Hlavní navigace

Salix: distribuce pro líné uživatele Slackware

6. 11. 2014
Doba čtení: 12 minut

Sdílet

V novém seriálu se budeme věnovat zajímavé linuxové distribuci Salix, která vychází z klasického Slackware. Je ale určená pro „líné slackery“. Ukážeme si možnosti její instalace, konfigurace, správy balíčků a aplikací a také některé zkušenosti z již funkčních instalací na různých hardwarových konfiguracích.

Slackware je nejstarší dosud vyvíjená linuxová distribuce a přes svoje „stáří“ (první verze byla vydaná v roce 1993) má uživatelům pořád co nabídnout. Je asi třeba zdůraznit, že spíše pokročilejším uživatelům, ale k tomu se dostaneme v dalším textu.

Slušelo by se asi hned na začátku objasnit, proč je v nadpisu zmínka o Salixu a pak následuje odstavec o Slackware. Spojení obou pojmů je asi poměrně zřejmé a vychází ze tří základních předpokladů:

  • Salix samozřejmě vychází ze Slackware a přidává k němu lepší způsoby a možnosti práce pro běžné uživatele
  • já sám používám Slack a jsem s ním velice spokojený. Bylo mi přesto ale jasné, že běžným uživatelům by se s ním moc dobře nepracovalo, i když bych provedl prvotní instalaci a nastavení
  • už se na mne obrátilo několik uživatelů Win XP s požadavkem, abych jim poradil či pomohl s náhradou jejich systému za něco jiného

Se Salixem jsem se asi poprvé potkal, když jsem pro využití ve Slackware hledal nějaké balíčky nebo aplikace. Pak mi to nedalo a opatrně jsem ho ve virtuálním stroji vyzkoušel a ukázalo se, že se jedná o velmi zajímavou distribuci. A když přišly (a vím jistě, že ještě přijdou) na instalaci „něčeho místo Win XP“, tak jsem si řekl: jistě, dá se využít více možností a distribucí. Narazil jsem při tom ale na několik ale:

  • dost často se jedná o stroje, na kterých už nic extra moderního nemusí vůbec běžet
  • dost často se jedná o opravdové BFU, kteří moc neřeší systém, co jim na stroji běží. Hlavně vyžadují, aby jim běžela určitá aplikace nebo nějaká její náhrada
  • proč si komplikovat život a nasazovat něco, co sám běžně nepoužívám
  • i když uživatelé moc neřeší systém, musí mít něco, se se ovládá podobně jako Windows – křížek na zavření okna, spodní panel, nabídku Start, ikony na ploše apod.

Jak již bylo řečeno, Salix je distribuce, která vychází ze Slackware a je s ním plně zpětně kompatibilní. Ve většině případů je možné využívat přímo repozitáře Slackware pro instalaci balíčků a aplikací. Podle autorů a správců se jedná o distribuci, která je jednoduchá, rychlá, uživatelsky zaměřená, ale přitom velmi stabilní. Pro případné zájemce je určena webová stránka projektu, která obsahuje velmi bohatou nadílku všech možných informací. Zajímavý už je samotný hlavní nadpis:

Salix = Linux pro „líné slackery“

Začít se má samozřejmě na domovské stránce projektu, zajímavá je i stránka pro stažení distribuce.

Jak je na první pohled zřejmé, je možné získat několik verzí, které jsou založené na různých desktopových prostředích, konkrétně se jedná o MATE, XFCE, Openbox, KDE a Ratpoison. K dispozici je nejnovější stabilní verze 14.1 (z konce loňského roku) a stahovat je možné přímo nebo pomocí torrentů pro 32– i 64bitovou architekturu. Kdo by chtěl nebo potřeboval starší verzi (v dalším textu vyjasním, proč by tato potřeba mohla nastat), musí stahovat ze stránky projektu na Sourceforge nebo z několika repozitářových zrcadel (bohužel žádné není u nás…): docs.salixos.org/wiki/Repo­sitory_mirrors, salixos.org/mirmon.html, slackware.org.uk/salix/.

Pokud se podíváme na SF, tak zjistíme, že je k dispozici 5 očíslovaných verzí (13.0, 13.1, 13.37, 14.0 a 14.1) a verze testing. Toto značení je samozřejmě shodné se Slackware a kopíruje jeho vývojový cyklus. Slackware má totiž mezi ostatními distribucemi trochu odlišné postavení nejenom ve svém „pokročilém věku“. Od samého začátku je projektem, nad kterým má hlavní slovo, silnou rozhodovací pozici a zásadní dohled pouze jeden člověk – Patrick Volkerding (domovská stránka).

Dnes už sice není jediným vývojářem, ale jeho slovo je v Slacku hodně významné a určující. Když se tedy vrátím vývojovému cyklu Salixu/Slackware, tak to funguje následovně:

  • v určitých časových úsecích vycházejí stabilní verze distribuce
  • stabilní verze má kromě součástí jednotlivých DE poměrně malý rozsah základních balíčků a systémových aplikací
  • v období mezi verzemi je vždy k dispozici verze testing, která je vlastně postavena na systému rolling updates jako je třeba Arch nebo Gentoo; změny ale většinou nebývají moc divoké, což je vidět třeba na počtech nových balíčků

Jako každý systém správy verzí má tato varianta svoje výhody i nevýhody. Za hlavní výhody bych považoval toto:

  • malý rozsah instalovaných balíčků a aplikací
  • z toho vyplývající poměrně malý počet a objem aktualizací zejména systémových součástí
  • je k dispozici stabilní základna systémových věcí a k tomu lze instalovat poměrně nové verze uživatelských aplikací

Pokud bych se opět vrátil na SF a otevřel aktuální stabilní verzi, uvidíme zde přehled ISO souborů pro instalaci a také to, že je zde trochu něco jiného, než bylo uvedeno na hlavní stránce projektu. Chybí tu verze s WM Ratpoison (je ve verzi 14.0) a navíc jsou zde verze s DE Fluxbox a také Live verze s KDE.

Pokud byste zabrousili i do jiných verzí, uvidíte, že je k dispozici velmi velké množství různých variant, což je pro případné administrátory a uživatele důležité.

Tímto bych se vrátil k nasazení Salixu pro běžného uživatele, který měl předtím většinou Windows XP. Já mám za sebou už tři takové případy. V prvním se jednalo o celkem běžné PC se dvěma jádry a celkem 3 GB RAM. Tam nebyl žádný zásadní problém a dal jsem na něj Salix 14.1 s XFCE. Mnohem větší oříšek byl stařičký notebook Toshiba, který jede ještě na procesoru Pentium M a kam jsem musel dál verzi 13.37 opět s XFCE. Proč jsem musel sáhnout po starší verzi objasním při popisu instalace. Posledním strojem bylo PC s AMD Sempron LE-1300, 1 jádro, 2 GB RAM, Radeon X1200 na desce, do kterého jsem ještě přidával PCI WLAN kartu. Zde se podařilo umístit aktuální verzi 14.1 a uživatel si vybral prostředí MATE.

Už na začátku jsem uváděl, že Slackware je spíše pro pokročilejší uživatele a Salix ho „umravňuje“ směrem k uživatelům běžným až nezkušeným. Toto konstatování určitě platí, ale každopádně bych se to neodvážil tvrdit o procesu instalace. Pokud bych to porovnal třeba s nejpoužívanější distribucí Ubuntu nebo třeba RH/Centos/SL, tak je instalace pořád určena spíše pro pokročilé uživatele. Ale nalejme si čistého vína: ani instalaci aktuálních Windows by neměl provádět běžný uživatel, i když by to asi nějak zvládl. Je jenom otázka jak a jak by pak vypadal konečný výsledek…

Abych mohl proces instalace lépe popsat, použiji obrázkovou galerii, která byla pořízena na virtuálním stroji a popis doplním o postřehy z instalace na železe. K instalaci jsem použil Salix 14.1 32bitovým s prostředím MATE, tedy soubor salix-mate-14.1.iso.

V konkrétním případě bylo možné použít instalaci s USB disku, i když to BIOS stroje na první pohled neinzeroval… (na notesu Toshiba jsem musel použít placku, tam bootování z USB nebylo možné). Celý proces instalace se skládá z několika kroků:

  • Po spuštění instalačního média se objeví pouze okno terminálu a výchozí prompt. Zde je možné zadat podrobnější parametry instalace. Na tomto místě se vrátím k instalaci na notebook Toshiba a důvodu pro použití starší verze Salixu 13.37. Jde o to, že novější verze používají jádro se SMP funkcionalitou, kterou Pentium M bohužel nemá. Verze 13.37 je poslední, která používá jádro bez SMP (Symmetric Multi Processing). Kromě toho je zde možné opustit proces instalace, přejít do běžné konzole. Návrat je pak možný příkazem setup. Celý text je vidět na prvním obrázku
  • Na PC žádný problém nebyl, takže jsem mohl použít pouze Enter a spustit instalaci s výchozím jádrem hugesmp.s Po startu se objeví uvítací okno a možnost výběru rozložení klávesnice, které je platné pro instalaci. Já jsem ponechal výchozí rozložení US. Pokud by někdo chtěl či potřeboval, je samozřejmě možná vybrat jiné rozložení. Obě volby jsou na druhém až čtvrtém obrázku včetně možnosti vyzkoušet nastavené rozložení klávesnice
  • Pokud se volba klávesnice ukončí, dalším krokem je dělení disků. PC mělo jeden disk o velikosti 160 GB, což je pro předpokládaný účel využití více než dostatečné. Jak je vidět na pátém obrázku, jsou zde dvě základní možnosti: ruční a automatické dělení.

Já osobně automatické dělení používám asi jenom při testech na virtuálních strojích, ale dovolím si ho tady blíže popsat. Pomocí šipky dolů tedy vybereme možnost AUTOINSTALL a odstartujeme Enterem. Objeví se další okno, kde je nutné vybrat jeden nebo více disků. V konkrétním případě je to pouze jeden disk, označený asi podle očekávání jako sda. Dialog je vidět na šestém obrázku. Výběr provedeme mezerníkem a jeho výsledek je vidět na sedmém obrázku. Enterem pak přejdeme do dalšího kroku – posledního varování před definitivním rozdělení disku na oddíly. Jak vidíte na osmém obrázku, jsou zde dvě možnosti: výchozí je návrat do hlavního menu BEZ provedeného dělení a volitelná možnost disky opravdu rozdělit. Pro účely demonstrace volím druhou možnost, která nás posune dál. Na devátém obrázku je pak výsledek automatického dělení a tři oddíly pro root, home a swap. Bohužel se zde nedozvíme, jak jsou tyto oddíly velké.

Také už odsud není návratu a po Enteru se dostáváme k volbě instalačního média – viz desátý obrázek. Zde už je možné se vrátit zpět na volbu způsobu dělení disků. Na PC jsem samozřejmě volil ruční dělení, takže po jeho výběru se objevilo okno s výběrem disku a doporučením pro vytvoření minimálně dvou oddílů včetně minimálních velikostí – viz další obrázek. Po označení disku a přechodu k dalšímu kroku se objeví klasické okno aplikace cfdisk, jak je vidět na dalším obrázku.

Nebudu zde podrobně popisovat postup, jenom upozorním na výsledek na obrázku 13 – tři oddíly pro boot, root a swap zatím bez formátování. Definované rozložení je nutné uložit – výsledek je vidět na dalším obrázku – a cfdisk ukončit.

  • Po ukončení dělení následuje přiřazení vytvořených oddílů k potřebným adresářům a jejich formátování. Jako první se vybírá swap. Instalátor ho najde a přiřadí automaticky – viz obrázek číslo 14. Zde stačí Enter a následně je možné provést kontrolu swap oddílu na špatné sektory. To většinou nebude nutné, takže necháme výchozí volbu No – viz obrázek 15.
  • Pak proběhne vytvoření oddílu a objeví se informace o jeho zápisu do tabulky v /etc/fstab – viz další obrázek.
  • Po nastavení odkládací oddílu se objeví další volba pro oddíly. Jak vidíte na obrázku 17, systém vidí dva další oddíly. Zde je nutné si dát pozor na to, že systém očekává jako první nastavení oddílu root, i když je v pořadí až druhý. Proto tedy šipkou dolů vybereme možnost /dev/sda2.
  • Pak následuje formátování vybraného oddílu s třemi možnostmi- rychlé formátování, pomalé formátování s kontrolou vadných bloků nebo žádné formátování – viz další obrázek. Ve většině případů je možné volit rychlý formát.
  • Po výběru formátu se objeví seznam souborových systémů, které Salix podporuje. Je jich celkem 7 – viz obrázek číslo 19. Já jsem nechal výchozí volbu XFS.
  • Jak je vidět na dalším obrázku, zbyl nám pouze jeden volný oddíl, na který přijde /boot. Postup nebudu popisovat podrobněji, pouze odkážu na sérii obrázků 21 – 24.
  • Po formátování oddílů se opět dostaneme k volbě instalačního média. Nejčastější volby budou samozřejmě CD/DVD a USB. Na PC to šlo z USB, což je určitě nejrozumnější volba. Na WM ale bude použito DVD, takže se budou další hlášky vztahovat k němu. Výběr ukazují obrázky 25 a 26.
  • Pokud je instalační médium úspěšně detekováno, objeví se volba rozsahu instalace. K dispozici jsou tři možnosti, které jsou ve formuláři stručně popsané:
    • FULL – instaluje základní sadu aplikací, pro každý účel jednu a pro většinu využití to bude hlavní volba
    • BASIC – instaluje X-systém a velmi omezenou sadu aplikací. Kromě uvedeného webového prohlížeče je to většinou jenom terminál, správce souborů a správa balíčků
    • CORE – instaluje základní systém bez grafického prostředí, tedy vlastně něco jako serverové řešení
  • Více je vidět na dalším obrázku. Po výběru plné instalace se rozběhne vlastní instalace všech potřebných balíčků – viz příklad na dalším obrázku. Tento krok netrvá nijak výjimečně dlouho a ani na poměrně mizerném PC je to otázka pár minut.
  • Po ukončení instalace balíčků a konfigurace systémových fontů se objeví další krok – instalace boot loaderu. V tomhle je Salix/Slackware také trochu exotický – ve volbě se neobjeví dnes již běžný Grub, už vůbec ne Grub2 (i když v repozitářích je možné ho najít), ale docela neobvyklé (ale samozřejmě plně dostačující) LILO. Není asi žádný důvod k jiné volbě, než je výchozí jednoduchá. I další volby jako je konzole, rozšířené parametry bootování a instalace LILO do MBR můžeme klidně jenom odkliknout. Více je vidět na sérii obrázků 29 – 32.
  • Po instalaci LILO následuje nastavení časové zóny. Základní volbu ponecháme na lokálním čase a z nabídky vybereme možnost Europe/Prague – viz obrázky 33 a 34.
  • Nastavení času je pak následováno výběrem jazyka lokalizace, kde samozřejmě pro potřeby běžných uživatelů volíme češtinu a jak ukazuje další obrázek.
  • Pak můžeme nastavit, jestli se při spuštění bude automaticky zapínat numerická klávesnice. Vzhledem k tomu, že se jednalo o PC s běžnou klávesnicí, nechal jsem výchozí volbu. Při instalaci na notebooky je třeba si tuto volbu lépe rozmyslet nebo ji upravit až v instalovaném systému. Nastavení je vidět na dalším obrázku.
  • Následuje nastavení uživatelů. Ve formuláři je krátké upozornění na to, že je třeba vytvořit minimálně jednoho uživatele. První takto vytvořený uživatel bude mít přiřazená práva administrátora přes sudo. Přihlášení a použití uživatele root je zakázáno. Postup je na sérii obrázků od 37 do 42.
  • Po vytvoření typicky a nejčastěji jednoho uživatele toto nastavení opustíme a objeví se další důležitý krok – nastavení repozitáře s balíčky. Jak již bylo uvedeno dříve, žádný se nenachází na českém zrcadle, takže musíme vybrat nějaké zahraniční. Neměl jsem ani čas ani sílu zkoušet všechny varianty a vybral jsem první z nabízených anglických. Zatím vyhovuje hlavně z pohledu rychlosti stahování aktualizací, takže není důvod ke změně. Zrcadel je v nabídce samozřejmě víc a každý má možnost výběru. Část přehledu je na dalším obrázku.
  • Po výběru repozitáře se objeví již poslední krok instalace, a to je výzva k restartu stroje – viz další obrázek.
  • Tu samozřejmě provedeme a po restartu se objeví přihlašovací obrazovka. Ta má celkem očekávané možnosti, jako je restart a vypnutí stroje, volbu jazyka a sezení. My necháme vše ve výchozím nastavení a přihlásíme vytvořeného uživatele.
  • po přihlášení vidíme základní obrazovku prostředí MATE. Možnosti přihlášení a pohled na základní obrazovku je vidět na posledních čtyřech obrázcích v galerii.

Nyní máme k dispozici nově instalovaný systém s prostředím MATE a základní sadou aplikací. Jak vyplývá z předchozího popisu, není pro pokročilejšího uživatele základní instalace žádným větším oříškem. Pro většinu běžných uživatelů si ale myslím, že je a bude nad jejich síly, a to z několika důvodů:

root_podpora

  • vše je komplet v angličtině
  • některé kroky jsou pro BFU naprosto neznámé a neřešitelné – dělení disků, nastavení repozitáře a další
  • pro většinu by asi byl posledním i první krok, kdy se objeví jakási černá obrazovka s popisem něčeho, o čem nemají ani ponětí

Pokud ale někdo pokročilejší provede instalaci, samotný systém už je zvládnutelný velmi dobře. Pokud ten někdo pokročilejší ještě provede nastavení systému a instalaci souboru aplikací podle přání a potřeb uživatele, není se se Salixem čeho bát. O tom ale až v dalším dílu.

Dnešní díl jsme věnovali hlavně úvodnímu popisu distribuce Salix a jeho instalaci. V příštím dílu se pak zaměříme na podrobnější popis administrace systému, balíčkovacích nástrojů, instalaci aplikací a dalším potřebným záležitostem.

Byl pro vás článek přínosný?