Hlavní navigace

Retrobrighting: vraťte starému počítači původní vzhled

14. 9. 2021
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0
Některé z mnou napsaných článků o legendárních počítačích končily zmínkou o nutnosti vrácení jejich původního vzhledu pomocí metody zvané retrobrighting. Výsledky svého letošního snažení bych rád krátce představil.

Původní odstíny

Mnoho projektů jsem zakončil se slovy, že budou ještě postupovat tzv. retrobrighting (někdy také jinak rebright). První pokus o něj jsem již prováděl v projektu ST, kde to vyšlo velmi dobře. Ale téměř všechny mé ostatní počítače jej potřebují také, některé velmi výrazně.

Ve zkratce, plasty (především bílé a béžové barvy, ale to není podmínkou) časem především na slunečním světle zežloutnou. Týká se to naprosté většiny starých počítačů, a tento žlutý nádech různé intenzity kazí vzhled samotného počítače. Retrobrighting je postup, při kterém se těmto plastům navracejí původní odstíny.

Vyčištěná a složená Amiga. Když pomineme zažloutlé plasty, tak ji to opět sluší.
Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

Vyčištěná a složená Amiga, tak jak se mi dostala do ruky. Zažloutlý odstín plastů je jasně viditelný, a kdyby ne, jako kontrast poslouží místo pod bývalou samolepkou, kde zůstala barva původní.

Pro úvod – nepovažuji se za žádného odborníka v této oblasti, a v mnoha ohledech stále ladím postupy. Berte to spíš jako záznam mého snažení, než nějaký návod. Celkově se mi osvědčilo vycházet z metod youtubera se jménem David Murray (kanál The 8-Bit Guy), který se tomuto docela dost věnuje.

Metod je několik, některé více či méně vhodné a vyžadující různou výbavu. Na internetu naleznete poměrně dost návodů, ale brzy zjistíte, že každý je trochu jiný, tedy stejně si to většina lidí dělá dle svého, tedy nějaký stoprocentní návod snad ani není. Sám David své metody neustále zlepšuje, já vycházím spíš z jeho starších, neboť ty jeho současné začínají počítat s extra výbavou a prostorem, který na ně nemám.

Základem všech je peroxid vodíku, stejný, jako se používá např. pro barvení vlasů. Způsob jeho použití se liší dle různých metod. A pak něco, co spouští reakci, to může být slunce, UV lampa a teplo – nejlépe v kombinaci.

Varování: peroxid vodíku, ačkoli se používá jako součást barev vlasů či jako dezinfekce, je jedovatý, s nepříjemnými výpary a žíravý. Pokud někdo na tento můj popud chcete navrátit vzhled třeba svému starému počítači, pracujte s rozumem a opatrností. Uzavřené prostory s dětmi hrajícími si okolo nejsou opravdu dobrý nápad. Nenesu odpovědnost za vaše chování, tedy pokud se to toho chcete pustit, pracujte s maximální opatrností, dodržujte veškeré zásady a seznamte se s vlastnostmi peroxidu vodíku. 

Některé metody retrobrightingu

První z metod je rozředění peroxidu vodou v nádobě, do této vody se ponoří plast a nechá se na něj působit UV záření ze slunce nebo z lamp. Zároveň je potřeba, aby voda měla vyšší než pokojovou teplotu, ve studené je reakce malá či žádná. Tuto metodu já preferuji, protože nevyžaduje žádné extra vybavení, stačí peroxid a vhodná nádoba. Tu jsem našel v produktu, který se prodává pod názvem C-BOX. Něco podobného dodává i třeba Ikea, ale ta nemá rozměry vhodné pro většinu počítačů. Jsou to plastové úložné boxy, a jsou průhledné, což je vhodné, jelikož je tak osvětleno sluncem naráz většina povrchu. Když máte tmavou nádobu otevřenou jen vrchem, je třeba na slunce hodně vše natáčet, aby osvítilo všechny části (zase se lépe prohřívá).

Připravena v C-BOXu na přelití peroxidovou směsí.
Autor: Michal Tauchman, podle licence: CC BY-SA 4.0

C-BOX.

Výhoda slunce je, že vodu ohřívá v našich končinách na vhodnou teplotu, která je akorát pro funkci reakce, ale zároveň nekroutí plasty teplem. Teplota vody samozřejmě osciluje dle počasí, ale je cca 45–50°C (měřeno bezkontaktním teploměrem v malém C-BOXu s klávesami za slunného letního dne kolem 26°C). Nevýhoda je jasná, je to zcela závislé na počasí, a prakticky možné provozovat jen v létě, či velmi krásných jarních/podzimních dnech. Ideální se mi jeví venkovní teplota 25–30°C a jasno. Jakmile se slunce co chvíli schovává za mraky, voda vychládá a účinek se velmi krátí.

Bohužel, jestli tu někdo očekává přesné poměry – nemám je. Sám David to řeší tak, že napustí venku hadicí od oka nádobu, nalije do toho litr peroxidu a nechá to působit. Pak pohledem kontroluje, jestli je už dílo hotovo. A řeším to podobně. Původně jsem chtěl měřit přesné poměry, jenže jsem se stejně dopracoval k tomu, že během procesu přidávám vodu/peroxid dle potřeby (kontroluji pravidelně rychlost bělení), každý plast reaguje trochu jinak.

Osobně dávám spíš velmi málo, cca 250–300g 12% peroxidu do několika litrů vody. Případně postupně přidávám, když je účinek slabý. Proces je pak pomalý, provádím ho většinou na několikrát, než je barva původní po celém povrchu. Tento pomalý proces by měl mít tu výhodu, že nepoškozuje plasty (při agresivním roztoku křehnou). Nevýhoda je dlouhá doba procesu a obtížná manipulace s několika litry vody (já osobně slévám směs po použití do uzavřené nádoby a používám vícekrát, případně doplním peroxid, který ztrácí účinnost).

Tuto metodu používám nejraději z několika důvodů:

  • povrch je bělen rovnoměrně, na rozdíl od jiných metod nemají plasty tendenci flekatět 
  • účinek je rovnoměrný a neagresivní
  • plasty nemají tendenci opět žloutnout
  • s naředěným peroxidem se lépe manipuluje (není tolik agresivní na kůži jako jeho větší koncentrace)

Nejvhodnější je pro velké kusy plastů, menší kusy se špatně rovnají ve vodě, a jelikož proces se projevuje bublinkami kyslíku, které se tvoří, tak menší kusy se pak nadnášejí z vody či různě samovolně otáčejí. Špatně se tím třeba dělají klávesy, protože není možné je udržet na místě natočené správně hmatníkem na slunce. Tam pak chybí UV záření a působí jen teplo, což dělá proces bělení kláves záležitostí na delší čas (dle počasí) a přebírání, která už je OK a která ještě potřebuje. Ideální je mít rošt, kam se klávesy zacvakají a drží stabilně na slunci – vlastnící 3D tiskáren mají snadnější práci.

Druhou metodou je natření přímo plastů peroxidem a zabalení do potravinové fólie + slunce/UV lampa. Na tuto metodu je třeba použít buď krémový peroxid používaný kadeřníky (jako používá David, pro tento účel jsem si koupil slabší 1,5/3% peroxid), nebo si vytvořit vlastní pastu (najdete třeba na stránkách věnujících se retrobrightingu pod názvem TAED). Výhoda této metody je mnohem menší spotřeba peroxidu a snadnější manipulace.

Velkou nevýhodou je, že plasty pod touto metodou mají tendenci často flekatět. Na doporučení jsem to zkusil a samozřejmě se tak stalo, i když jsem použil slabý roztok a pravidelně kusy kontroloval, otáčel a mnul ve fólii, aby se peroxid rovnoměrně táhl po povrchu. Bohužel se flekacení objevilo, a ještě velmi zákeřně, neboť jsem plast (jednalo se o klávesy) takto co 15–20 vizuálně kontroloval a „masíroval“. I po rozbalení z fólie a důkladném omytí a osušení byl povrch rovnoměrně čistý, dokonce i když jsem se za dvě hodiny šel na klávesy podívat. Nicméně druhý den byly již všechny flekaté. Naštěstí nijak extrémně.

Zároveň s tím jsem dělal jednu starou myš, a ta dopadla výborně. Zbytek zmíněných kláves jsem zpracoval vodní metodou a ty jsou naprosto v pořádku. Tedy tuto metodu z důvodu mnohem většího rizika flekacení povrchu nedoporučuji. Je to bohužel způsobeno tím, že není možné udržet stabilně rovnoměrnou vrstvu směsi, a místy zapůsobí do hloubky více než je třeba. Bohužel ani pravidelné průběžné vrstvení nakonec nepomohlo. A zároveň je peroxid ve vyšší koncentraci, což může mít nepříjemné následky při kontaktu s holou kůží.

Třetí metodou je metoda tepelná. Tu jsem zkoušel kdysi také v projektu ST, výsledek se mi nepovedl, naštěstí jen u jedné zkušební klávesy. U mne z důvodu velmi nespolehlivé regulace teploty na sporáku, který zákeřně přitopil ve chvíli, kdy jsem si na pár minut odskočil (do té doby jsem na tím stál a kontroloval pečlivě teplotu). Tato metoda má spoustu výhod – je nezávislá na počasí, není třeba mít žádné UV lampy, je rychlá a rovnoměrná. Výborně se hodí pro klávesy. Nevýhoda je, že je třeba ohřívat vodu s kvalitní regulací. David používá svůj normální sporák, ovšem má očividně mnohem kvalitnější.

Dobrý tip jsem měl od čtenářů pod články, kteří doporučili topný článek pro vaření „sous vide“, který udržuje danou teplotu v nádobě. To by mohlo docela dobře fungovat, jen to má pořád nějaké nevýhody. Je pravděpodobně třeba oddělit ohřívanou vodu od vody s peroxidem (opravdu nevím, co by ohřívání směsi přímo provedlo s otopným tělesem), a hlavně každý plast je jiný, s jiným bodem, kdy začne povolovat, tj. teplotu by bylo třeba stanovit s opatrností, a stále je riziko, že dojde k povolení/zkroucení. A investici do něčeho navíc, co se pak bude doma válet.

Tedy osobně preferuji svoji první metodu, kterou jsem sám i zkoušel jako první – vodní lázeň + slunce. Je sice velmi zdlouhavá, ale ze všech nejméně problémová s nejmenším rizikem vzniku nevyžádaných následků. I samotný peroxid je natolik naředěný, že manipulace s ním je mnohem bezpečnější.

Root školení Linux

Zároveň to ale znamená, že veškeré procedury se opravdu táhnou. Letošní léto je poměrně chudé na vysloveně jasné teplé letní dny, a spoustu z nich vyšlo výletních, kdy jsem s partnerkou byl mimo domov. Asi bych si mohl pomoci tím, že bych dal proceduru ráno a po práci by bylo po osmi hodinách poměrně dost hotovo, ale já jsem už přeopatrný, a nechce se mi nechávat proces bez dozoru, raději jsem, když pravidelně kontroluji, zda se neděje něco nevyžádaného, abych to mohl případně ihned zarazit. Tedy spouštím akci pouze po práci, kdy je odpolední sluneční záření již na ústupu, či o jasných víkendech, když jsme zrovna doma.

Už dost teorie, je čas podívat se na výsledky snažení. O tom ale až v druhé části miniseriálu.

Autor článku

Nadšenec do IT technologií současných i minulých.