Tohle je ale ještě zmatenější… řekl bych to asi takhle:
1. Každý přístup do paměti má (aplikací) specifikovaný segment a adresu
2. Některé instrukce pracující s pamětí ale určité segmenty implikují např. call adr je jakoby call cs:adr – cs je kódový segment)
3. Když uděláme segment tak velký, jako největší úsek paměti, který může program adresovat, a program na ty segmenty pokud možno nebude šahat, bude tenhle segment moct používat a myslet si, jako že používá přímo lineární paměťový prostor (který je stránkovaný, a řeší tu virtuální paměť atd., neplést s fyzickou pamětí)