí na vysoce konkurenceschopné pozice při nabízení svých služeb v zahraničí.

Dále tvrdíte, že: „12. Ve Fóru bylo diskutováno využití softwaru s otevřeným kódem ve školství, bez zmínky o úplném zhroucení této iniciativy v zemi, jako je Mexiko, kde nyní právě ti lidé, kteří tento projekt založili a nyní tvrdí, že software s otevřeným kódem neumožnil nabídnout žákům potřebné podmínky ke studiu, nevzali v úvahu neschopnost poskytnout na národní úrovni dostatečnou podporu platformy a to, že tento software neumožnil a neumožňuje integraci platforem, které už ve školách existují.“

Mexiko prakticky zrušilo projekt Red Escolar (školní síť). To se stalo právě kvůli tomu, že hnací silou mexického projektu byly ceny licencí, namísto ostatních důvodů uvedených v našem projektu, které jsou mnohem zásadnější. Na základě tohoto koncepčního omylu a jako důsledek nedostatečně účinné podpory ze strany SEP (ministerstva školství) byl přijat předpoklad, že k nasazení svobodného softwaru do škol naprosto stačí snížit jejich rozpočet na software a poslat jim místo toho CD ROM s Gnu/Linuxem. To samozřejmě neuspělo a ani tomu nemohlo být jinak, neboť školní laboratoře selhávají i při používání proprietárního softwaru, nemají-li peníze na implementaci a údržbu. To je přesně to, proč náš zákon není omezen pouze na vytvoření povinnosti používat svobodný software, ale pokrývá i potřebu vytvořit schůdný migrační plán, během něhož stát podstoupí řízený technický přechod, aby nakonec mohl výhod svobodného softwaru využívat.

Končíte řečnickou otázkou: „13. Jestliže svobodný software splňuje všechny požadavky státních orgánů, proč potřebujete k jeho zavedení zákon? Neměl by to být trh, kdo svobodně rozhodne, které produkty nabízejí největší prospěch či hodnotu?“

Souhlasíme, že v soukromém sektoru národního hospodářství to musí být trh, kdo rozhoduje, které produkty se používají, a žádné státní zásahy zde nejsou přípustné. Ale v případě veřejného sektoru je tomu jinak: jak jsme již konstatovali, stát archivuje, spravuje a přenáší informace, jež mu nepatří, ale jsou mu svěřeny občany, kteří dle zákonů nemají na výběr. Jako účastník této právní dohody musí stát dávat nesmírný pozor na zabezpečení integrity, důvěrnosti a dostupnosti těchto informací. Protože jsou vážné pochybnosti o tom, zda by v případě použití proprietárního softwaru tyto požadavky mohly být řádně plněny a neexistují v tomto směru ani žádné přesvědčivé důkazy, není tento software vhodný k použití ve veřejném sektoru.

Potřeba zákona vychází za prvé z uvědomění si výše uvedených základních principů v přesně stanovené oblasti softwaru a za druhé ze skutečnosti, že stát není ideální stejnorodá entita, ale je složen z mnoha orgánů s různou mírou nezávislosti v rozhodování. Uznáme-li, že používání proprietárního softwaru je nevhodné, pak stanovení těchto pravidel zákonem zabrání státním zaměstnancům nedopatřením vystavit data, patřící občanům, riziku. (…)

V souladu s těmito obecně uznávanými principy má občan právo znát všechny informace udržované státem, které nejsou na základě zákonů utajované. Software pracuje s informacemi a současně je sám informací. Informací ve speciální formě umožňující strojové zpracování, ale stejně důležitou, protože občan má zákonné právo vědět například, jak jsou sčítány jeho hlasy či počítány jeho daně. A z toho důvodu musí mít volný přístup ke zdrojovému kódu a mít možnost překontrolovat si programy používané pro zpracování voleb či výpočty daní.

Vyjadřuji Vám nejvyšší úctu a opakuji, že můj úřad je Vám vždy otevřen, abyste mohl vyložit váš pohled do podrobností, které uznáte za vhodné.

Se srdečným pozdravem

Dr. Edgar David Villanueva Nuńez
Kongresman Republiky Peru

UX DAy - tip 2

---

Děkuji Jarmile Citavé za pomoc při překladu.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku