Hlavní navigace

Projekt C64: rozebrání a renovace celého počítače

1. 6. 2022
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

 Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0
Ke slovu přichází samotný počítač. Kromě úvodního slova zmíníme nezbytné příslušenství k jeho zprovoznění a podrobíme celý počítač renovaci, byť v tomto případě se jedná pouze o jeho důkladné vyčištění.

Nezbytné přípravy

V této kapitole bych rád zamířil k samotnému hardware, který se mi dostal do rukou. Počítače Commodore 64 jsem již nějakou dobu sledoval po aukcích, ale nijak nespěchal s nákupem. Až jsem jednou na eBay zahlédl celkem hezkou C64-II včetně zdroje, za rozumné peníze i dopravné z Rumunské Timisoary. Měl být i funkční. Objednáno, zaplaceno a za necelých 14 dní mi na stole přistál slibovaný počítač:

Takto vypadala C64 hned po doručení z Rumunska.

Takto vypadala C64 hned po doručení z Rumunska.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Doručený kus byl velmi pěkný, nijak extrémní zažloutnutí (ponejvíce je znát na klávesnici), žádné škrábance ani polámané plasty. Zdroj byl „unavený“ poněkud více, ten byl zažloutlý výrazně a navíc měl ulomený kousek plastového žebrování:

Doručený zdroj, který vypadá podstatně unaveněji než samotný počítač. Ležel někde na slunci a kus plastového žebrování chybí.

Doručený zdroj, který vypadá podstatně unaveněji než samotný počítač. Ležel někde na slunci a kus plastového žebrování chybí.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Byl jsem samozřejmě zvědavý, zda je počítač skutečně funkční, jak bylo slibováno. Tedy jsem pro jistotu změřil výstupní napětí zdroje, zda odpovídá parametrům a jal se počítač zběžně vyzkoušet. Velká výhoda pro mne je, že C64 používá stejný konektor DIN pro výstup audia a kompozitního videa jako Atari 800, a dokonce je pinově kompatibilní, takže jsem s již zakoupeným kabelem pro Atari 800 mohl připojit C64 přes tento znatelně kvalitnější kabel a nemusel jsem ladit analogový tuner.

Po připojení obou kabelů stačilo cvaknout vypínačem a během vteřin se na obrazovce objevil krásně čistý obraz:

První testování počítače, ještě s originálním zdrojem.

První testování počítače, ještě s originálním zdrojem.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

To již vypadalo velmi slibně, nicméně byla ještě jedna záležitost, kterou jsem chtěl odzkoušet – čip SID. Občas totiž tyto čipy odcházejí, a jelikož je počítač nepotřebuje k bootu, může normálně vše fungovat, jen bez zvukového výstupu. Což by, vzhledem k tomu, že SID je jednou z nejslavnějších součástí C64, byla opravdu škoda. Našel jsem si tedy na netu basicový příkaz, které umí rozezvučit zvukový výstup (jednoduchý POKE). K mé radosti počítač skutečně zahrál určený tón, tedy i zde to vypadalo na dobré cestě. Včetně toho, že klávesnice reagovala bez výtek a přemlouvání, na rozdíl od Atari 800XL.

V ten moment počítač na chvíli zamířil do výstavky odložen, a to kvůli několika důvodům. První z nich byl ten, že jsem se tou dobou věnoval přípravě článku o Amize. Druhým důvodem bylo, že jsem neměl žádné datové úložiště, tedy jsem nemohl vyzkoušet nic spustit, jen to, co bych si sám „nadatloval“ v Basicu. Třetím důvodem byl zdroj.

Ano, napájecí zdroj jsem k počítači dostal, a dle měření i vyzkoušení byl v tu chvíli zcela funkční, nicméně při svých prvotních průzkumech jsem až nepříjemně často narazil na zmínku o zničených C64 originálním zdrojem, kdy se na jednu z větví (konkrétně +5V) dostane přepětí (rizikové je nad 5,5 V), které spálí čipy počítače (většinou minimálně RAM, která je na napájecí napětí nejcitlivější). David Murray, kterého sleduji na YouTube (kanál The 8-bit Guy) používá pro své Commodory speciální mezikus mezi zdrojem a počítačem, který hlídá napětí a v případě poruchy zdroje jej včas odpojí.

Nejsem si jist, jestli se tento syndrom „nečekané vraždy“ týká i mého napájecího zdroje, přece jen se jedná o novější variantu, která přišla s tímto faceliftovaným modelem. Nicméně jsem se rozhodl, že to nebudu zkoumat ani pokoušet. Zdroj samotný je opět nerozebíratelný, stejně jako u osmibitových Atari. Tedy zacvakaný/zalepený a nerozebratelný bez pravděpodobného poškození. Není tedy jednoduše možné provést kontrolu a repasi součástek. Po vzpomínce na dřívější marast se zdrojem od Atari, který stejně skončil výrobou alternativního napáječe, jsem se rozhodl, že nebudu vstupovat podruhé do téže řeky, a rozhodl jsem se nechat zdroj tak jak je, uchovat jej pro historickou věrnost, a počítač napájet moderním bezpečnějším zdrojem. Zároveň jsem se také rozhodl, že jej nebudu vyrábět vlastními silami, ale koupím rovnou obdobnou alternativu jako pro Amigu.

Je to z toho důvodu, že Atari stačí obyčejných 5 V, tedy takový zdroj lze snadno vyrobit, byť já se rozhodl jít cestou zakoupeného vestavného spínaného Meanwell zdroje. Z důvodu dostupné ceny a vysoké kvality by byla cesta výroby vlastního zdroje zbytečná práce navíc. Nicméně u C64 je to horší, neboť zde sice máme také napájecí napětí 5 V stejnosměrných, které by šlo řešit stejným Meanwellem, jenže C64 k tomu navíc vyžaduje 9 V střídavých, tedy bych musel ještě doplnit malým transformátorkem, kterým bych získal toto napětí. To už se mi zdá jako zbytečná skládačka. Navíc se alternativy prodávají s šikovným dvojitým výstupem, kdy lze napájet jak počítač, tak disketovou jednotku. Jelikož bych časem rád FD jednotku doplnil, přijde mi to jako šikovná kombinace. Tedy rozhodnuto, objednávám již hotový tovární zdroj se zárukou.

Ohledně úložiště je to obdobný myšlenkový pochod. Po datasetu úplně netoužím, a více by se mi líbila FDD. Nicméně ačkoli díky ST a Amize mám doma hromadu 3,5” disket, tak 5,25” pro starší osmibity ani jednu (majoritní počet prodaných FDD pro C64 je 5,25”, existuje pro něj i modernější FDD 3,5”, nicméně ta je obtížně k sehnání, a ceny se pohybují v přepočtu za víc než 10 tisíc korun). Tedy kdybych si pořídil disketovou mechaniku, musel bych někde sehnat diskety se softwarem pro C64. Což by široce omezovalo výběr, znamenalo značné náklady navíc a ještě nejistotu, jestli to vůbec bude fungovat. Možnost nahrávat si vlastní diskety 5,25” nemám, že by mi stačily prázdné. Tedy FD mechanika se přesunula do kolonky „Nice to Have“.

Naštěstí stejně jako u Atari, Amigy a mnoha ostatních počítačů existují úložiště používající moderní paměťová média připojitelná k těmto starým počítačům. V případě C64 jsem sáhl po vychvalovaném řešení s názvem SD2ieC. Opět pomohl eBay, a úložiště bylo na cestě, tentokrát z Řecka. Tohoto konkrétního prodejce jsem si vybral z důvodu, že kromě toho, že prodával samotný SD2ieC, vyráběl k nim pomocí 3D tisku vlastní krabičky. Já si jej objednal v imitaci designu Commodore 1571, tedy původní FD mechaniky designem padnoucí k C64-II.

Disketová mechanika Commodore 1571.

Disketová mechanika Commodore 1571.

Autor: joho345, podle licence: Public Domain
Doručené SD2iEC v designu mechaniky 1571.

Doručené SD2iEC v designu mechaniky 1571.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Což, je jak nejspíš uznáte, velmi efektní.

Během nedlouhé chvíle jsem měl oba nezbytné komponenty v ruce.

Alternativní napájecí zdroj pro C64. Tento model obsahuje i napájecí konektor pro originální FDD 1571.

Alternativní napájecí zdroj pro C64. Tento model obsahuje i napájecí konektor pro originální FDD 1571.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Tedy v tuto chvíli vše potřebné pro odzkoušení mám k dispozici, joysticky jsou kompatibilní s Atari a Amigou, tedy mohu použít již vlastněné periferie. Tedy až na myš, bohužel ačkoli je myš pro C64 designově stejná jako „Tank Mouse“ pro Amigu, není vzájemně kompatibilní. Nicméně u osmibitu mi to tolik nevadí, většina software a her s myší vůbec nepočítá. Hodit by se mohla při zkoušení GeOS s grafickou nadstavbou (u osmibitů poměrně vzácné).

Než ale přistoupím k hlubšímu zkoušení, začnu běžnou rozborkou a údržbou počítače. Veškerá zařízení z této doby jsou velmi snadno rozebíratelná. Ať už Atari ST, Amiga či 800XL, k rozebrání stačí povolit několik šroubů s běžnou křížovou hlavou na spodní straně počítače, a jednoduše oddělit obě části krytu od sebe. U modernějších šestnáctibitů je to trochu ztíženo přítomností FD mechaniky, ale i tak je rozebíratelnost a možnost přístupu ke komponentám vynikající. U většiny osmibitů je to vůbec triviální, protože jsou tvořeny touto dvojdílnou skořepinou, pak modulem klávesnice a plošným spojem, na kterém jsou veškeré čipy, pomocné obvody, rozhraní a konektory. U C64 jsem předpokládal stejně jednoduchou konstrukci.

Při pohledu na spodní část byla vidět původní záruční samolepka. Díky ní bylo poznat, že v minulosti byl již počítač rozebírán, protože byla očividně proražena šroubovákem.

Záruční samolepka indikující dřívější přístup do počítače.

Záruční samolepka indikující dřívější přístup do počítače.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Tedy v minulosti již probíhal nějaký zásah. Šlo o zvědavost majitele, který se chtěl podívat na součástky uvnitř, či prošel nějakým servisem nebo nějakou úpravou? Uvidíme dále.

Kryt počítače je uchycen na pouhých třech šroubcích, a všechny jsou umístěny dole pod klávesnicí, tj. na spodním deklu nejblíže k uživateli. Zbytek krytu obsahuje západky, které stačí lehce stlačit a celkem snadno se odaretují. Jen člověk musí dát pozor a nepoužít zbytečně velkou sílu, aby nedošlo k polámání plastů, které samozřejmě za ty roky, co jsou na světě, ztratí něco ze své pevnosti. Vrchní kryt lze pak bez obtíží oddělit, neboť klávesnice je uchycena na spodní části. Jediné, co nám brání, je LED kontrolka zapnutí počítače. Ta je k základní desce připojena pomocí třípinového konektoru (vodiče jsou zapojené pouze dva, nejedná se o vícebarevnou LED), takže to není nijak zásadní obtíž. Jen pozor, v mém případě je její konektor na kabelu sice klíčovaný, nicméně protikus na základní desce tvoří pouze samotné tři piny, tedy lze konektor zasunout oběma směry, je tedy třeba si zapamatovat jeho původní umístění.

Počítač po odstranění vrchního krytu.

Počítač po odstranění vrchního krytu.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Pod krytem je blok klávesnice, ten drží na železných profilech pomocí dvou šroubků a spodních západkách. Stačí odšroubovat a vysunout směrem nahoru. Nakonec ještě odpojit kabel klávesnice, je na konektoru.

Modul klávesnice.

Modul klávesnice.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

V tuto chvíli zůstává spodní část krytu se základní deskou a její stínění. Stínění není jako u Atari tvořeno tenkým ohýbaným plechem, nýbrž se jedná a kus tvrdého papíru potaženého kovovou fólií. Ve stínění jsou vyraženy větrací otvory nad hřejivějšími čipy.

Základní deska a použité stínění.

Základní deska a použité stínění.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Pro demontáž desky je třeba povolit několik šroubů, první dva z nich drží kovové profily pro klávesnici, ke zbytku se lze dostat po zvednutí stínění, které je nejprve třeba vytáhnout z kovové klipsny. Po odšroubování zbývajících šroubů je deska volná, a lze ji vysunout ven. Je třeba ji vysouvat v úhlu, protože ještě překážejí konektory a vypínač. Po základní desce lze vyjmout i stínění, které do té doby drželo na plastových výstupcích pod deskou. V tuto chvíli máme veškeré komponenty připravené k údržbě.

Jak jsem již zmínil na začátku, plastové části počítače byly ve výborném stavu, žádné praskliny či škrábance. Očištění plastů jsem vzal klasicky pomocí čistící antistatické pěny, mikroutěrky a kartáčku pro nedostupnější záhyby.

Čištění vrchního krytu pěnou.

Čištění vrchního krytu pěnou.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

U spodního krytu jsem se rozhodl odstranit zbytky záruční samolepky, neboť ta již byla proražená, navíc se samovolně rozpadala na vrstvy, tedy její zachování nemělo smysl. Pro její snadnější odstranění jsem ji předem nastříkal WD40, aby se rozpustilo lepidlo.

Stejný postup čištění jsem aplikoval i u hmatníků kláves, nicméně pro důkladné vyčištění klávesnice bylo nutno ji nejdříve rozebrat. U této C64 to bylo velmi snadné, neboť když jsem měl klávesnici venku z krytu počítače, šly všechny hmatníky vyndat jednoduše prsty. Stejně jako u Amig používá Commodore pružiny přímo pod klávesami, které je třeba při rozebírání nepoztrácet. Jedinou výjimkou je klávesa SHIFT LOCK, která je tvořena sólovým dvoupolohovým spínačem, ten vratnou pružinu nemá.

Rozložená klávesnice.

Rozložená klávesnice.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0
Detail nečistot usazených pod hmatníky klávesnice.

Detail nečistot usazených pod hmatníky klávesnice.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Poté jsem vyčistil pomocí mikroutěrky a pěny veškeré hmatníky a desku klávesnice. Složil jsem klávesnici opět dohromady.

Deska klávesnice po očištění.

Deska klávesnice po očištění.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0
Průběh zpětného osazování klávesnice.

Průběh zpětného osazování klávesnice.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Zaprášené stínění jsem otřel. Poslední komponentou na stole zbyla základní deska, ta byla v podobně skvělém stavu jako zbytek počítače, pouze drobný nános prachu po celém povrchu. S tím si jednoduše poradil stlačený plyn. Konektory a sloty jsem ošetřil sprejem na kontakty.

Základní deska počítače.

Základní deska počítače.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Když se vrátím k původní otázce, zdá se, že se na nic nesahalo a vše je originální. Na první pohled vypadá, že některé kondenzátory nejsou původní, nicméně plošný spoj nepůsobí dojmem, že by bylo cokoli ručně přepájeno. I lakování desky je jednolité, leda že by bylo provedeno až po zásahu. Když se podíváme důkladněji na plošný spoj, je velmi čistě provedený. U jeho pájení mám ale nějaké připomínky, i když je provedené jinak velmi čistě, tak mi přijde, že Commodore hodně šetřil na cínu, neboť je ho použito nejmenší možné minimum, někde až bych řekl příliš málo.

Detail plošného spoje.

Detail plošného spoje.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Co se mi moc nelíbilo, bylo pájení konektorů a některých velkých součástek, které bylo očividně doděláno na lince ručně. Pájení jako takové bylo celkem OK, nicméně deska nebyla poté očištěna, a všude kolem těchto spojů jsou louže tavidla. Je to také vidět na obrázku výše.

Jinak deska je až překvapivě kompaktní (zmenšena oproti původní C64), na pravé straně okolo velké tavné pojistky se kumulují napájecí obvody, směrem dál doleva jsou pak veškeré logické obvody, které si pak podrobněji popíšeme později.

Na rozdíl od Atari není na desce vytištěn rok výroby zařízení, lze se tedy orientovat pouze dle kontrolní samolepky (tedy spíš dvou, jsou přelepené přes sebe). Tato samolepka má předtištěný rok 89/90, a rok 89 je přeškrtnutý. Máme tam také podpis výstupní kontroly. Tedy můj počítač byl vyroben/zkompletován pravděpodobně v roce 1990. Jelikož byl 64C v produkci mezi lety 1986 až 1993, mám v ruce tedy kus vyrobený přibližně v polovině života modelu.

Root obecny

Samolepka výrobní kontroly s datem výroby.

Samolepka výrobní kontroly s datem výroby.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Tedy v této chvíli bylo možné složit počítač zpět. Ještě předtím ale doplním jednu maličkost, která trochu kazí můj záměr nechat počítač v továrním stavu. Vzhledem k tomu, že použité čipy mají tendenci se vyhřát a poškodit (zmíněno v úvodním tématu u SX64, hodně na to trpí čip PLA), je vhodné vylepšit jejich chlazení. K tomuto účelu jsem použil drobné pasivy nalepené na nejrizikovějších čipech, které by trochu měly zlepšit odvod a rozptýlení tepla. Konkrétně chladiče dostal CPU, VIC-II, SID a PLA.

Doplněné drobné pasivní chladiče na nejhřejivější čipy.

Doplněné drobné pasivní chladiče na nejhřejivější čipy.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Pak už bylo možné opět složit počítač dohromady, po vyčištění vypadá velmi dobře. Místy je znát zažloutnutí (nejvíc asi na klávesnici), ale není to nijak výrazné, tedy asi jeho plasty nebudu trápit retrobrightingem.

Vrchní pohled na vyčištěný zkompletovaný počítač.

Vrchní pohled na vyčištěný zkompletovaný počítač.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0
Pohled zespodu na vyčištěný počítač. Chybí ještě nové přístrojové nohy.

Pohled zespodu na vyčištěný počítač. Chybí ještě nové přístrojové nohy.

Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0