Hlavní navigace

Ubuntu 11.10 Oneiric Ocelot: na co se těšit

13. 10. 2011
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

A je to tu, dnes vychází patnácté Ubuntu s číselným označením 11.10 a názvem Oneiric Ocelot. Je trochu vylepšené, něco se nahradilo, něco vyškrtlo, ale hlavně se povedlo. Canonical si dal na svých aplikacích záležet a i když nejsou vylepšení na první pohled vidět, dřív nebo později si jich všimnete.

Nové Ubuntu nese tentokrát hůře přeložitelný název Oneiric Ocelot, kterému Mark Shuttleworth věnoval celý blogpost. Mě se líbí snová kočka, ale na tom nesejde, protože vás bude určitě zajímat, kvůli čemu se máte pouštět do aktualizací či dokonce přechodu z jiné distribuce.

Nainstalovat, pomodlit a spát

Z mého čistě subjektivního pohledu mi přišlo, že nové Ubuntu je tu tak nějak dříve a i když se vařilo opět přibližně šest měsíců, nějak jsem si na 11.04 zvykl a ani mě aktualizace neláká. Možná to je i trochu proto, že používám Kubuntu, kde jsou ty viditelné změny často přenášeny do backportů řádově v týdnech poté, co se nové KDE objeví. Když jsem byl ale uživatelem Ubuntu, tak jsem se na každou novou verzi těšil a někdy nasazoval i alpha verze. Z tohoto úhlu pohledu jsou nůžky mezi Ubuntu a Kubuntu s každou verzí roztaženější.

Nové Ubuntu se naštěstí v několika věcech od těch předchozích neliší. Instalátor funguje stejně dobře jako minule, možná bych řekl, že je na chlup stejný, jen motivační texty se změnily. Po instalaci máte prakticky připravený systém, není potřeba se hrabat uvnitř a co není nainstalováno může být během pár kliknutí na svém místě. Ten bájný běžný uživatel nebude mít po instalaci nic, co by musel dodělávat, aby mohl začít využívat oblíbené funkce systému.

U Oneiric Ocelot jsem zažil jediný WOW efekt, a to když naběhl LightDM, náhrada za GDM.

Říkal jsem si, to vypadá moc dobře a jednoduše, ale po lognutí WOW efekt upadl, protože na mě čekalo staré dobré Ubuntu 11.04 bez tlačítka v levém horním rohu. Váhavě jsem klikal na to, co mě zajímalo nejvíc, až jsem si uvědomil, že se to používá nějak líp. Canonical zapracoval na tom, aby nebyla taková bolest používat jeho aplikace, a to včetně Unity.

Vývojový cyklus

Během vývoje představil Scott James Remnant návrh na přeorganizování vývojového cyklu. Podle něj jsou momentálně do Ubuntu tlačeny vlastnosti na úkor jejich kvality. Unity a Ubuntu Software Center jsou výtečným příkladem, i když si nejsem jistý, že by zrovna navrhovaná změna kvalitu obou programů vylepšila. Každopádně Remnant navrhuje vydávat Ubuntu častěji s menšími změnami, tak jako to třeba dělají webové prohlížeče.

Jednotlivá vydání by se označovala třeba 11.10, 11.11, 11.12 apod. Existovaly by navíc ještě dvě větve alpha a beta. Nová vlastnost by se dostala do alphy a postupně by každý měsíc poskočila o větev dál, až by skončila v nějakém vydání.

Vtip v tomto procesu je takový, že nová vlastnost se do vydání nemusí za každou cenu dostat. Prostě počká na další a její vývojáři budou mít čas vychytat mouchy. V současném systému vydávání se prostě vlastnost musí stihnout. Nevadí když se občas chová podivně, hlavně že jde zkompilovat a neshazuje celý systém.

Jde jen o návrh, navíc jen jednoho člověka, ale třeba se nakonec nějakou formou prosadí. Zatím ale zůstává vše při starém.

Unity 2D a 3D

Vývojáři v Ubuntu 10.10 začali s prostředím Unity jako modulem pro Compiz, a to jen v netbookové odnoži Ubuntu. V další verzi už bylo Unity nasazeno jako hlavní desktopové prostředí. Mohla to pro něj být docela čest, protože ve své první verzi bylo potupně prezentováno jako rozhraní pro malé displeje. I proto bylo překvapení, že se ho nakonec Canonical rozhodl nasadit jako vlajkovou loď. Dnes se to jako překvapení nezdá, protože každá firma se snaží přijít s něčím novým, neotřelým a hlavně inovativním.

Unity jako plugin do Compizu vyžaduje akceleraci, takže pro neakcelerované desktopy museli uživatelé použít starý GNOME Panel. Dvě prostředí, ze kterých si navíc jedna skupina uživatelů nemůže vybírat, musela být trnem v oku designérů, ale Unity 2D nebylo v době Ubuntu 11.04 připravené, takže si museli na jednotné prostředí nechat zajít chuť.

Dnes je ten den, kdy se prostředí sjednotí. Podle vývojářů část kódu 2D a 3D varianta sdílí, tak by snad v budoucnu neměly být problémy s různými vlastnostmi v obou variantách a nebude to zbytečně zdržovat vývoj. Zajímavý je krok Canonicalu, který si pro Unity 2D vybral knihovnu Qt, i když zásadně používá GTK aplikace. To samozřejmě zaklepalo s limitem jednoho CD na instalaci, ale jak se zdá, i Ubuntu 11.10 se na něj nějak nacpalo.

Kapitolou samu pro sebe jsou možnosti úprav uživatelského prostředí, a v této oblasti nemám dobré zprávy. Standardní konfigurační dialog ničím komplexnějším nedisponuje. Nevím, jestli to brát jako výhodu nebo nevýhodu, to už nechám na laskavém čtenáři. Faktem je, že i operační systémy, které jsou založeny na filozofii „buď takhle nebo nic“, slaví ve světě úspěch. S Unity to samozřejmě není tak, že by v něm nešlo udělat nic, jen to není tak pohodlné. Hned po jeho vydání se objevily postupy, jak si ho přizpůsobit, a stejné návody s posunutým číslem verze se objeví i teď. Určitě stojí za zmínku náš článek Jak si přizpůsobit Unity, aby se dalo používat, a nebo anglicky psaný aktuální článek 15 věcí, které jsem udělal po instalaci Ubuntu 11.10 Oneiric Ocelot.

Nad Ubuntu se honí mraky

Služby na synchronizaci souborů se snaží uživatelům vnutit kdejaký operační systém. Apple má svůj iCloud, Microsoft SkyDrive no a Canonical už nějaký ten pátek Ubuntu One. Nůžky mezi Ubuntu a Kubuntu zmíněné na začátku článku jsou zde otevřenější než jinde, protože Ubuntu One klient pro KDE vyšuměl do ztracena. Za to se objevil klient pro Windows, jenž určitě ocení dualbootaři.

Ubuntu One pomalu dospívá, umí synchronizovat kontakty v Thunderbirdu, zařízení lze spravovat přímo z aplikace a ne jen na webu a také umožňuje z jednoho místa nastavit, které adresáře se budou synchronizovat. Co jsem měl možnost vyzkoušet, tak zmíněné funkce fungují, jak mají, ale slušel by jim určitě o něco propracovanější kabátek. Desktopové aplikaci určitě nepomáhají odkazy webového stylu, název sekce „Webové složky“ neříká zrovna nic o tom, že by se tam vybíralo, který adresář se bude synchronizovat a když už nějakou sekci vyberu, možná by bylo lepší, kdybych pak viděl na tlačítku, cože jsem to vlastně vybral. Navíc když vyvolám okno Ubuntu One aplikace z ikonky v traybaru, tak se mi na okamžik objeví stejný dialog, jako když jsem nebyl přihlášen, a málo co umí tak rozhodit uživatele jako podobné chování.

I přes tyto detaily dávám palec nahoru. Možná už nejsme daleko od doby, kdy při instalaci nebudeme vytvářet nový účet, ale přihlásíme se k Launchpad účtu a konfigurace se nám stáhne z cloudu, stejně jako synchronizovaný seznam nainstalovaných programů.

A co další programy

Ubuntu Software Center, otloukánek recenzentů prakticky od doby, co se objevil. Pokud se snad zdálo, že Ubuntu není co vytknout, stačilo spustit Ubuntu Software Center a zkusit něco nainstalovat. Nové USC je jiné. Je vidět, že v předchozích verzích byla implementována základní funkcionalita a vývojáři se nyní mohli soustředit na komunikaci s uživatelem. Instalace dvou balíčků najednou už není problém a dokonce je vidět, jak na tom instalace je. Nevím proč, ale v předchozích verzích mi vyhledávání nabízelo omezené výsledky. Takže třeba při zadání „psi“ to našlo normální „Psi“ a víc nic. Teď už USC najde i Psi+ a další tři nechtěné výsledky. Tohle je opravdu pokrok a možná by mě to ani nenutilo lézt kvůli instalaci do řádky.

Designéři si zde dali víc práce než na Ubuntu One. Sice tu také občas narazíme na podtržený „webový odkaz“, ale ten zapadá a aplikace vypadá dobře. Když na něco kliknu, vidím na co, uživatelé vyplnili i nějaká ta hodnocení a určitě potěší i to, že si lze prohlédnout i hodnocení v angličtině.

Co mě ještě víc potěšilo a za co dávám Canonicalu rovnou dva palce nahoru, je 29 placených aplikací v placené sekci, mezi kterými nechybí nevydaná OilRush nebo TRAUMA, které bylo ještě včera v Humble Indie Bundle. Určitě by jich tam mohlo být ještě víc, na trhu je aplikací a her dost, ale do pozadí nevidím, takže netuším, co musí vývojáři splnit, aby tam aplikaci či hru dostali.

Závěr

Zase nové Ubuntu, říkáte si, ale tohle je trochu jiné, nedělá problémy. Když si zvyknete na Unity, je radost ho používat. Možná se někde objeví nějaká moucha, nějaké nedodělané UI, ale tak jako každý program, i ty ubuntí jsou ve vývoji a navíc je lze nahradit. Jinak Ubuntu obsahuje běžnou škálu programů. Firefox na web, Shotwell na fotky, LibreOffice na dokumenty, Thunderbird na e-maily (nahradil Evolution), Banshee na hudbu a nebo třeba novinku Déjà Dup na zálohování.

Nové Ubuntu ze své flexibilnosti nic neztratilo. V repositářích je pro zájemce připraven GNOME Shell a dokonce jde nainstalovat přímo z Ubuntu Software Centra. Podobné to je s dalšími prostředími.

root_podpora

Pokud vám Unity skutečně nevyhovuje a používat ho nechcete, můžete sáhnout třeba po KDE nebo Xfce. Recenzi Xubuntu 11.10 vám přineseme v pondělí a zaměříme se právě na práci v klasickém prostředí, na které jsou zvyklí i zarytí uživatelé GNOME.

Určitě bych se tu mohl rozepisovat ještě víc, ale napíšu prostě, že se nové Ubuntu povedlo a s aktualizací neváhejte.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Adam Štrauch je redaktorem serveru Root.cz a svobodný software nasazuje jak na desktopech tak i na routerech a serverech. Ve svém volném čase se stará o komunitní síť, ve které je již přes 100 členů.