Miliardářské dítko
Ubuntu 4.10 Warty Warthog (bradavičnatý divočák) vyšlo 20. října 2004. Již vydání první verze Ubuntu bylo v režii společnosti Canonical, kterou založil miliardář Mark Shuttleworth. Boháčský rozmar, říkáte si? Ani náhodou. Shuttleworth byl už tehdy ve světě svobodného softwaru poměrně známý. Už v minulém tisíciletí patřil mezi přední správce Debianu a v roce 2001 založil nadaci pro podporu open-source projektů.
Mark Shuttleworth s vývojáři Ubuntu (srpen 2006)
Právě Debian byl vybrán jako základ nové distribuce a zůstává jím dodnes. Ubuntu mělo za cíl ho upravit do podoby co nejschůdnější pro začátečníky. Již v roce 2004 existovaly poměrně intuitivní distribuce, za všechny zmiňme Mandriva Linux, ale k dokonalosti tomu ještě kus chyběl.
Instalace
Již první vydání Ubuntu nabízelo možnost vyzkoušet si systém v tzv. live sezení, tedy bez instalace pouze načtením z CD. Co se týče samotné instalace, ta ještě byla vyvedena konzolovým grafickým rozhraním, ale funkčně byla současnosti až překvapivě blízko. Tudíž byla opravdu jednoduchá a snesla by srovnání s mainstreamovým Windows XP, který byl tehdy na vrcholu popularity. Uživatel musel zbystřit jen u úpravy oddílů na disku, což musí i dnes, jinak v podstatě stačilo bušit do Enteru.
Ubuntu 4.10 – průvodce instalací
První dojem
Ubuntu bylo mnoho let stylizováno do netradiční hnědé barvy, obvykle doplněné bílou. Z kombinace čišel africký původ Ubuntu a vlastně to nevypadalo vůbec špatně. Příjemný vzhled, který neruší. Distribuce byla osazena grafickým prostředím GNOME (většina balíčků ve verzi 2.8), které splňovalo předpoklad maximální jednoduchosti.
I přihlašovací obrazovka se povedla hned napoprvé
Ubuntu někdy bývá kritizováno za to, že až zběsile sahá po novinkách a zbytečně překopává věci, které dobře fungují. Za poslední dobu je to možná oprávněný názor, nicméně dříve bylo Ubuntu snad až konzervativní. Rozvržení rozhraní (horní panel s nabídkami a applety, spodní panel s otevřenými okny) mu vydrželo dlouhých šest let prakticky beze změny. A mnozí uživatelé na něj stále nedají dopustit.
Rozhraní charakteristické pro GNOME i Ubuntu
Je tu ještě jedna věc, která vás při testování prvního Ubuntu kopne do očí, a tou je vykreslování písma. Při všech možných nastaveních vyhlazování stále bylo značně kostrbaté. Dnes už je vyhlazování textu dotaženo téměř k dokonalosti.
Pro srovnání se můžete podívat na galerii všech verzí Ubuntu od verze 4.10 až po současnou verzi 13.04.
Aplikace
Výběr aplikací se za těch téměř 9 let také moc nezměnil. Pro práci s dokumenty bylo k dispozici OpenOffice.org (verze 1.1), multimédia měly na starosti Totem a Rhythmbox, úpravu grafiky zvládl GIMP a elektronickou poštu střežil Evolution. Ubuntu 4.10 už obsahovalo také webový prohlížeč Firefox v nefinální verzi 0.9.3. Firefox začal vznikat jako experimentální větev prohlížeče Mozilla a časem ho úplně nahradil.
Prohlížeč Mozilla Firefox ještě před vydáním 1.0
Možná vás překvapí, že zmíněné OpenOffice.org 1.1 nepodporovalo formáty ODT, ODS a další. Svobodné formáty OpenDocument jsou totiž relativně mladé, první verze standardu byla stvrzena až 1. května 2005 a jeho plná podpora se později objevila v OpenOffice.org 2.
OpenOffice.org 1.1.2
No a v čem že se tehdy ukládaly dokumenty? Jako výchozí byly nastaveny vlastní formáty, respektive formáty balíku StarOffice, kterých byla celá řada. Samozřejmostí byla podpora formátů od Microsoftu (DOC, XLS,…), bohužel poměrně nespolehlivá. Proto se jako nejvhodnější pro uložení a šíření textového dokumentu jevil další formát z dílny Microsoftu – jednodušší RTF.
Kde to vázlo
Nechoďme kolem horké kaše – Ubuntu bylo velmi povedenou distribucí už od prvního vydání. Roku 2004 problém spočíval spíše v celém ekosystému Linuxu, který nebyl zdaleka tak vyvinutý jako dnes. Zejména co se týče spolupráce s proprietárními technologiemi.
Pro připojení oddílu se souborovým systémem NTFS bylo potřeba nainstalovat a nakonfigurovat nástroj ntfs-3g. S pomocí návodu to nebylo nic tak hrozného, ale dnes je situace taková, že začátečník v podstatě nemusí řešit, co má kde za souborový systém. Možná o tom nemá ani tušení.
Potěšila naopak nenáročnost systému, a to i na tehdejší dobu. Náročná grafická pozlátka jako Compiz přišla až o pár let později a systém si po spuštění vzal jen nějakých 80 MB RAM. Pro srovnání, Ubuntu 13.04 s Unity si řekne zhruba o pětinásobek.
Poměrně komplikovaná byla podpora hardwaru. Nezřídkakdy se stalo, že nefungovala například síťová karta. Uživatele potom čekalo slušné kolečko po webu, aby zjistil, jestli vůbec jde zprovoznit, případně jak. S těmito problémy už se dnes s velkou pravděpodobností nesetkáte, většina hardwaru (snad kromě grafických karet) je podporována v samotném jádře, jehož velikost se od té doby téměř ztrojnásobila (ze 6 na 17 miliónů řádků kódu).
Podobné to bylo s Flashem, kodeky, písmy atd. Šlo je tam dostat, ale uživatel musel vědět, co dělá. Posledních několik vydání Ubuntu má už v instalaci možnost všechny tyto balíčky nainstalovat automaticky.
Ubuntu dnes a tehdy
Jak už jsem nakousl, Ubuntu se v průběhu času nezměnilo až tolik, jak si někteří lidé myslí. Proběhlo přebarvení do fialové a oranžové, došlo na nové rozhraní Unity, případně ještě integraci s webem, kterou si doba tak nějak žádá. Ale to je z uživatelského hlediska téměř vše. Sestava softwaru se moc neproměnila a celkový přístup k uživateli také ne.
Zatím poslední vydání Ubuntu 13.04 s rozhraním Unity
Změnil se však způsob vývoje a přístup k open-source komunitě. A to je asi ten hlavní důvod, proč je některým linuxákům dnešní Ubuntu trnem v oku. Už to není ten pěkně upravený „Debian pro každého“, Ubuntu jede na vlastní triko. Vyvíjí vlastní technologie, které sice jsou open-source, ale nijak neusnadňuje jejich implementaci v jiných distribucích či projektech. I proto se zatím rozhraní Unity do dalších distribucí nedostalo.
ČLÁNKY DO MAILU